- možná Roye Lichtensteina
Magna na plátně 152 x 152 cm
Roy Liechtenstein se řadí mezi pop – artové umělce a kdysi v interview řekl, že jeho zájem o kreslené seriály nejvíce stimuluje kontrast vysoce emocionálního obsahu a chladných prostředků zobrazení. Právě tento kontrast použil na mnoha obrazech mladých žen a propůjčil tak kompozicím vzrušující napětí. V tomto obraze směřuje atraktivní blondýnka své krásné modré oči k nám, přesto se nám zdá, jako by se dívala mimo a byla zaujata vlastními myšlenkami. Žena spočívající na levé ruce v bílé rukavici – tradiční vizuální metafora pro melancholii – se diví, jak prozrazuje bublina (M-Možná onemocněl a nemůže opustit ateliér), proč čeká marně. Očividně nepřišel na schůzku a to v nás vyvolává pocit pochopení. Není problém se s touto dívkou ztotožnit. Malíř jí sklíčenou staví do neurčité vzdálenosti, což způsobuje proměnu naší počáteční empatie ve zvláštní formu pokrytectví. Najednou je zde vidět vztah mezi pozorovatelem a obrazem, který je založen na falešných předpokladech. Umělost stylu odpovídá šablonovitému ženskému obrazu pocházejícímu z komiksů. Umělec velmi přesně využívá rozdílu mezi světem a individuálním vědomím. Svou technikou posouvá komiks na vysokou úroveň. Používá základní barvy, silné kontrasty a nápadnou, sjednocující kresbu. Je to jakási optimalizace populární estetiky. Liechtenstein vždy zdůrazňoval, že zdokonaluje vulgární estetiku kreslených seriálů. Jeho pracovní postup vypadal následovně: promítnul originál na plátně pomocí diaprojektoru, čímž na technické úrovni vytvořil analogii mezi mechanickou produkcí a světem triviálních pocitů, Poté tvář pokryl tečkovaným vzorem.
Patková Andrea
neděle 18. května 2008
sobota 17. května 2008
Sekty
Různé kulty a náboženství existují na zemi už několik tisíciletí. Vždy bývaly spojovány s tajemnem, magií a vším záhadným, co lidi přitahovalo.
Dnes je módní přidávat prvky ufo, záhad, mimozemšťanů a celkově prvky mimozemského života. Dříve byly spojovány s mystičnem a náboženstvím. Dnes se těchto svých kořenů nevzdávají, a tak vznikají nejrůznější prvky a kombinace spojování náboženství, víry a mimozemského života. Jejich vývoj trval dlouhá století a dnes mají propracované metodiky manipulace, lákání lidí a nový zdroj zájmu.
Všichni, jak tady jsme, máme nějaké, ať už přímé nebo nepřímé zkušenosti se sektami různého druhu. Něco přišlo a už je pryč, něco zde ještě je a to, co přijde, neznáme. Mnoho lidí bylo poškozeno, několik lidí již zemřelo a nikdo neví, kolik jich ještě může následovat a kdo si dnes dovede představit počet lidí, kteří jsou pod vlivem nějaké zaslepené víry. Víry, která mění jejich život a dělá z nich poddané svých pánů.
Sekty. Pod tímto slovem si každý z nás může představit víru, nové poznání, zachránění světa a lidstva, jedinou možnou šanci na přežití, ale také hloupost, ovlivnění, nebezpečí…
Každý z nás má jiné myšlení, pro někoho je sekta únikem do jiného, lepšího světa a jiní si stojí za tím, že by do žádné sekty nikdy nevstoupili. Ale ne nadarmo se říká:,,Nikdy neříkej nikdy!“
Chování sekty
Etymologie českého slova „sekta“ nás zavádí k latinskému secta, odvozenému od sequor (následuji) nebo od seco (řežu, sekám). Zatímco nekritické následování je pro skupiny označované slovem „sekta“ stále charakteristické, význam oddělení (odseknutí) od většího náboženského nebo politického hnutí dnes již nedostačuje. Stejné znaky jako odštěpené sekty totiž nesou i skupiny, které se od žádného takového celku neoddělily. Slovem „sekta“ se dnes spíše označuje skupina, která má alespoň některé „sektářské“ charakteristiky. Ty základní se nyní pokusíme v několika odstavcích popsat.
Na tzv. sektách bývá již při prvních kontaktech nápadné, že v nich nevládne atmosféra svobodného myšlení a rozhodování. Vnějšímu pozorovateli mohou jejich členové připadat jakoby „programováni“, bez schopnosti vlastního úsudku, který by překračoval předem dané mantinely, bez ochoty pohledět na cokoli, co se týká jeho skupiny, s nadhledem či s odstupem. Jejich rozhodování je sice deklarováno jako naprosto svobodné a oni sami se (alespoň někdy) svobodně cítí, jejich okolí však jejich slova často považuje za fráze a jejich chování za strojené a křečovité.
Příčinou nápadné absence svobody bývá nevídaně silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše, vedoucích výborů nebo jiných orgánů jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné a nositelům těchto úřadů jsou přisuzovány božské atributy. Vedoucí nejsou autoritami pouze v určitých otázkách nebo do určité míry tak, aby byl ještě ponechán prostor pro individuální rozhodování, ale činí si naopak nárok předepisovat recepty na všechny oblasti života a nepřipustit alternativy. Při posuzování pravdivosti nové informace se člen sekty daleko spíše ptá, odkud tato informace přichází (zda se jedná o zdroj, který sekta schvaluje), než co tato informace obsahuje.
Koncentrace moci v rukou vedení takové náboženské skupiny je také důvodem, proč jsou informace zpravidla šířeny z jednoho centra a proč nebývají obvyklé žádné spontánní lokální aktivity. Ze stejného důvodu tyto skupiny také svým členům silně nedoporučují sledování televize, poslech rozhlasu, četbu knih, novin či časopisů, které neprošly schválením těch, kteří stojí v hierarchii skupiny alespoň o stupínek výše. Přijímání informací nestandardními a nekontrolovanými kanály je chápáno jako nebezpečné nebo přinejmenším jako ztráta času.
Poslušnost autoritám nebývá ovšem přijímána jako omezení, ale spíše jako úleva. Tato poslušnost totiž odnímá břemeno rozhodování a odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí. Odpovědnost za běžného člena nese silný vůdce, obklopený často světovou organizací. Složitý život plný nesnadných rozhodování se pak redukuje na jedinou a přehlednou otázku poslušnosti. Autorita je z náboženských důvodů nezpochybnitelná a cesta poslušnosti se může stát lákavým únikem od povinností a rozhodování dospělého člověka.
Učení sekty, podávané s dostatečnou autoritou, propracované a zdánlivě logické může rychle ukončit nesnadné duchovní hledání jejího potenciálního člena. Jednoduchými „pravdami“ a zpravidla jediným receptem na všechny otázky autorita snadno vyplní pocit prázdnoty, který může být zvláště v konzumní společnosti a zvláště v určitých životních periodách a situacích pociťován velmi palčivě. „Instantními“ řešeními nasytí jeho duchovní hlad a uspokojí jeho (třeba dosud nepřiznanou) touhu po odpovědi na existenciální otázky. Umožní mu smysluplné využití času ve službě pro organizaci, dá jasný životní program, který se kryje s ideály organizace, a prosvětlí budoucnost.
Základní prvky víry mohou být v sektě fixovány v extatických či hypnotických stavech. Je pochopitelné, že „pravdy“, které členové přijali tímto způsobem, jsou zvnějšku jen velmi těžko zpochybnitelné. Na straně člena sekty vždy stojí argument jejich vlastního prožitku či „svobodného a nezávislého“ objevu. Není snadné v těchto případech vysvětlit, že do takových „pravd“ může být člověk docela snadno vmanipulován. Podobně mohou sloužit i změněné stavy vědomí, způsobené např. meditací, společným zpěvem, hlubokým dýcháním, rytmickou hudbou apod.
Druhou stranou této mince bývá podceňování rozumu. Skrývá se často za vědu (např. tvrzením, že levá, rozumová mozková hemisféra je příliš vyvinuta na úkor pravé, citové) nebo se rozumu připisují především války, katastrofy a hrozby 20. století. Zkušenosti, pocity a zážitky jsou před rozumem upřednostňovány. Bývá snižována hodnota poznání a nezřídka se opovrhuje vzděláním. Vyloučeno je jakékoli kritické posouzení autoritativní „pravdy“. Pokud se v „pravdě“ ukáží mezery, neosvědčí se či pokud se nesplní její předpoklady a předpovědi, vina za to neleží nikdy na straně “pravdy“, ale na straně jejích příjemců, kteří ji údajně nesprávně pochopili.
Silná autorita na druhou stranu umožní členu sekty zažívat pocit moci a důležitosti. Bývá pro něho lákavé příslušet k organizaci, která dříve či později bude vládnout nad tímto světem a která si už nyní činí nárok na vlastnictví klíče k řešení všech jeho problémů. I když tento člen zatím trpí od lidí vně organizace nepochopením, je mu jasné, že jejich nevědomost je pouze dočasná a že jeho organizaci i jemu samotnému jistě nakonec dají za pravdu.
Už jen z těchto důvodů nebývá potřeba, aby bezvýhradná poslušnost byla vynucována. Jen se předpokládá a stává se pak záležitostí cti a nejlepšího svědomí následovníků, aby přání svých autorit vyplňovali. Konají to rádi a oddaně, neboť k této skupině chtějí patřit a za největší odměnu mají získání jejího obdivu a schválení. Jemný, nenápadný a většinou nepsaný tlak ze strany skupiny zajistí poslušnost daleko snadněji než jakékoli kázeňské prostředky. Alternativou absolutní poslušnosti je totiž pouze opuštění skupiny.
Opustit takovou skupinu je ovšem většinou téměř nemožné, takže je možno mluvit o určitém typu silné závislosti. Jedním z nejdůležitějších důvodů této závislosti jsou emoce. Pro tento druh skupin se člověk zřídka rozhoduje na základě rozumové úvahy, ale daleko spíše v naději na uspokojení (třeba nepřiznaných) citových a sociálních potřeb. Již při jeho získání pro skupiny hrály city pravděpodobně rozhodující úlohu - byl obklopen lidmi, kteří ho oceňovali, dávali mu najevo svou lásku, přesvědčili ho o bezproblémovosti vztahů mezi sebou a vzbudili v něm touhu mezi ně patřit. Pokud toto tzv. bombardování láskou probíhalo v dostatečné intenzitě, nakonec rád přijal za své vše, co mu splnění této touhy umožnilo. Opustit po tomto procesu skupinu by pak znamenalo ztrátu této možná nejdůležitější oblasti jeho citového života.
Při náboru do sekty jsou ale využívány i jiné metody psychické manipulace. Vytvoří se např. taková atmosféra, aby adept nabyl dojmu, že se právě nyní jedná o jedinečnou příležitost, pro niž se vyplatí dát stranou i část svého pohodlí. V prostředí „bojové pohotovosti“ bývá natolik zahlcen novými informacemi a setkáními s množstvím nových, zajímavých a „milujících“ lidí, že je jeho pozornost a možnost kritického posuzování velmi oslabena. Bývá připraven o volný čas a dostatek spánku, takže má málo příležitostí a sil si svou novou situaci promyslet a zhodnotit ji. Oblíbeným postupem je i jeho vmanipulování do role dítěte, které má odložit své komplikované myšlení a uvolnit se společenskými hrami. Velmi silný bývá tlak skupiny, do níž jsou vmíšeni pokročilí členové, s nimiž se mohou adepti snáze identifikovat a které postupně přijímají za vzory svého chování. Tyto různé postupy bývají završeny adeptovým osobním slibem (v různých formách) a jeho slavnostním přijetím do skupiny. Je paradoxní, že tento nábor noví členové vnímají jako „svobodné rozhodnutí“ a skupinou jsou pochopitelně v tomto vnímání utvrzováni.
Je časté a typické, že počáteční nadšení nového člena je podchyceno do množství aktivit, které naplní jeho veškerý volný čas a dříve či později mu postupně zabrání věnovat se dřívějším zájmům - vzdělání, sportu, kultuře i přátelům. Tyto aktivity nebývají sice deklarovány jako povinné, bývá však naznačeno, že neúčast by byla na škodu nejen pro něj, ale i pro vztahy s jeho novými přáteli v sektě. Nový člen je tak vlastně laskavým chováním vmanipulován do časově náročného životního stylu, z jehož tempa lze jen těžko slevit bez mučivých výčitek „vychladnutí“, opuštění počátečního nadšení či „zrady“. Přemíra akcí a aktivit, které zpočátku vypadaly jako dobrovolné a inspirující, se časem stávají vlastně povinností, jež je splňována spíše kvůli jiným lidem, zejména těm, kdo do sekty přišli později a počáteční nadšení ještě neztratili.
Výsledky práce člena sekty bývají dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí. Je za ně tedy plně odpovědný. Postupně se v jeho životě stává stále důležitějším pocit viny. Za jakýkoli neúspěch osobní či kolektivu se člen sekty cítí osobně vinen. Aby získal zpět souhlas sekty a její odpuštění, je zpravidla ochoten přiznat cokoli, a dokonce uvěřit, že to skutečně spáchal. Žije ve stálém vědomí drtivé nedostatečnosti. Pocit viny se stává účinným hnacím motorem a způsobuje často až neuvěřitelné výkony jednotlivých členů sekty. Neúspěchy ani jiné problémy se neřeší. Dynamika skupiny často nedovoluje jakýkoli problém si ani přiznat (zvlášť destruktivní to může být ve skupinách, hlásajících pozitivní myšlení). Pokud se problém stane zřejmým, „ordinuje se“ pouze více četby posvátných textů, více poslechu motivačních kazet, více modliteb či meditace, větší objem práce pro sektu, větší oddanost apod. Největším zatížením vinou a totální životní prohrou by bylo sektu opustit. K tomu ovšem nalézají sílu jen lidé mimořádně silní nebo mimořádně zoufalí.
Jsou-li poznávací procesy v sektě vázány na citově uspokojující atmosféru, je jen přirozené, že určitých informací se členům může dostat až tehdy, když na ně jsou citově připraveni. Na základě přístupu k informacím se v takových náboženských skupinách vytváří hierarchie - dosáhnout vyššího stupně v žebříčku skupiny znamená vědět o skupině více. To vede k utajování informací před veřejností a před méně pokročilými členy a ke vzniku dvojího druhu literatury - pro vnější propagaci a pro vnitřní potřebu. Utajeny bývají ty informace, které by pro ně mohly být zatím nestravitelné (o okolnostech založení skupiny, osobnosti vůdce apod.) nebo pro něž se zatím nemohli dostatečně osvědčit či skupině zavázat (politické cíle, hospodaření apod.). Navenek sekty někdy též vystupují pod nic neříkajícími názvy, utajeny za organizacemi či alespoň bez údajů o svém původu, počtu členů, struktuře apod.
Nejsou to ovšem jen pozitivní city, jimiž je jedinec motivován a které podporují jeho příslušnost k tomuto typu náboženské společnosti. Sekty cílevědomě a trpělivě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele (může jím být např. vláda, psychiatři, komunismus, „systém“ tohoto světa apod.), který sektu neustále pronásleduje a před nímž je nutno mít strach. Pocit strachu a ohrožení bývá vyvoláván i pravdivými, ale nezřídka jednostranně interpretovanými informacemi o katastrofách, světové ekologii, ekonomice či jiných globálních problémech. Podobně se hovoří i o otázkách, které trápí (přinejmenším) západní civilizaci - rozpadu tradičního chápání rodiny a autority, o kriminalitě, rasismu a dalších.
Tyto obavy pomáhají kreslit černobílý obraz, v němž se vše dobré nachází ve „světě“ sekty, vše zlé, zkažené, povrchní, podléhající zkáze či finální globální katastrofě ve světě mimo tuto skupinu. I to, co by se snad jevilo ve vnějším světě jako dobré, je - podle časté interpretace sekt - pouze Potěmkinovou vesnicí, za jejímiž kulisami je stejně vše prohnilé. Podobně ostrá čára mezi oběma světy probíhá ostatně též ve smyslu času - před příchodem do skupiny bylo vše zlé nebo alespoň nesprávné (často včetně rodinného života, přátel, zaměstnání apod.), po příchodu se vše rázem ocitlo v jásavém světle. Překročit tedy tuto hranici mezi „my“ a „oni“ či dobrem a zlem a opustit takovouto skupinu je totéž jako vydat se do nepřátelského světa, jehož případná skutečná nebezpečnost byla černobílou propagandou mnohonásobně zveličena.
S černobílým obrazem světa souvisí i výlučnost, která je pro sekty tak charakteristická. Tyto společnosti vzbuzují ve svých členech pocit výjimečnosti a nadřazenosti, která může být dána buď zvláštním a jedinečným poznáním, jehož se jim údajně dostalo, nebo posláním, k němuž byli vyvoleni. Taková poznání či poslání jsou považována za důležitá až v kosmickém dosahu. Většinou sekta zahrnuje do svého výkladu světa i periodizaci dějin. V takovém případě se obvykle ocitáme právě v poslední nebo jinak vrcholné etapě. Není tedy třeba připomínat, že tyto pocity výlučnosti dodávají následovníkům takových skupin sebevědomí a umožňují jim - alespoň v jejich vlastních očích - dosáhnout vyššího postavení na společenském žebříčku nad těmi, kteří jsou „nevědomí“ či „nezasvěcení“. Opustit skupinu tohoto typu znamená současně opustit i prostředí společenské seberealizace a zradit to, co v člověku utváří pozitivní obraz o něm samém.
Pocit výlučnosti musí být nasycován poukazem na odlišnosti od víry či náboženské praxe jiných náboženských společností. Tyto odlišnosti je pro pocit výlučnosti třeba zdůraznit a lpět na údajně jediném správném výkladu světa nebo literárních pramenů, z nichž skupina čerpá (např. bible, koránu, véd nebo i jiné literatury). Tak je nejen velmi posilován (pro sektu velmi výhodný) fundamentalismus a přímočarý přístup ke všem problémům, ale též zcela vyloučen jakýkoli skutečný dialog, v němž by partner nebyl pouhým objektem misie. I znemožnění dialogu je pro sektu výhodné, neboť je pak prakticky zabráněno jakékoli případné kritice. Kvůli fundamentalismu se někdy stane, že největšími (i když velmi málo úspěšnými) bojovníky proti sektám jsou jiné sekty. Opuštění takto výlučné fundamentalistické skupiny je velmi nesnadné, neboť s sebou nese i ztrátu majitelství pravdy a výhody jednoduchých odpovědí na složité otázky. Ve vztahu k jiným skupinám by pak bylo nutné přiznat si limity svého poznání a svých názorů.
Fundamentalismus vede nutně k tuhému legalistickému (zákonickému) způsobu života, který ovládá nejen duchovní praxi členů sekty, ale i detaily praktického života. V sektě je vše sešněrováno velkým počtem předpisů, určujících oblečení, účes, jídelní zvyky, denní režim, výběr partnera, sexuální život atd. Není podporováno svobodné sebevyjádření (např. umění), humor ani kreativita mimo určené mantinely.
Doba členství v sektě přinese členu zpravidla velké množství myšlenkových stereotypů, jež není snadné ani po případném odchodu z této společnosti opustit. V některých skupinách jsou předepsány vzorce, podle nichž členové vedou rozhovor na jednotlivá témata, jinde je nutné osvojit si speciální pojmy formou slovníkových definicí, v jiných je nutné mnohonásobné opakování manter. V mnoha se určité „základní pravdy“ opakují tak dlouho, až není dost dobře možné je ani zpochybnit. Sekty také často vedou své členy k tomu, aby si „vyčistili“ mysl od všeho, čím byla před příchodem do skupiny „zanesena“, a zavrhli tak do té doby používané „nesprávné“ způsoby myšlení.
Odchod ze sekty není lehký i kvůli množství investovaného času, prostředků či obětí, které taková organizace od svých členů vyžaduje. Tím, že kontroluje prakticky celý život svých následovníků, přivádí je taková skupina do množství situací, kdy se pro ni angažují. Míra tohoto angažmá je pochopitelně v různých skupinách různá, výjimkou však nejsou roky plného pracovního nasazení, oběť vlastního majetku, či dokonce ochota položit svůj život. Čím více člověk investuje, tím bolestnější je pro něho přiznání, že skupina takových obětí nebyla hodna, a tím nepravděpodobnější je i jeho rozchod se skupinou.
Nejtěžší je ale tento rozchod, pokud se sektě podaří svého člena izolovat. Je častou zkušeností rodičů, manželů či přátel, že jejich nejbližší se jim po setkání se sektou stále více a více ztrácel. Příčinou mohlo být odmítnutí těchto „starých svazků“ ze strany sekty a osočení těch, kdo doposud stáli nejblíže. Jinou příčinou může být onen rozdělený černobílý svět, jehož hranici není možné za obětí sekty překročit, nebo třeba „jen“ jiné pojmosloví a jiný způsob myšlení, které postaví mezi bývalé blízké lidi komunikační zeď. Pokud se taková izolace podaří a následovník nemá jiné blízké lidi než ty „své“ v sektě, je pro něho odchod téměř nemožný.
Tyto všechny charakteristiky činí ze sekty uzavřenou společnost. Projevuje malý zájem o život vnější společnosti, její členové se zřídka angažují v politických stranách, občanských sdruženích či sportovních klubech. Zcela výjimečná je i dlouhodobá a konkrétní sociální práce. Sekta si nečiní starost o lidi, kteří jí nemohou být prospěšní, např. o staré, tělesně postižené, narkomany apod.
Uzavřena je i vůči vnějšímu posuzování a kritice (kritik nemá pro její členy žádnou autoritu a patří ostatně do vnějšího - nepřátelského - světa) a vůči svobodnému toku informací vůbec. Chování sekty k členům či potenciálním členům a k těm, kdo o členství neuvažují či ho třeba již zrušili, bývá diametrálně odlišné. Sekta nechápe sebe samu jako veřejnou službu, otevřenou každému bez ohledu na jeho motivy a postoje. Daleko více jí jde o vytržení člověka z jeho dosavadního působiště a bezohledné přesazení za plot vlastní zahrádky.
Sekty a jejich nebezpečí
V souvislosti se sektami se často hovoří o jejich nebezpečnosti. Je to ovšem natolik široký pojem, že je nutné ho rozčlenit do několika okruhů. Navíc bude v mnohých případech hledisko nebezpečnosti do velké míry subjektivní.
Často uváděným argumentem v neprospěch sekt bývá závislost jejich členů na vůdci či jeho organizaci. Jak ještě uvidíme v dalších odstavcích, tato závislost může doznat obrovských rozměrů a může způsobit i újmu na zdraví či ztrátu života. Ve většině případů ovšem není závislost tak dramatická, byť je někdy po právu řazena vedle závislosti drogové. Je snad možno argumentovat i tak, že závislost na sektě je v určitém smyslu horší než závislost na droze, neboť v případě drog si závislý většinou uvědomuje vážnost situace a dává za pravdu okolní společnosti, která s jeho aplikací drog nesouhlasí. Závislý na sektě si naproti tomu žádnou potřebu pomoci nepřipouští a nesouhlas okolí si vykládá pouze jako potvrzení správnosti své cesty.
Na druhou stranu je ale třeba říci, že sektě členové nepodléhají vždy bezvýhradně, ale alespoň v některých případech si zachovávají kritické myšlení, i když ne všichni do stejné míry a také ne stejně ve všech životních situacích. Naděje „prozření“ a odchodu ze sekty tedy vždy trvá. Také je třeba vzít v úvahu, že určitá část lidí o závislost velmi stojí a že zakotvení v sektě pro ně nemusí být zdaleka nejhorším řešením. Bez sekty by pravděpodobně upadli pouze do jiného typu závislosti. Několik případů substituce drogové závislosti za závislost na sektě tuto skutečnost potvrzuje.
Pro ty, kteří považují za kritérium kvality života štěstí jeho nositele, je třeba též zdůraznit, že lidé v sektách bývají alespoň v prvních fázích šťastni. Jejich stav je možné přirovnat k silné zamilovanosti - objevují smysl života a svůj duchovní rozměr, připadají si důležití a seberealizovaní, díky „své“ náboženské skupině se jim podařilo nalézt sebe nebo alespoň chytit v životě „druhý dech“. Je jen otázka, jak dlouho toto jejich štěstí skutečně trvá, než je vystřídáno „povinným“ štěstím člověka, který nemůže dost dobře nedostatek štěstí přiznat, natož pak skupinu opustit.
Tím přicházíme k jinému diskutabilnímu typu nebezpečí - ke společenské izolaci členů sekt. Okolí člověka, který je členem sekty, velmi často nelibě nese odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační „zeď“, která mezi ním a jeho nejbližšími vyrostla. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. Rodiče jsou označováni např. jako „biologičtí rodiče“ (Církev sjednocení - v protikladu k mesiášským Pravým rodičům), „zploditelé“ (imanuelité) či „utlačovatelské osoby“ (Scientologická církev).
Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Vezmeme-li v úvahu také to, že po opuštění sekty má „odpadlík“ zpravidla velmi nízké sebevědomí, trpí nejistotou při osobních kontaktech a potížemi při navazování vztahů, je jasné, že ho sekta do značné míry poznamenala i na dobu, kdy by ji už případně opustil. Není divu, že odchod ze sekty je považován za jeden z nejvíce traumatizujících zážitků a že se někdy neobejde bez psychiatrické pomoci.
Na druhé straně je třeba uvážit, že nezanedbatelné množství lidí právě o takovou izolaci stojí. Důvodem může být jak špatné rodinné prostředí, jemuž pak člen sekty touží utéci, či naopak příliš milující a omezující prostředí, od něhož se touží osvobodit, a tak se emancipovat. Vzhledem k těmto touhám a k jejich možné síle je opět třeba říci, že sekta nemusí být pro takové lidi ještě tím nejhorším možným řešením.
Dále nelze smlčet ani to, že sekta může znamenat i síť, která člověka zachytí a poskytne mu alespoň do jisté míry kvalitní sociální zázemí. Je jistě zásluhou např. Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, že je schopna společensky pozdvihnout celou řadu lidí ze sociálně problémových vrstev - z řad alkoholiků, ne zcela přizpůsobivých Romů apod. Zájmem o sociální otázky je pověstná i Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Také především z hlediska izolace jsou sekty považovány za nebezpečné pro děti, které v jejich prostředí vyrůstají. Mohou být více než v jiných rodinách vystaveny důsledkům nábožensky motivovaného experimentování rodičů, např. tak, jako je tomu v Rodině, hlásající „sexuální revoluci“. Ta se netýká jen dospělých, ale i dětí, a byla proto již několikrát důvodem policejního vyšetřování těchto komunit v různých zemích.
Právě v případě komunitního způsobu života rodičů nebezpečí pro děti pravděpodobně vzrůstají. V komunitách se častěji setkáme s nechutí rodičů posílat děti do „světské“ školy, a tak se může stát, že dítě po mnoho let nepřijde s jiným prostředím prakticky do styku a že mu může scházet množství podnětů, které jsou v ostatní populaci běžné. Velkou diskusi proto vzbudila snaha komunity na Kršnově dvoře (hnutí Haré Kršna) otevřít vlastní základní školu (gurukulu). Po zvážení všech argumentů by pravděpodobně taková škola zřízena být měla, ovšem jednu z otázek např. vyvolávají již připravované učebnice gurukuly, z nichž je patrná snaha kulturní rozdíl mezi komunitou a okolním světem ještě prohloubit. Ke zcela radikálnímu řešení sáhli rodiče - následovníci PARSIFALA IMANUELA (imanuelité), kteří své děti posílat do školy prostě odmítli. Byli pak z tohoto důvodu v minulých letech odsouzeni za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Vůdce JAN DVORSKÝ je ze stejného důvodu stále hledán policií. - Jiným nebezpečím při komunitním způsobu života rodičů (např. v komunitě Most ke svobodě) může být pro dítě narušený model rodiny, neboť rodinnému životu komunita často příliš nepřeje.
Kvůli příslušnosti k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi byli soudně trestáni mladí muži, protože odmítali nastoupit nejen vojenskou, ale i náhradní civilní službu. Nařízení o bojkotu náhradní civilní služby však bylo r. 1996 svědky Jehovovými opuštěno.
Svědků Jehovových se týká i oblast zdraví a ohrožení života, kde je nutno zmínit jejich zákaz transfuze krve. Dodržování tohoto zákazu je velmi tvrdě vyžadováno nejen pro svědky, ale i pro jejich děti. Několik případů úmrtí či zanedbání léčby z tohoto důvodu bylo zaznamenáno již i v České republice. Nebezpečná je i vázanost nemoci na duchovní neúspěch či přímo na hřích u hnutí víry, neboť může lehce vést k zanedbání zdravotní péče. Ze stejného důvodu může být nebezpečná i alternativní medicína v rukou neodborníka, který by trval na odmítání klasické medicíny i v případě, kdy by to pacientův stav již vyžadoval.
Některé náboženské skupiny se pokoušejí vyvíjet značný hospodářský a politický vliv. Na prvním místě je to Scientologická církev. Některé státy si uvědomují nebezpečí, plynoucí z pronikání scientologů a jejich firem do podniků i státní správy, a ze skutečnosti, že díky tzv. auditingu se scientologii daří získávat kompromitující a intimní údaje. Scientologové také pravděpodobně vedou v počtu soudní vyšetřování své činnosti. Mnohokrát a v mnoha zemích byli odsouzeni, nejčastěji asi za daňové podvody. Politické intriky, práce pro tajné služby a daňové úniky se nacházejí i v historii Církve sjednocení. Mistrovství v získávání politických kontaktů a ve využívání důvěryhodných osob a institucí ve svůj prospěch dosáhl i SRI CHINMOY, SATHYA SAI BABA či SHOKO ASAHARA, vůdce sekty Óm šinrikjó. Naopak působení členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve vládních funkcích ve Spojených státech je hodnoceno velmi příznivě a tato náboženská společnost je považována za státotvornou.
V souvislosti s nejvážnějšími kriminálními činy je třeba jmenovat satanisty. Jejich nepříliš velká část je schopna i krvavých obětí. Ve světovém měřítku je doloženo několik případů satanistických vražd, satanistický motiv není vyloučen ani u jednoho nedořešeného případu vraždy na našem území. I u nás se našly doklady o mučení a zabití zvířat, které měly pravděpodobně rituální motiv.
Nebezpečnost náboženské skupiny nezáleží pouze na jejím učení či na způsobu života jejích členů. Největší nebezpečí skýtají skupiny, které se vyznačují velkou závislostí na vůdci a velkou izolovaností členů, tedy těmi oblastmi nebezpečnosti, které jsou nejvíce diskutabilní a nejméně změřitelné a popsatelné (hovořili jsme o nich na začátku této kapitoly). Závislost a izolace se totiž postupně mohou stát natolik extrémními, že umožní nejotřesnější činy - hromadné vraždy či sebevraždy.
Z této skutečnosti také vyplývá, že všechny skupiny s charakteristikami závislosti a izolace mohou být potenciálními ohnisky těchto činů, pokud se skupina z nějakého důvodu „zahřeje“ natolik, že tento výbuch násilí umožní. A co je ještě horší: jak dokazují následující příklady, vnější pozorovatel toto „zahřátí“ skupiny může jen těžko postřehnout.
JIM JONES, vůdce sekty Svatyně lidu, byl uznávaným duchovním vůdcem, zasloužilým iniciátorem sociální pomoci i levicově orientovaným veřejným představitelem v americkém městě Indianapolis. Nikdo nepozoroval, že v jeho náboženské skupině je snad něco nezdravého a ani nevyplněná předpověď jaderné katastrofy neotevřela jeho následovníkům oči. V naději vybudování ideálního společenství odešel s většinou svých věrných do amazonské džungle a ve státě Guyana vybudoval město Jonestown. To však již jeho praktiky vzbudily podezření z „vymývání mozků“, bití a pohlavního zneužívání. Jednou z nebezpečných praktik byla též zkouška oddanosti JONESOVÝCH věrných tekutinou, jejíž požití mělo způsobit smrt. Vždy se jednalo o pouhou zkoušku - až do 17. 11. 1978. Tehdy se přiletěla delegace kongresmana LEE RYANA na místě přesvědčit, co je na podezření z psychické manipulace a fyzického zneužívání pravda. Mezi delegací a JONESOVÝMI lidmi vznikl konflikt, při němž bylo zastřeleno 7 lidí včetně RYANA. Následující den se opět konala zkouška oddanosti, při níž byli obyvatelé Jonestownu otráveni kyanidem. Ostatní, včetně JONESE, byli zastřeleni. Celkový počet obětí tak dosáhl 913 lidí, včetně 260 dětí.
Blízký konec světa a izolovanost skupiny hrála rozhodující roli i v tragédii Davidovské větve adventistů sedmého dne. Tuto skupinu vedl na farmě Mt. Carmel u města Waco v americkém Texasu VERNON W. HOWELL, který si dal jméno podle dvou králů ze starozákonní historie (izraelského Davida a perského Kýra) DAVID KORESH. Tento muž ve fanatických mnohahodinových kázáních přesvědčoval své následovníky, že musejí po boku andělů vybojovat konečnou světovou bitvu s americkou armádou. Na tento boj se těžce vyzbrojili, farmu opevnili a připravili se i zásobami potravin. Pro podezření z nezákonného držení zbraní byla komunita sledována agenty FBI (Federální vyšetřovací výbor) a ATF (Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně). Při záměru agentů zkontrolovat druh a počet zbraní na ranči se však strhla přestřelka, při níž byli čtyři z agentů zabiti a 15 bylo zraněno. Podle víry davidiánů začala apokalypsa. Následovalo jednapadesátidenní obléhání ranče, provázené nekonečným vyjednáváním, KORESHOVÝMI sliby vzdát se a propouštěním několika členů sekty. Ráno 19. 4. 1993 podnikli obléhající na ranč útok s cílem vypudit obyvatele slzným plynem. Nenarazili na odpor, protože v té době se davidiáni připravovali na hromadnou sebevraždu zastřelením či upálením. Ranč nakonec lehl popelem. Počet obětí dosáhl 86, včetně 17 dětí. Uniklo jen 9 osob.
Přesně dva roky po této události „pomstil“ TIMOTHY MCVEIGH davidiány největším teroristickým útokem v dějinách USA, při němž vyhodil do povětří federální budovu v Oklahoma City. Tam sídlila také pobočka ATF. Zahynulo 168 lidí, přes 500 bylo zraněno.
Již celkem 74 členů tajné sekty Řád Chrámu slunce spáchalo od října roku 1994 v několika vlnách a na různých místech hromadnou sebevraždu či se stali obětí rituální vraždy. První vlna přišla 4. a 5. 10. 1994 a znamenala oběť téměř 50 lidí. Vůdcem sekty, která měla či ještě má několik set členů ve Švýcarsku, Francii a Kanadě, byl lékař LUC JOURET. Před lékařskou praxí dal přednost alternativní medicíně (stal se známým homeopatem) a začal se orientovat na esoterismus, magii, okultismus a duchovní proudy, označované souhrnně jako hnutí Nového věku. Nashromáždil značný majetek. V rukou sekty bylo údajně až 56 domů, především vil a horských hotelů. V nich se odehrávaly náboženské obřady, čerpající pravděpodobně především z esoterických tradic rosikruciánství a templářství. Inspirací pro apokalyptické vize byl i tzv. survivelismus, hnutí, které odvozuje z ekologického a ekonomického vývoje brzký konec světa. Smysl rituálů a okolnosti, provázející smrt členů sekty, nejsou ještě stále zcela známy.
Útok nervovým plynem sarinem v tokijském metru dne 20. 3. 1995, při němž zahynulo 12 lidí a tisíce byly přiotráveny, rázem „proslavil“ japonskou sektu Óm šinrikjó. Jejím zakladatelem je SHOKO ASAHARA, který se brzy po absolvování školy pro slabozraké začal plně věnovat náboženské činnosti - vyučoval jógu a praktikoval léčitelství. V té době (1979) založil první náboženskou společnost, kterou po zážitku „pravého poznání“ v Himálaji r. 1986 přejmenoval na Óm šinrikjó (Učení pravdy AUM). Učením se sekta hlásí k buddhismu, je ale patrný i značný vliv hinduismu. Je zřejmý i z názvu, v němž je slabika óm, která má vyjadřovat podstatu všech zvuků a která je současně kryptogramem tří hlavních hinduistických bohů - Brahmy (A), Višnua (U) a Šivy (M). Sekta je organizována přísně hierarchicky a poslušnost je zajišťována tvrdými tresty (kobky, hladovka, aplikace neznámých tekutin do žil apod.). Na vrcholu pyramidy je sám ASAHARA. Podmínkou vstupu do sekty je život v komunitě, přerušení veškerých styků s okolním světem, odevzdání veškerého majetku a podrobné přiznání o celém předchozím životě. V Japonsku se sekta neobvykle rychle rozrostla na 10 tisíc členů (mezi nimiž je řada vzdělaných lidí) a založila i čtyři významné zahraniční pobočky - v New Yorku, Bonnu, Moskvě a na Srí Lance. Vytvořila i vlastní politickou stranu, Stranu pravdy, ve volbách však neuspěla. Sekta nakoupila množství pozemků a vystavěla desítky objektů, v nichž se vyrábějí a skladují chemické prostředky. Je možné, že sarinový útok v metru měl vyprovokovat světovou válku, po níž by přišel konec světa. Tím se údajně mělo vyplnit ASAHAROVO proroctví.
Dokonale skryta před světem žila v Kalifornii až do své hromadné sebevraždy náboženská skupina zvaná Nebeská brána. Její členové tvořili třídu, která se pod dohledem svých vedoucích připravovala k přechodu na vyšší duchovní úroveň. Vedoucími byli - podle jejich víry - dva mimozemšťané Do a Ti, kteří se vtělili do lidské podoby jako učitel hudby MARSHALL APPLEWHITE a zdravotní sestra BONNIE NETTLESOVÁ (ta r. 1985 zemřela a dávala údajně svému druhovi Do příkazy z vyšší úrovně). Pro přechod na vyšší úroveň bylo třeba odložit tělo, které bylo chápáno stejně jen jako pouhý „kontejner“ či „vehikl“. Vhodná doba k tomuto odložení se pro sektu naskytla při přeletu Hale-Boppovy komety v blízkosti Země. V jejím chvostu měl snad být skryt kosmický koráb, k němuž se s „mimozemšťanem“ APPLEWHITEM 22. 3. 1997 „vydalo“ dalších 38 obětí dlouho nacvičované a pečlivě připravené sebevraždy.
Poslední pokus o hromadnou sebevraždu byl zaznamenán 8. 1. 1998 v sektě, již založila německá psycholožka HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ. Ona a jejích více než třicet následovníků vyšlo na Kanárských ostrovech na horu, aby tam společně pozřelo jed. Tato rituální sebevražda měla umožnit jejich duším, aby mohly vstoupit na vesmírnou loď a odletět na ní na jinou planetu. Policii se podařilo tomuto činu zabránit. Sílu přesvědčení o pravdivosti vůdčiných slov ovšem dokazuje skutečnost, že se o pět dní později (v době, kdy HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ byla ve vyšetřovací vazbě) pokusilo 19 následovníků (včetně tří dětí) o sebevraždu znovu.
Snad nám uvedené příklady některých nebezpečných sekt znějí exoticky a vzdáleně. Ovšem i v České republice již nastala situace, nápadně podobná těmto příkladům. Týkala se sekty imanuelitů, která se v čele s „mesiášem“ JANEM D. DVORSKÝM připravovala na brzké založení tisícileté říše. Naneštěstí „mesiáš“ postupně shledával, že žádný jeho následovník se v tomto těle nemůže pro život v tisícileté říši dostatečně připravit. Nabízelo se prosté řešení - co nejrychleji zemřít a převtělit se do nového těla, které by již bylo hodné vstupu. O vyhledání smrti se pak v Čechách pokoušelo snad i několik málo desítek lidí, ovlivněných touto sektou. Naštěstí nejsou žádné zprávy o tom, že by se to někomu skutečně podařilo.
Dnes je módní přidávat prvky ufo, záhad, mimozemšťanů a celkově prvky mimozemského života. Dříve byly spojovány s mystičnem a náboženstvím. Dnes se těchto svých kořenů nevzdávají, a tak vznikají nejrůznější prvky a kombinace spojování náboženství, víry a mimozemského života. Jejich vývoj trval dlouhá století a dnes mají propracované metodiky manipulace, lákání lidí a nový zdroj zájmu.
Všichni, jak tady jsme, máme nějaké, ať už přímé nebo nepřímé zkušenosti se sektami různého druhu. Něco přišlo a už je pryč, něco zde ještě je a to, co přijde, neznáme. Mnoho lidí bylo poškozeno, několik lidí již zemřelo a nikdo neví, kolik jich ještě může následovat a kdo si dnes dovede představit počet lidí, kteří jsou pod vlivem nějaké zaslepené víry. Víry, která mění jejich život a dělá z nich poddané svých pánů.
Sekty. Pod tímto slovem si každý z nás může představit víru, nové poznání, zachránění světa a lidstva, jedinou možnou šanci na přežití, ale také hloupost, ovlivnění, nebezpečí…
Každý z nás má jiné myšlení, pro někoho je sekta únikem do jiného, lepšího světa a jiní si stojí za tím, že by do žádné sekty nikdy nevstoupili. Ale ne nadarmo se říká:,,Nikdy neříkej nikdy!“
Chování sekty
Etymologie českého slova „sekta“ nás zavádí k latinskému secta, odvozenému od sequor (následuji) nebo od seco (řežu, sekám). Zatímco nekritické následování je pro skupiny označované slovem „sekta“ stále charakteristické, význam oddělení (odseknutí) od většího náboženského nebo politického hnutí dnes již nedostačuje. Stejné znaky jako odštěpené sekty totiž nesou i skupiny, které se od žádného takového celku neoddělily. Slovem „sekta“ se dnes spíše označuje skupina, která má alespoň některé „sektářské“ charakteristiky. Ty základní se nyní pokusíme v několika odstavcích popsat.
Na tzv. sektách bývá již při prvních kontaktech nápadné, že v nich nevládne atmosféra svobodného myšlení a rozhodování. Vnějšímu pozorovateli mohou jejich členové připadat jakoby „programováni“, bez schopnosti vlastního úsudku, který by překračoval předem dané mantinely, bez ochoty pohledět na cokoli, co se týká jeho skupiny, s nadhledem či s odstupem. Jejich rozhodování je sice deklarováno jako naprosto svobodné a oni sami se (alespoň někdy) svobodně cítí, jejich okolí však jejich slova často považuje za fráze a jejich chování za strojené a křečovité.
Příčinou nápadné absence svobody bývá nevídaně silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše, vedoucích výborů nebo jiných orgánů jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné a nositelům těchto úřadů jsou přisuzovány božské atributy. Vedoucí nejsou autoritami pouze v určitých otázkách nebo do určité míry tak, aby byl ještě ponechán prostor pro individuální rozhodování, ale činí si naopak nárok předepisovat recepty na všechny oblasti života a nepřipustit alternativy. Při posuzování pravdivosti nové informace se člen sekty daleko spíše ptá, odkud tato informace přichází (zda se jedná o zdroj, který sekta schvaluje), než co tato informace obsahuje.
Koncentrace moci v rukou vedení takové náboženské skupiny je také důvodem, proč jsou informace zpravidla šířeny z jednoho centra a proč nebývají obvyklé žádné spontánní lokální aktivity. Ze stejného důvodu tyto skupiny také svým členům silně nedoporučují sledování televize, poslech rozhlasu, četbu knih, novin či časopisů, které neprošly schválením těch, kteří stojí v hierarchii skupiny alespoň o stupínek výše. Přijímání informací nestandardními a nekontrolovanými kanály je chápáno jako nebezpečné nebo přinejmenším jako ztráta času.
Poslušnost autoritám nebývá ovšem přijímána jako omezení, ale spíše jako úleva. Tato poslušnost totiž odnímá břemeno rozhodování a odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí. Odpovědnost za běžného člena nese silný vůdce, obklopený často světovou organizací. Složitý život plný nesnadných rozhodování se pak redukuje na jedinou a přehlednou otázku poslušnosti. Autorita je z náboženských důvodů nezpochybnitelná a cesta poslušnosti se může stát lákavým únikem od povinností a rozhodování dospělého člověka.
Učení sekty, podávané s dostatečnou autoritou, propracované a zdánlivě logické může rychle ukončit nesnadné duchovní hledání jejího potenciálního člena. Jednoduchými „pravdami“ a zpravidla jediným receptem na všechny otázky autorita snadno vyplní pocit prázdnoty, který může být zvláště v konzumní společnosti a zvláště v určitých životních periodách a situacích pociťován velmi palčivě. „Instantními“ řešeními nasytí jeho duchovní hlad a uspokojí jeho (třeba dosud nepřiznanou) touhu po odpovědi na existenciální otázky. Umožní mu smysluplné využití času ve službě pro organizaci, dá jasný životní program, který se kryje s ideály organizace, a prosvětlí budoucnost.
Základní prvky víry mohou být v sektě fixovány v extatických či hypnotických stavech. Je pochopitelné, že „pravdy“, které členové přijali tímto způsobem, jsou zvnějšku jen velmi těžko zpochybnitelné. Na straně člena sekty vždy stojí argument jejich vlastního prožitku či „svobodného a nezávislého“ objevu. Není snadné v těchto případech vysvětlit, že do takových „pravd“ může být člověk docela snadno vmanipulován. Podobně mohou sloužit i změněné stavy vědomí, způsobené např. meditací, společným zpěvem, hlubokým dýcháním, rytmickou hudbou apod.
Druhou stranou této mince bývá podceňování rozumu. Skrývá se často za vědu (např. tvrzením, že levá, rozumová mozková hemisféra je příliš vyvinuta na úkor pravé, citové) nebo se rozumu připisují především války, katastrofy a hrozby 20. století. Zkušenosti, pocity a zážitky jsou před rozumem upřednostňovány. Bývá snižována hodnota poznání a nezřídka se opovrhuje vzděláním. Vyloučeno je jakékoli kritické posouzení autoritativní „pravdy“. Pokud se v „pravdě“ ukáží mezery, neosvědčí se či pokud se nesplní její předpoklady a předpovědi, vina za to neleží nikdy na straně “pravdy“, ale na straně jejích příjemců, kteří ji údajně nesprávně pochopili.
Silná autorita na druhou stranu umožní členu sekty zažívat pocit moci a důležitosti. Bývá pro něho lákavé příslušet k organizaci, která dříve či později bude vládnout nad tímto světem a která si už nyní činí nárok na vlastnictví klíče k řešení všech jeho problémů. I když tento člen zatím trpí od lidí vně organizace nepochopením, je mu jasné, že jejich nevědomost je pouze dočasná a že jeho organizaci i jemu samotnému jistě nakonec dají za pravdu.
Už jen z těchto důvodů nebývá potřeba, aby bezvýhradná poslušnost byla vynucována. Jen se předpokládá a stává se pak záležitostí cti a nejlepšího svědomí následovníků, aby přání svých autorit vyplňovali. Konají to rádi a oddaně, neboť k této skupině chtějí patřit a za největší odměnu mají získání jejího obdivu a schválení. Jemný, nenápadný a většinou nepsaný tlak ze strany skupiny zajistí poslušnost daleko snadněji než jakékoli kázeňské prostředky. Alternativou absolutní poslušnosti je totiž pouze opuštění skupiny.
Opustit takovou skupinu je ovšem většinou téměř nemožné, takže je možno mluvit o určitém typu silné závislosti. Jedním z nejdůležitějších důvodů této závislosti jsou emoce. Pro tento druh skupin se člověk zřídka rozhoduje na základě rozumové úvahy, ale daleko spíše v naději na uspokojení (třeba nepřiznaných) citových a sociálních potřeb. Již při jeho získání pro skupiny hrály city pravděpodobně rozhodující úlohu - byl obklopen lidmi, kteří ho oceňovali, dávali mu najevo svou lásku, přesvědčili ho o bezproblémovosti vztahů mezi sebou a vzbudili v něm touhu mezi ně patřit. Pokud toto tzv. bombardování láskou probíhalo v dostatečné intenzitě, nakonec rád přijal za své vše, co mu splnění této touhy umožnilo. Opustit po tomto procesu skupinu by pak znamenalo ztrátu této možná nejdůležitější oblasti jeho citového života.
Při náboru do sekty jsou ale využívány i jiné metody psychické manipulace. Vytvoří se např. taková atmosféra, aby adept nabyl dojmu, že se právě nyní jedná o jedinečnou příležitost, pro niž se vyplatí dát stranou i část svého pohodlí. V prostředí „bojové pohotovosti“ bývá natolik zahlcen novými informacemi a setkáními s množstvím nových, zajímavých a „milujících“ lidí, že je jeho pozornost a možnost kritického posuzování velmi oslabena. Bývá připraven o volný čas a dostatek spánku, takže má málo příležitostí a sil si svou novou situaci promyslet a zhodnotit ji. Oblíbeným postupem je i jeho vmanipulování do role dítěte, které má odložit své komplikované myšlení a uvolnit se společenskými hrami. Velmi silný bývá tlak skupiny, do níž jsou vmíšeni pokročilí členové, s nimiž se mohou adepti snáze identifikovat a které postupně přijímají za vzory svého chování. Tyto různé postupy bývají završeny adeptovým osobním slibem (v různých formách) a jeho slavnostním přijetím do skupiny. Je paradoxní, že tento nábor noví členové vnímají jako „svobodné rozhodnutí“ a skupinou jsou pochopitelně v tomto vnímání utvrzováni.
Je časté a typické, že počáteční nadšení nového člena je podchyceno do množství aktivit, které naplní jeho veškerý volný čas a dříve či později mu postupně zabrání věnovat se dřívějším zájmům - vzdělání, sportu, kultuře i přátelům. Tyto aktivity nebývají sice deklarovány jako povinné, bývá však naznačeno, že neúčast by byla na škodu nejen pro něj, ale i pro vztahy s jeho novými přáteli v sektě. Nový člen je tak vlastně laskavým chováním vmanipulován do časově náročného životního stylu, z jehož tempa lze jen těžko slevit bez mučivých výčitek „vychladnutí“, opuštění počátečního nadšení či „zrady“. Přemíra akcí a aktivit, které zpočátku vypadaly jako dobrovolné a inspirující, se časem stávají vlastně povinností, jež je splňována spíše kvůli jiným lidem, zejména těm, kdo do sekty přišli později a počáteční nadšení ještě neztratili.
Výsledky práce člena sekty bývají dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí. Je za ně tedy plně odpovědný. Postupně se v jeho životě stává stále důležitějším pocit viny. Za jakýkoli neúspěch osobní či kolektivu se člen sekty cítí osobně vinen. Aby získal zpět souhlas sekty a její odpuštění, je zpravidla ochoten přiznat cokoli, a dokonce uvěřit, že to skutečně spáchal. Žije ve stálém vědomí drtivé nedostatečnosti. Pocit viny se stává účinným hnacím motorem a způsobuje často až neuvěřitelné výkony jednotlivých členů sekty. Neúspěchy ani jiné problémy se neřeší. Dynamika skupiny často nedovoluje jakýkoli problém si ani přiznat (zvlášť destruktivní to může být ve skupinách, hlásajících pozitivní myšlení). Pokud se problém stane zřejmým, „ordinuje se“ pouze více četby posvátných textů, více poslechu motivačních kazet, více modliteb či meditace, větší objem práce pro sektu, větší oddanost apod. Největším zatížením vinou a totální životní prohrou by bylo sektu opustit. K tomu ovšem nalézají sílu jen lidé mimořádně silní nebo mimořádně zoufalí.
Jsou-li poznávací procesy v sektě vázány na citově uspokojující atmosféru, je jen přirozené, že určitých informací se členům může dostat až tehdy, když na ně jsou citově připraveni. Na základě přístupu k informacím se v takových náboženských skupinách vytváří hierarchie - dosáhnout vyššího stupně v žebříčku skupiny znamená vědět o skupině více. To vede k utajování informací před veřejností a před méně pokročilými členy a ke vzniku dvojího druhu literatury - pro vnější propagaci a pro vnitřní potřebu. Utajeny bývají ty informace, které by pro ně mohly být zatím nestravitelné (o okolnostech založení skupiny, osobnosti vůdce apod.) nebo pro něž se zatím nemohli dostatečně osvědčit či skupině zavázat (politické cíle, hospodaření apod.). Navenek sekty někdy též vystupují pod nic neříkajícími názvy, utajeny za organizacemi či alespoň bez údajů o svém původu, počtu členů, struktuře apod.
Nejsou to ovšem jen pozitivní city, jimiž je jedinec motivován a které podporují jeho příslušnost k tomuto typu náboženské společnosti. Sekty cílevědomě a trpělivě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele (může jím být např. vláda, psychiatři, komunismus, „systém“ tohoto světa apod.), který sektu neustále pronásleduje a před nímž je nutno mít strach. Pocit strachu a ohrožení bývá vyvoláván i pravdivými, ale nezřídka jednostranně interpretovanými informacemi o katastrofách, světové ekologii, ekonomice či jiných globálních problémech. Podobně se hovoří i o otázkách, které trápí (přinejmenším) západní civilizaci - rozpadu tradičního chápání rodiny a autority, o kriminalitě, rasismu a dalších.
Tyto obavy pomáhají kreslit černobílý obraz, v němž se vše dobré nachází ve „světě“ sekty, vše zlé, zkažené, povrchní, podléhající zkáze či finální globální katastrofě ve světě mimo tuto skupinu. I to, co by se snad jevilo ve vnějším světě jako dobré, je - podle časté interpretace sekt - pouze Potěmkinovou vesnicí, za jejímiž kulisami je stejně vše prohnilé. Podobně ostrá čára mezi oběma světy probíhá ostatně též ve smyslu času - před příchodem do skupiny bylo vše zlé nebo alespoň nesprávné (často včetně rodinného života, přátel, zaměstnání apod.), po příchodu se vše rázem ocitlo v jásavém světle. Překročit tedy tuto hranici mezi „my“ a „oni“ či dobrem a zlem a opustit takovouto skupinu je totéž jako vydat se do nepřátelského světa, jehož případná skutečná nebezpečnost byla černobílou propagandou mnohonásobně zveličena.
S černobílým obrazem světa souvisí i výlučnost, která je pro sekty tak charakteristická. Tyto společnosti vzbuzují ve svých členech pocit výjimečnosti a nadřazenosti, která může být dána buď zvláštním a jedinečným poznáním, jehož se jim údajně dostalo, nebo posláním, k němuž byli vyvoleni. Taková poznání či poslání jsou považována za důležitá až v kosmickém dosahu. Většinou sekta zahrnuje do svého výkladu světa i periodizaci dějin. V takovém případě se obvykle ocitáme právě v poslední nebo jinak vrcholné etapě. Není tedy třeba připomínat, že tyto pocity výlučnosti dodávají následovníkům takových skupin sebevědomí a umožňují jim - alespoň v jejich vlastních očích - dosáhnout vyššího postavení na společenském žebříčku nad těmi, kteří jsou „nevědomí“ či „nezasvěcení“. Opustit skupinu tohoto typu znamená současně opustit i prostředí společenské seberealizace a zradit to, co v člověku utváří pozitivní obraz o něm samém.
Pocit výlučnosti musí být nasycován poukazem na odlišnosti od víry či náboženské praxe jiných náboženských společností. Tyto odlišnosti je pro pocit výlučnosti třeba zdůraznit a lpět na údajně jediném správném výkladu světa nebo literárních pramenů, z nichž skupina čerpá (např. bible, koránu, véd nebo i jiné literatury). Tak je nejen velmi posilován (pro sektu velmi výhodný) fundamentalismus a přímočarý přístup ke všem problémům, ale též zcela vyloučen jakýkoli skutečný dialog, v němž by partner nebyl pouhým objektem misie. I znemožnění dialogu je pro sektu výhodné, neboť je pak prakticky zabráněno jakékoli případné kritice. Kvůli fundamentalismu se někdy stane, že největšími (i když velmi málo úspěšnými) bojovníky proti sektám jsou jiné sekty. Opuštění takto výlučné fundamentalistické skupiny je velmi nesnadné, neboť s sebou nese i ztrátu majitelství pravdy a výhody jednoduchých odpovědí na složité otázky. Ve vztahu k jiným skupinám by pak bylo nutné přiznat si limity svého poznání a svých názorů.
Fundamentalismus vede nutně k tuhému legalistickému (zákonickému) způsobu života, který ovládá nejen duchovní praxi členů sekty, ale i detaily praktického života. V sektě je vše sešněrováno velkým počtem předpisů, určujících oblečení, účes, jídelní zvyky, denní režim, výběr partnera, sexuální život atd. Není podporováno svobodné sebevyjádření (např. umění), humor ani kreativita mimo určené mantinely.
Doba členství v sektě přinese členu zpravidla velké množství myšlenkových stereotypů, jež není snadné ani po případném odchodu z této společnosti opustit. V některých skupinách jsou předepsány vzorce, podle nichž členové vedou rozhovor na jednotlivá témata, jinde je nutné osvojit si speciální pojmy formou slovníkových definicí, v jiných je nutné mnohonásobné opakování manter. V mnoha se určité „základní pravdy“ opakují tak dlouho, až není dost dobře možné je ani zpochybnit. Sekty také často vedou své členy k tomu, aby si „vyčistili“ mysl od všeho, čím byla před příchodem do skupiny „zanesena“, a zavrhli tak do té doby používané „nesprávné“ způsoby myšlení.
Odchod ze sekty není lehký i kvůli množství investovaného času, prostředků či obětí, které taková organizace od svých členů vyžaduje. Tím, že kontroluje prakticky celý život svých následovníků, přivádí je taková skupina do množství situací, kdy se pro ni angažují. Míra tohoto angažmá je pochopitelně v různých skupinách různá, výjimkou však nejsou roky plného pracovního nasazení, oběť vlastního majetku, či dokonce ochota položit svůj život. Čím více člověk investuje, tím bolestnější je pro něho přiznání, že skupina takových obětí nebyla hodna, a tím nepravděpodobnější je i jeho rozchod se skupinou.
Nejtěžší je ale tento rozchod, pokud se sektě podaří svého člena izolovat. Je častou zkušeností rodičů, manželů či přátel, že jejich nejbližší se jim po setkání se sektou stále více a více ztrácel. Příčinou mohlo být odmítnutí těchto „starých svazků“ ze strany sekty a osočení těch, kdo doposud stáli nejblíže. Jinou příčinou může být onen rozdělený černobílý svět, jehož hranici není možné za obětí sekty překročit, nebo třeba „jen“ jiné pojmosloví a jiný způsob myšlení, které postaví mezi bývalé blízké lidi komunikační zeď. Pokud se taková izolace podaří a následovník nemá jiné blízké lidi než ty „své“ v sektě, je pro něho odchod téměř nemožný.
Tyto všechny charakteristiky činí ze sekty uzavřenou společnost. Projevuje malý zájem o život vnější společnosti, její členové se zřídka angažují v politických stranách, občanských sdruženích či sportovních klubech. Zcela výjimečná je i dlouhodobá a konkrétní sociální práce. Sekta si nečiní starost o lidi, kteří jí nemohou být prospěšní, např. o staré, tělesně postižené, narkomany apod.
Uzavřena je i vůči vnějšímu posuzování a kritice (kritik nemá pro její členy žádnou autoritu a patří ostatně do vnějšího - nepřátelského - světa) a vůči svobodnému toku informací vůbec. Chování sekty k členům či potenciálním členům a k těm, kdo o členství neuvažují či ho třeba již zrušili, bývá diametrálně odlišné. Sekta nechápe sebe samu jako veřejnou službu, otevřenou každému bez ohledu na jeho motivy a postoje. Daleko více jí jde o vytržení člověka z jeho dosavadního působiště a bezohledné přesazení za plot vlastní zahrádky.
Sekty a jejich nebezpečí
V souvislosti se sektami se často hovoří o jejich nebezpečnosti. Je to ovšem natolik široký pojem, že je nutné ho rozčlenit do několika okruhů. Navíc bude v mnohých případech hledisko nebezpečnosti do velké míry subjektivní.
Často uváděným argumentem v neprospěch sekt bývá závislost jejich členů na vůdci či jeho organizaci. Jak ještě uvidíme v dalších odstavcích, tato závislost může doznat obrovských rozměrů a může způsobit i újmu na zdraví či ztrátu života. Ve většině případů ovšem není závislost tak dramatická, byť je někdy po právu řazena vedle závislosti drogové. Je snad možno argumentovat i tak, že závislost na sektě je v určitém smyslu horší než závislost na droze, neboť v případě drog si závislý většinou uvědomuje vážnost situace a dává za pravdu okolní společnosti, která s jeho aplikací drog nesouhlasí. Závislý na sektě si naproti tomu žádnou potřebu pomoci nepřipouští a nesouhlas okolí si vykládá pouze jako potvrzení správnosti své cesty.
Na druhou stranu je ale třeba říci, že sektě členové nepodléhají vždy bezvýhradně, ale alespoň v některých případech si zachovávají kritické myšlení, i když ne všichni do stejné míry a také ne stejně ve všech životních situacích. Naděje „prozření“ a odchodu ze sekty tedy vždy trvá. Také je třeba vzít v úvahu, že určitá část lidí o závislost velmi stojí a že zakotvení v sektě pro ně nemusí být zdaleka nejhorším řešením. Bez sekty by pravděpodobně upadli pouze do jiného typu závislosti. Několik případů substituce drogové závislosti za závislost na sektě tuto skutečnost potvrzuje.
Pro ty, kteří považují za kritérium kvality života štěstí jeho nositele, je třeba též zdůraznit, že lidé v sektách bývají alespoň v prvních fázích šťastni. Jejich stav je možné přirovnat k silné zamilovanosti - objevují smysl života a svůj duchovní rozměr, připadají si důležití a seberealizovaní, díky „své“ náboženské skupině se jim podařilo nalézt sebe nebo alespoň chytit v životě „druhý dech“. Je jen otázka, jak dlouho toto jejich štěstí skutečně trvá, než je vystřídáno „povinným“ štěstím člověka, který nemůže dost dobře nedostatek štěstí přiznat, natož pak skupinu opustit.
Tím přicházíme k jinému diskutabilnímu typu nebezpečí - ke společenské izolaci členů sekt. Okolí člověka, který je členem sekty, velmi často nelibě nese odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační „zeď“, která mezi ním a jeho nejbližšími vyrostla. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. Rodiče jsou označováni např. jako „biologičtí rodiče“ (Církev sjednocení - v protikladu k mesiášským Pravým rodičům), „zploditelé“ (imanuelité) či „utlačovatelské osoby“ (Scientologická církev).
Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Vezmeme-li v úvahu také to, že po opuštění sekty má „odpadlík“ zpravidla velmi nízké sebevědomí, trpí nejistotou při osobních kontaktech a potížemi při navazování vztahů, je jasné, že ho sekta do značné míry poznamenala i na dobu, kdy by ji už případně opustil. Není divu, že odchod ze sekty je považován za jeden z nejvíce traumatizujících zážitků a že se někdy neobejde bez psychiatrické pomoci.
Na druhé straně je třeba uvážit, že nezanedbatelné množství lidí právě o takovou izolaci stojí. Důvodem může být jak špatné rodinné prostředí, jemuž pak člen sekty touží utéci, či naopak příliš milující a omezující prostředí, od něhož se touží osvobodit, a tak se emancipovat. Vzhledem k těmto touhám a k jejich možné síle je opět třeba říci, že sekta nemusí být pro takové lidi ještě tím nejhorším možným řešením.
Dále nelze smlčet ani to, že sekta může znamenat i síť, která člověka zachytí a poskytne mu alespoň do jisté míry kvalitní sociální zázemí. Je jistě zásluhou např. Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, že je schopna společensky pozdvihnout celou řadu lidí ze sociálně problémových vrstev - z řad alkoholiků, ne zcela přizpůsobivých Romů apod. Zájmem o sociální otázky je pověstná i Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Také především z hlediska izolace jsou sekty považovány za nebezpečné pro děti, které v jejich prostředí vyrůstají. Mohou být více než v jiných rodinách vystaveny důsledkům nábožensky motivovaného experimentování rodičů, např. tak, jako je tomu v Rodině, hlásající „sexuální revoluci“. Ta se netýká jen dospělých, ale i dětí, a byla proto již několikrát důvodem policejního vyšetřování těchto komunit v různých zemích.
Právě v případě komunitního způsobu života rodičů nebezpečí pro děti pravděpodobně vzrůstají. V komunitách se častěji setkáme s nechutí rodičů posílat děti do „světské“ školy, a tak se může stát, že dítě po mnoho let nepřijde s jiným prostředím prakticky do styku a že mu může scházet množství podnětů, které jsou v ostatní populaci běžné. Velkou diskusi proto vzbudila snaha komunity na Kršnově dvoře (hnutí Haré Kršna) otevřít vlastní základní školu (gurukulu). Po zvážení všech argumentů by pravděpodobně taková škola zřízena být měla, ovšem jednu z otázek např. vyvolávají již připravované učebnice gurukuly, z nichž je patrná snaha kulturní rozdíl mezi komunitou a okolním světem ještě prohloubit. Ke zcela radikálnímu řešení sáhli rodiče - následovníci PARSIFALA IMANUELA (imanuelité), kteří své děti posílat do školy prostě odmítli. Byli pak z tohoto důvodu v minulých letech odsouzeni za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Vůdce JAN DVORSKÝ je ze stejného důvodu stále hledán policií. - Jiným nebezpečím při komunitním způsobu života rodičů (např. v komunitě Most ke svobodě) může být pro dítě narušený model rodiny, neboť rodinnému životu komunita často příliš nepřeje.
Kvůli příslušnosti k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi byli soudně trestáni mladí muži, protože odmítali nastoupit nejen vojenskou, ale i náhradní civilní službu. Nařízení o bojkotu náhradní civilní služby však bylo r. 1996 svědky Jehovovými opuštěno.
Svědků Jehovových se týká i oblast zdraví a ohrožení života, kde je nutno zmínit jejich zákaz transfuze krve. Dodržování tohoto zákazu je velmi tvrdě vyžadováno nejen pro svědky, ale i pro jejich děti. Několik případů úmrtí či zanedbání léčby z tohoto důvodu bylo zaznamenáno již i v České republice. Nebezpečná je i vázanost nemoci na duchovní neúspěch či přímo na hřích u hnutí víry, neboť může lehce vést k zanedbání zdravotní péče. Ze stejného důvodu může být nebezpečná i alternativní medicína v rukou neodborníka, který by trval na odmítání klasické medicíny i v případě, kdy by to pacientův stav již vyžadoval.
Některé náboženské skupiny se pokoušejí vyvíjet značný hospodářský a politický vliv. Na prvním místě je to Scientologická církev. Některé státy si uvědomují nebezpečí, plynoucí z pronikání scientologů a jejich firem do podniků i státní správy, a ze skutečnosti, že díky tzv. auditingu se scientologii daří získávat kompromitující a intimní údaje. Scientologové také pravděpodobně vedou v počtu soudní vyšetřování své činnosti. Mnohokrát a v mnoha zemích byli odsouzeni, nejčastěji asi za daňové podvody. Politické intriky, práce pro tajné služby a daňové úniky se nacházejí i v historii Církve sjednocení. Mistrovství v získávání politických kontaktů a ve využívání důvěryhodných osob a institucí ve svůj prospěch dosáhl i SRI CHINMOY, SATHYA SAI BABA či SHOKO ASAHARA, vůdce sekty Óm šinrikjó. Naopak působení členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve vládních funkcích ve Spojených státech je hodnoceno velmi příznivě a tato náboženská společnost je považována za státotvornou.
V souvislosti s nejvážnějšími kriminálními činy je třeba jmenovat satanisty. Jejich nepříliš velká část je schopna i krvavých obětí. Ve světovém měřítku je doloženo několik případů satanistických vražd, satanistický motiv není vyloučen ani u jednoho nedořešeného případu vraždy na našem území. I u nás se našly doklady o mučení a zabití zvířat, které měly pravděpodobně rituální motiv.
Nebezpečnost náboženské skupiny nezáleží pouze na jejím učení či na způsobu života jejích členů. Největší nebezpečí skýtají skupiny, které se vyznačují velkou závislostí na vůdci a velkou izolovaností členů, tedy těmi oblastmi nebezpečnosti, které jsou nejvíce diskutabilní a nejméně změřitelné a popsatelné (hovořili jsme o nich na začátku této kapitoly). Závislost a izolace se totiž postupně mohou stát natolik extrémními, že umožní nejotřesnější činy - hromadné vraždy či sebevraždy.
Z této skutečnosti také vyplývá, že všechny skupiny s charakteristikami závislosti a izolace mohou být potenciálními ohnisky těchto činů, pokud se skupina z nějakého důvodu „zahřeje“ natolik, že tento výbuch násilí umožní. A co je ještě horší: jak dokazují následující příklady, vnější pozorovatel toto „zahřátí“ skupiny může jen těžko postřehnout.
JIM JONES, vůdce sekty Svatyně lidu, byl uznávaným duchovním vůdcem, zasloužilým iniciátorem sociální pomoci i levicově orientovaným veřejným představitelem v americkém městě Indianapolis. Nikdo nepozoroval, že v jeho náboženské skupině je snad něco nezdravého a ani nevyplněná předpověď jaderné katastrofy neotevřela jeho následovníkům oči. V naději vybudování ideálního společenství odešel s většinou svých věrných do amazonské džungle a ve státě Guyana vybudoval město Jonestown. To však již jeho praktiky vzbudily podezření z „vymývání mozků“, bití a pohlavního zneužívání. Jednou z nebezpečných praktik byla též zkouška oddanosti JONESOVÝCH věrných tekutinou, jejíž požití mělo způsobit smrt. Vždy se jednalo o pouhou zkoušku - až do 17. 11. 1978. Tehdy se přiletěla delegace kongresmana LEE RYANA na místě přesvědčit, co je na podezření z psychické manipulace a fyzického zneužívání pravda. Mezi delegací a JONESOVÝMI lidmi vznikl konflikt, při němž bylo zastřeleno 7 lidí včetně RYANA. Následující den se opět konala zkouška oddanosti, při níž byli obyvatelé Jonestownu otráveni kyanidem. Ostatní, včetně JONESE, byli zastřeleni. Celkový počet obětí tak dosáhl 913 lidí, včetně 260 dětí.
Blízký konec světa a izolovanost skupiny hrála rozhodující roli i v tragédii Davidovské větve adventistů sedmého dne. Tuto skupinu vedl na farmě Mt. Carmel u města Waco v americkém Texasu VERNON W. HOWELL, který si dal jméno podle dvou králů ze starozákonní historie (izraelského Davida a perského Kýra) DAVID KORESH. Tento muž ve fanatických mnohahodinových kázáních přesvědčoval své následovníky, že musejí po boku andělů vybojovat konečnou světovou bitvu s americkou armádou. Na tento boj se těžce vyzbrojili, farmu opevnili a připravili se i zásobami potravin. Pro podezření z nezákonného držení zbraní byla komunita sledována agenty FBI (Federální vyšetřovací výbor) a ATF (Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně). Při záměru agentů zkontrolovat druh a počet zbraní na ranči se však strhla přestřelka, při níž byli čtyři z agentů zabiti a 15 bylo zraněno. Podle víry davidiánů začala apokalypsa. Následovalo jednapadesátidenní obléhání ranče, provázené nekonečným vyjednáváním, KORESHOVÝMI sliby vzdát se a propouštěním několika členů sekty. Ráno 19. 4. 1993 podnikli obléhající na ranč útok s cílem vypudit obyvatele slzným plynem. Nenarazili na odpor, protože v té době se davidiáni připravovali na hromadnou sebevraždu zastřelením či upálením. Ranč nakonec lehl popelem. Počet obětí dosáhl 86, včetně 17 dětí. Uniklo jen 9 osob.
Přesně dva roky po této události „pomstil“ TIMOTHY MCVEIGH davidiány největším teroristickým útokem v dějinách USA, při němž vyhodil do povětří federální budovu v Oklahoma City. Tam sídlila také pobočka ATF. Zahynulo 168 lidí, přes 500 bylo zraněno.
Již celkem 74 členů tajné sekty Řád Chrámu slunce spáchalo od října roku 1994 v několika vlnách a na různých místech hromadnou sebevraždu či se stali obětí rituální vraždy. První vlna přišla 4. a 5. 10. 1994 a znamenala oběť téměř 50 lidí. Vůdcem sekty, která měla či ještě má několik set členů ve Švýcarsku, Francii a Kanadě, byl lékař LUC JOURET. Před lékařskou praxí dal přednost alternativní medicíně (stal se známým homeopatem) a začal se orientovat na esoterismus, magii, okultismus a duchovní proudy, označované souhrnně jako hnutí Nového věku. Nashromáždil značný majetek. V rukou sekty bylo údajně až 56 domů, především vil a horských hotelů. V nich se odehrávaly náboženské obřady, čerpající pravděpodobně především z esoterických tradic rosikruciánství a templářství. Inspirací pro apokalyptické vize byl i tzv. survivelismus, hnutí, které odvozuje z ekologického a ekonomického vývoje brzký konec světa. Smysl rituálů a okolnosti, provázející smrt členů sekty, nejsou ještě stále zcela známy.
Útok nervovým plynem sarinem v tokijském metru dne 20. 3. 1995, při němž zahynulo 12 lidí a tisíce byly přiotráveny, rázem „proslavil“ japonskou sektu Óm šinrikjó. Jejím zakladatelem je SHOKO ASAHARA, který se brzy po absolvování školy pro slabozraké začal plně věnovat náboženské činnosti - vyučoval jógu a praktikoval léčitelství. V té době (1979) založil první náboženskou společnost, kterou po zážitku „pravého poznání“ v Himálaji r. 1986 přejmenoval na Óm šinrikjó (Učení pravdy AUM). Učením se sekta hlásí k buddhismu, je ale patrný i značný vliv hinduismu. Je zřejmý i z názvu, v němž je slabika óm, která má vyjadřovat podstatu všech zvuků a která je současně kryptogramem tří hlavních hinduistických bohů - Brahmy (A), Višnua (U) a Šivy (M). Sekta je organizována přísně hierarchicky a poslušnost je zajišťována tvrdými tresty (kobky, hladovka, aplikace neznámých tekutin do žil apod.). Na vrcholu pyramidy je sám ASAHARA. Podmínkou vstupu do sekty je život v komunitě, přerušení veškerých styků s okolním světem, odevzdání veškerého majetku a podrobné přiznání o celém předchozím životě. V Japonsku se sekta neobvykle rychle rozrostla na 10 tisíc členů (mezi nimiž je řada vzdělaných lidí) a založila i čtyři významné zahraniční pobočky - v New Yorku, Bonnu, Moskvě a na Srí Lance. Vytvořila i vlastní politickou stranu, Stranu pravdy, ve volbách však neuspěla. Sekta nakoupila množství pozemků a vystavěla desítky objektů, v nichž se vyrábějí a skladují chemické prostředky. Je možné, že sarinový útok v metru měl vyprovokovat světovou válku, po níž by přišel konec světa. Tím se údajně mělo vyplnit ASAHAROVO proroctví.
Dokonale skryta před světem žila v Kalifornii až do své hromadné sebevraždy náboženská skupina zvaná Nebeská brána. Její členové tvořili třídu, která se pod dohledem svých vedoucích připravovala k přechodu na vyšší duchovní úroveň. Vedoucími byli - podle jejich víry - dva mimozemšťané Do a Ti, kteří se vtělili do lidské podoby jako učitel hudby MARSHALL APPLEWHITE a zdravotní sestra BONNIE NETTLESOVÁ (ta r. 1985 zemřela a dávala údajně svému druhovi Do příkazy z vyšší úrovně). Pro přechod na vyšší úroveň bylo třeba odložit tělo, které bylo chápáno stejně jen jako pouhý „kontejner“ či „vehikl“. Vhodná doba k tomuto odložení se pro sektu naskytla při přeletu Hale-Boppovy komety v blízkosti Země. V jejím chvostu měl snad být skryt kosmický koráb, k němuž se s „mimozemšťanem“ APPLEWHITEM 22. 3. 1997 „vydalo“ dalších 38 obětí dlouho nacvičované a pečlivě připravené sebevraždy.
Poslední pokus o hromadnou sebevraždu byl zaznamenán 8. 1. 1998 v sektě, již založila německá psycholožka HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ. Ona a jejích více než třicet následovníků vyšlo na Kanárských ostrovech na horu, aby tam společně pozřelo jed. Tato rituální sebevražda měla umožnit jejich duším, aby mohly vstoupit na vesmírnou loď a odletět na ní na jinou planetu. Policii se podařilo tomuto činu zabránit. Sílu přesvědčení o pravdivosti vůdčiných slov ovšem dokazuje skutečnost, že se o pět dní později (v době, kdy HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ byla ve vyšetřovací vazbě) pokusilo 19 následovníků (včetně tří dětí) o sebevraždu znovu.
Snad nám uvedené příklady některých nebezpečných sekt znějí exoticky a vzdáleně. Ovšem i v České republice již nastala situace, nápadně podobná těmto příkladům. Týkala se sekty imanuelitů, která se v čele s „mesiášem“ JANEM D. DVORSKÝM připravovala na brzké založení tisícileté říše. Naneštěstí „mesiáš“ postupně shledával, že žádný jeho následovník se v tomto těle nemůže pro život v tisícileté říši dostatečně připravit. Nabízelo se prosté řešení - co nejrychleji zemřít a převtělit se do nového těla, které by již bylo hodné vstupu. O vyhledání smrti se pak v Čechách pokoušelo snad i několik málo desítek lidí, ovlivněných touto sektou. Naštěstí nejsou žádné zprávy o tom, že by se to někomu skutečně podařilo.
Historie černobílé fotografie
Od počátku věků lidé toužili něco zobrazovat, zachycovat prchavé okamžiky života. Touha zachytit obraz je odvěká. Nejstarší zachycení života se odehrávalo v jeskyních kresbou uhlem – například v jeskyni Chauvet ve Francii. Malby pocházejí z doby před 32 000 lety. Od té doby uplynuly tisíce let, než lidé dokázali zachytit světlo a pomocí chemických látek vytvořit obraz na papíře.
Již Aristoteles si všiml jevu zvaného „kamera obscura“ = temná místnost, ve které je jeden malý otvor, jímž prochází paprsky světla a na protější straně tak vytváří obrácený obraz. Tento jev popsal až Hassan ibn Hassa kolem roku 1020. Tohoto procesu se využívalo však až v renesanci a to malíři a cestovateli, kteří si tak usnadňovali skicování. Jevem se zabýval i Leonardo da Vinci v spisu Codex atlantikus.
První fotografii udělal francouzský inženýr Joseph Nicephore Niepce v roce 1826 (mimo jiné byl také Niepce vynálezcem kola). Proces vytvoření obrazu spočíval v tom, že papír ponořil do roztoku chloridu sodného a pak ho propláchnul v roztoku dusičnanu stříbrného, aby se vysrážel chlorid stříbrný. Tak na papíru vznikl negativní obraz. V té době nebyl však znám proces ustálení, tak papír zčernal. Poté využíval zinkové desky, které potíral asfaltem. Až za další tři roky se mu podařilo zachytit první obraz, ustálit ho a vyleptat. Než zaznamenal venkovní scénu, trval mu tento proces osm hodin! Proto se prvními fotografickými objekty mohly stát pouze budovy. Až o deset let později – v roce 1826 spatřila světlo světa první fotografie, kterou nazval „Pohled z okna“
Fotoaparát Niepce se skládal ze dvou dřevěných skříněk. V jedné z nich byly čočky a v druhé
skleněná deska (matnice). Zaostření fotoaparátu zajišťoval měch, který obě skříňky spojoval.
Niepce zemřel v roce 1833 a nestačil svůj proces zdokonalit.
Pojem fotografie je však daleko starší než samotný fotoaparát. Vymyslel ho v roce 1839 německý astrolog Johann Mädler.
Přestože vynálezcem fotoaparátu je Joseph Nicéphore Niepce, je tento objev často přisuzován jeho krajanovi Louisovi Mandeovi Daguerreovi, který v roce1839 představil na veřejnost svůj daguerrotypický proces. A zároveň v Anglii William Henry Fox Talbot oznámil objev tolbotypie (kalotypie).
Každý prodaný fotoaparát v té době, který byl vyroben Alphonsem Girouxem, byl označen jménem Daguerra, proto mu byl vynález nejspíše přisuzován.
Nejstarší fotografie – „Pohled z okna“
Daguerrotypie - je prvním v praxi používaným fotografickým procesem. Léta užívání:1839 až přibližně 1859. Principem je využití halogenidů stříbra jako světlocitlivé látky; obraz byl tvořen částečkami amalgamu stříbra, který se vytváří kondenzací par rtuti probíhající selektivně v místech fotolyticky vyloučeného stříbra. Výsledný obraz je velmi ostrý, jemně prokreslený, jakoby nadýchnutý na povrchu nechráněné desky, navíc v něm jako v zrcadle můžeme vidět samy sebe.
Kalotypie (= krásný obrázek) – Tento proces měl dvě fáze: za prvé zhotovení papírového negativu a za druhé jeho překopírování v papírový pozitiv. Principem tohoto procesu bylo využívání papírových negativů, v jejichž hmotě byl vysrážený jodid stříbrný a fyzikálního vyvolávání exponovaného negativu roztokem stříbrné soli a redukovala. Kalotypické negativy jsou negativy na papíře, zprůhledněné tak, že někdy připomínají pauzovací papír. Výsledné kopie mývají nejčastěji teple hnědou barvu a působí měkce. Retuš se mohla dělat jak přímo na originálu tak na otisku. Zhotovená fotografie nebyla tak citlivá na poškrábání jako fotografie zhotovená metodou daguerrotypie. Z originálu se dalo získat bezpočet kopií na rozdíl od daguerrotypie. Metoda se užívala se od roku 1840 až přibližně do roku1855.
Kolodiový proces – Kolodiový proces vystřídal v roce 1851 kalotopyi. Vynálezce tohoto procesu je Frederick Scott Archer. Byla to první šance pro fotografování osob, protože u kolodiové fotografie trval osvit jen několik vteřin. Proces spočíval v tom, že čistá skleněná deska byla potažena kolodiem, který obsahoval jodid a bromid draselný. Poté byla deska ponořena do roztoku dusičnanu stříbrného. Expozice se prováděla ve speciálním držáku. Fotografie byla pak vyvolána v roztoku síranu železnatého a ustálena v kyanidu draselném. Proces byl ukončen vypráním a usušením.
Někteří předvídali zánik malířskému umění v důsledku vynálezu fotoaparátu, ale opak byl pravdou a tento vynález spíše rozmachu malířství pomohl. Do té doby byli malíři jediní, kdo mohl zachytit realitu, proto se většinou zaměřovali na konkrétní kresby. Prakticky neexistovala žádná abstrakce. Abstrakce se rozvinula až po vzniku fotoaparátu, který zajišťoval autentickou podobu a zachycení okamžiku.
Vývoj fotografie se ustálil teprve v roce 1871. Richard Leach Maddox vytvořil bromostříbrné desky se želatinovou emulzí a ty později ještě upravil Georgie Eastman. Desky se používaly ve fotografických ateliérech, až do 2. poloviny 20. století. Pokud byly používány mimo ateliér, musely se po každém snímku vyměnit. Toto byl jeden z posledních nedostatků fotografování. A roce 1887 již byl vynalezen film Hanibalem Goodwinem.
Vynález filmu uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů. Tím dochází k masové expanzi černobílých fotografií po celém světě. V roce 1888 firma Eastman Dry Plate Company v Orchestru ve státě New York vyrábí fotoaparát značky Kodak, který využíval právě svitkové filmy. Slogan firmy zněl: „Vy stiskněte spoušť, my uděláme ostatní.“
Fotoaparát Kodak DUO 620 (1936)
V roce 1908 byl přihlášen patent prvního barevného filmu. Barevná negativní film je složen ze tří přiléhajících citlivých vrstev stejně jako černobílý film. Horní vrstva je nejvíce citlivá k modrým, střední zeleným a spodní k červeným paprskům. Součástí vrstev jsou barvotvorné složky, které v průběhu vyvolávání mění barvu.
Základy moderního fotografování byly položeny právě v tomto období, v následujících letech se příliš nemění, pouze se rozšiřuje počet firem, které se výrobou fotoaparátu zabývají. A tak se mohou šířit fotoaparáty do celého světa. Například firma Leitz přišla na trh s fotoaparátem Leica. Leicu si oblíbili především dokumentaristé a novináři díky tomu, že měla malé rozměry.
Leica
V roce 1947 představuje Erwin Herbert Land takzvaný instantní film a zakládá Polaroid Lan Copany. Je to novinka, protože se zde využívá chemikálie, která se uvolňuje ihned po expozici a důsledkem toho je, že se snímek zhotoví ihned po vyfotografování.
V roce 1948 přišel s vynálezem holografie Dennis Gabor. Holografie zachycuje trojrozměrný záznam předmětu na dvourozměrný obrazový nosič.
Převratným vynálezem byl takzvaný „bezfilmový fotoaparát“ (dnešní digitální). Nna tomto vynálezu pracovala již v 70. letech 20. století firma Kodak. Ale až téměř o 20 let později byl představen první fotoaparát, který zaznamenával snímky do počítačových souborů – byl to Fuji DS-1P, který dosahoval interní paměti 16 MB. Pak v roce 1991 firma Kodak uvedla první zrcadlovku Kodak DCS-100. Pro zajímavost se její cena tehdy pohybovala okolo 13 000 USD.
Další zrcadlovka, která byla na trh uvedena v roce 1991 byla značky Nikon – jednalo se o Nikon D1. Ten byl určen pouze pro profesionální fotografy a dal se koupit za cenu 6000 USD.
Použitá literatura:
Irena Ševelová – Historie fotoaparátu
Richard Olsenius – Škola fotografování z cyklu National Geographic
Evžen Hruška – Praktická černobílá fotografie
Dr. Jaroslav Kulhánek – Černobílá fotografie
A dále vybrané kapitoly o fotografování, časopis: Věda a technika
Irena Mojhová
Již Aristoteles si všiml jevu zvaného „kamera obscura“ = temná místnost, ve které je jeden malý otvor, jímž prochází paprsky světla a na protější straně tak vytváří obrácený obraz. Tento jev popsal až Hassan ibn Hassa kolem roku 1020. Tohoto procesu se využívalo však až v renesanci a to malíři a cestovateli, kteří si tak usnadňovali skicování. Jevem se zabýval i Leonardo da Vinci v spisu Codex atlantikus.
První fotografii udělal francouzský inženýr Joseph Nicephore Niepce v roce 1826 (mimo jiné byl také Niepce vynálezcem kola). Proces vytvoření obrazu spočíval v tom, že papír ponořil do roztoku chloridu sodného a pak ho propláchnul v roztoku dusičnanu stříbrného, aby se vysrážel chlorid stříbrný. Tak na papíru vznikl negativní obraz. V té době nebyl však znám proces ustálení, tak papír zčernal. Poté využíval zinkové desky, které potíral asfaltem. Až za další tři roky se mu podařilo zachytit první obraz, ustálit ho a vyleptat. Než zaznamenal venkovní scénu, trval mu tento proces osm hodin! Proto se prvními fotografickými objekty mohly stát pouze budovy. Až o deset let později – v roce 1826 spatřila světlo světa první fotografie, kterou nazval „Pohled z okna“
Fotoaparát Niepce se skládal ze dvou dřevěných skříněk. V jedné z nich byly čočky a v druhé
skleněná deska (matnice). Zaostření fotoaparátu zajišťoval měch, který obě skříňky spojoval.
Niepce zemřel v roce 1833 a nestačil svůj proces zdokonalit.
Pojem fotografie je však daleko starší než samotný fotoaparát. Vymyslel ho v roce 1839 německý astrolog Johann Mädler.
Přestože vynálezcem fotoaparátu je Joseph Nicéphore Niepce, je tento objev často přisuzován jeho krajanovi Louisovi Mandeovi Daguerreovi, který v roce1839 představil na veřejnost svůj daguerrotypický proces. A zároveň v Anglii William Henry Fox Talbot oznámil objev tolbotypie (kalotypie).
Každý prodaný fotoaparát v té době, který byl vyroben Alphonsem Girouxem, byl označen jménem Daguerra, proto mu byl vynález nejspíše přisuzován.
Nejstarší fotografie – „Pohled z okna“
Daguerrotypie - je prvním v praxi používaným fotografickým procesem. Léta užívání:1839 až přibližně 1859. Principem je využití halogenidů stříbra jako světlocitlivé látky; obraz byl tvořen částečkami amalgamu stříbra, který se vytváří kondenzací par rtuti probíhající selektivně v místech fotolyticky vyloučeného stříbra. Výsledný obraz je velmi ostrý, jemně prokreslený, jakoby nadýchnutý na povrchu nechráněné desky, navíc v něm jako v zrcadle můžeme vidět samy sebe.
Kalotypie (= krásný obrázek) – Tento proces měl dvě fáze: za prvé zhotovení papírového negativu a za druhé jeho překopírování v papírový pozitiv. Principem tohoto procesu bylo využívání papírových negativů, v jejichž hmotě byl vysrážený jodid stříbrný a fyzikálního vyvolávání exponovaného negativu roztokem stříbrné soli a redukovala. Kalotypické negativy jsou negativy na papíře, zprůhledněné tak, že někdy připomínají pauzovací papír. Výsledné kopie mývají nejčastěji teple hnědou barvu a působí měkce. Retuš se mohla dělat jak přímo na originálu tak na otisku. Zhotovená fotografie nebyla tak citlivá na poškrábání jako fotografie zhotovená metodou daguerrotypie. Z originálu se dalo získat bezpočet kopií na rozdíl od daguerrotypie. Metoda se užívala se od roku 1840 až přibližně do roku1855.
Kolodiový proces – Kolodiový proces vystřídal v roce 1851 kalotopyi. Vynálezce tohoto procesu je Frederick Scott Archer. Byla to první šance pro fotografování osob, protože u kolodiové fotografie trval osvit jen několik vteřin. Proces spočíval v tom, že čistá skleněná deska byla potažena kolodiem, který obsahoval jodid a bromid draselný. Poté byla deska ponořena do roztoku dusičnanu stříbrného. Expozice se prováděla ve speciálním držáku. Fotografie byla pak vyvolána v roztoku síranu železnatého a ustálena v kyanidu draselném. Proces byl ukončen vypráním a usušením.
Někteří předvídali zánik malířskému umění v důsledku vynálezu fotoaparátu, ale opak byl pravdou a tento vynález spíše rozmachu malířství pomohl. Do té doby byli malíři jediní, kdo mohl zachytit realitu, proto se většinou zaměřovali na konkrétní kresby. Prakticky neexistovala žádná abstrakce. Abstrakce se rozvinula až po vzniku fotoaparátu, který zajišťoval autentickou podobu a zachycení okamžiku.
Vývoj fotografie se ustálil teprve v roce 1871. Richard Leach Maddox vytvořil bromostříbrné desky se želatinovou emulzí a ty později ještě upravil Georgie Eastman. Desky se používaly ve fotografických ateliérech, až do 2. poloviny 20. století. Pokud byly používány mimo ateliér, musely se po každém snímku vyměnit. Toto byl jeden z posledních nedostatků fotografování. A roce 1887 již byl vynalezen film Hanibalem Goodwinem.
Vynález filmu uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů. Tím dochází k masové expanzi černobílých fotografií po celém světě. V roce 1888 firma Eastman Dry Plate Company v Orchestru ve státě New York vyrábí fotoaparát značky Kodak, který využíval právě svitkové filmy. Slogan firmy zněl: „Vy stiskněte spoušť, my uděláme ostatní.“
Fotoaparát Kodak DUO 620 (1936)
V roce 1908 byl přihlášen patent prvního barevného filmu. Barevná negativní film je složen ze tří přiléhajících citlivých vrstev stejně jako černobílý film. Horní vrstva je nejvíce citlivá k modrým, střední zeleným a spodní k červeným paprskům. Součástí vrstev jsou barvotvorné složky, které v průběhu vyvolávání mění barvu.
Základy moderního fotografování byly položeny právě v tomto období, v následujících letech se příliš nemění, pouze se rozšiřuje počet firem, které se výrobou fotoaparátu zabývají. A tak se mohou šířit fotoaparáty do celého světa. Například firma Leitz přišla na trh s fotoaparátem Leica. Leicu si oblíbili především dokumentaristé a novináři díky tomu, že měla malé rozměry.
Leica
V roce 1947 představuje Erwin Herbert Land takzvaný instantní film a zakládá Polaroid Lan Copany. Je to novinka, protože se zde využívá chemikálie, která se uvolňuje ihned po expozici a důsledkem toho je, že se snímek zhotoví ihned po vyfotografování.
V roce 1948 přišel s vynálezem holografie Dennis Gabor. Holografie zachycuje trojrozměrný záznam předmětu na dvourozměrný obrazový nosič.
Převratným vynálezem byl takzvaný „bezfilmový fotoaparát“ (dnešní digitální). Nna tomto vynálezu pracovala již v 70. letech 20. století firma Kodak. Ale až téměř o 20 let později byl představen první fotoaparát, který zaznamenával snímky do počítačových souborů – byl to Fuji DS-1P, který dosahoval interní paměti 16 MB. Pak v roce 1991 firma Kodak uvedla první zrcadlovku Kodak DCS-100. Pro zajímavost se její cena tehdy pohybovala okolo 13 000 USD.
Další zrcadlovka, která byla na trh uvedena v roce 1991 byla značky Nikon – jednalo se o Nikon D1. Ten byl určen pouze pro profesionální fotografy a dal se koupit za cenu 6000 USD.
Použitá literatura:
Irena Ševelová – Historie fotoaparátu
Richard Olsenius – Škola fotografování z cyklu National Geographic
Evžen Hruška – Praktická černobílá fotografie
Dr. Jaroslav Kulhánek – Černobílá fotografie
A dále vybrané kapitoly o fotografování, časopis: Věda a technika
Irena Mojhová
MARCH OF THE LIVING
Auschwitz - Birkenau
Yom Hashoah
1. května 2008 - 27. Nissan 5768
Měsíc živých se koná v den Yom Hashoah, což je pamětní den holocaustu, přibližně den Varšavského povstání (Warsaw Ghetto uprising) a osvobození Izraele. Na tomto 3 km pochodu z Auschwitz do Birkenau lidé rok co rok uctívají vzpomínku všech obětí holocaustu, tedy 6 -ti milionů zavražděných Židů. Účastníky pochodu jsou na tisíce mladých, dospělých i starých Židů z celého světa, stejně jako kdokoli, kdo má zájem, může se připojit a uctít společně památku za zemřelé. Letos je to již 20. ročník Měsíce živých, první ročník byl v roce 1988 a účastnilo se ho kolem 100 tisíce Židů. Rok 2008 je ovšem významný také z důvodu 60. výročí založení Izraele (r. 1948), což jistě souvisí i s její návštěvností, odhaduje se až 20 tisíc lidí.
Pochod, kterého se lidé společně účastní je nazýván Pochodem smrti, právě tak jak se odehrával mezi lety 1944-1945 na deportovaných Židech. Dlouhé kolony vězňů, desítky hlídkujících, velké vzdálenosti a nelidské podmínky, to byl Pochod smrti.
Čeho byl člověk účasten na této pietní akci, tedy vezměme tu část, kterou organizovaly izraelské státní složky? Hlavní ceremoniál započal odchodem z koncentračního tábora Auschvitz do likvidačního tábora Birkenau, vzdáleného zmíněné 3 km. Po prohlídce tábora s číslem 1, tedy tábora lehčího stupně, velmi udržovaného, je možné nahlédnout do některých z bývalých vyšetřoven, špitálu a budov předělaných na muzea obětí některých zemí. Rozloha tohoto objektu, alespoň dnes, není příliš velká. Návštěvník totiž vchází do jakéhosi skanzenu přizpůsobenému turismu, prochází se širokými ulicemi s anglickými trávníky a krásnými cihlovými domy, jež pouze díky nápisům a označením probouzejí pravou realitu. Člověk, který mezi tisíci lidmi vyjde za okraj hlavních ulic a bloků ustrne před dvojitými ploty a cedulemi s lebkou označující nebezpečí nebo zónu vlastní smrti. Pochod pak začíná organizovaně po jednotlivých státech, průchodem bránou "Arbeit macht frei" (tzn. "Práce dává volnost") do druhého, likvidačního tábora. Cesta k hlavní bráně tohoto daleko zrůdnějšího tábora je prvním bodem ceremonie. Zatímco se davy posouvají branou dovnitř areálu, jsou z hlavní věže čtena jména 1,5 milionu dětí usmrcených v táboře. Před vstupem ještě dlouze zazní šofár, tedy trubka z beraního rohu, jež mimo jiné symbolizuje volnost a svobodu Židů. Ceremonií provází slavný izraelský herec a performer Chaim Topol, na místě hlavního památníku a shromaždiště všech zúčastněných.
V úvodu zazní píseň od německé emigrantky Channe Senesh v podání japonských zpěváků, jako modlitba za pokoj a mír Izraeli i celému světu. Japonsko se tak kromě uctění vzpomínky na holocaust vrací k paměti svržení atomové bomby na Hirošimu, letos uplynulých 60 let.
Zažehnutí symbolických pochodní je věnováno:
- válečným hrdinům, tentokráte dr. Felixi Zendmanovi
- svobodě všem národům světa a vděk těm, kteří nasazovali za války své životy na pomoc Židům
- židovským vzdělávacím institucím na celém světě
- všem studentům zúčastněným tohoto ročníku, jako památka na 1,5 milionu nedožitých dětských osudů
- izraelskému spisovateli a žurnalistovi Eitanu Haberovi, který vedl ministrovu kancelář v dobách, kdy úřad spravoval ministr Eizcha Rabin, jenž zasvětil celý život snaze o získání míru
- Vojenským obraným silám Izraele
Řeč k lidu pronesl ředitel generálního štábu IDF (Obraných sil Izraele) Gabi Ashkenazi. Dále pak Rabbi Lau, který je hlavím rabínem státu Izraele a tohoto setkání se účastní od jeho zahájení v roce 1988.
Z motliteb uslyšíme tradiční židovskou motlitbu Eil Malei Rachamin vedenou za naše zemřelé předky Chazanem Chaimem Adlerem. Kaddish, doprovázenou také veterány z Holocaustu, Benjamin C. Fishoff, Max Eisen a Leib Zisman. Na zakončení ještě Hatikvah, izraelská hymna doufající v budoucnost Židovského lidu.
Smyslem celé akce je vlastně sejít se na pozemcích bývalého koncentračního tábora, uctít památku a společně říci "Nikdy víc" tomuto nesmyslnému masovému vraždění nevinných lidí.
Magdalena Borovková
Yom Hashoah
1. května 2008 - 27. Nissan 5768
Měsíc živých se koná v den Yom Hashoah, což je pamětní den holocaustu, přibližně den Varšavského povstání (Warsaw Ghetto uprising) a osvobození Izraele. Na tomto 3 km pochodu z Auschwitz do Birkenau lidé rok co rok uctívají vzpomínku všech obětí holocaustu, tedy 6 -ti milionů zavražděných Židů. Účastníky pochodu jsou na tisíce mladých, dospělých i starých Židů z celého světa, stejně jako kdokoli, kdo má zájem, může se připojit a uctít společně památku za zemřelé. Letos je to již 20. ročník Měsíce živých, první ročník byl v roce 1988 a účastnilo se ho kolem 100 tisíce Židů. Rok 2008 je ovšem významný také z důvodu 60. výročí založení Izraele (r. 1948), což jistě souvisí i s její návštěvností, odhaduje se až 20 tisíc lidí.
Pochod, kterého se lidé společně účastní je nazýván Pochodem smrti, právě tak jak se odehrával mezi lety 1944-1945 na deportovaných Židech. Dlouhé kolony vězňů, desítky hlídkujících, velké vzdálenosti a nelidské podmínky, to byl Pochod smrti.
Čeho byl člověk účasten na této pietní akci, tedy vezměme tu část, kterou organizovaly izraelské státní složky? Hlavní ceremoniál započal odchodem z koncentračního tábora Auschvitz do likvidačního tábora Birkenau, vzdáleného zmíněné 3 km. Po prohlídce tábora s číslem 1, tedy tábora lehčího stupně, velmi udržovaného, je možné nahlédnout do některých z bývalých vyšetřoven, špitálu a budov předělaných na muzea obětí některých zemí. Rozloha tohoto objektu, alespoň dnes, není příliš velká. Návštěvník totiž vchází do jakéhosi skanzenu přizpůsobenému turismu, prochází se širokými ulicemi s anglickými trávníky a krásnými cihlovými domy, jež pouze díky nápisům a označením probouzejí pravou realitu. Člověk, který mezi tisíci lidmi vyjde za okraj hlavních ulic a bloků ustrne před dvojitými ploty a cedulemi s lebkou označující nebezpečí nebo zónu vlastní smrti. Pochod pak začíná organizovaně po jednotlivých státech, průchodem bránou "Arbeit macht frei" (tzn. "Práce dává volnost") do druhého, likvidačního tábora. Cesta k hlavní bráně tohoto daleko zrůdnějšího tábora je prvním bodem ceremonie. Zatímco se davy posouvají branou dovnitř areálu, jsou z hlavní věže čtena jména 1,5 milionu dětí usmrcených v táboře. Před vstupem ještě dlouze zazní šofár, tedy trubka z beraního rohu, jež mimo jiné symbolizuje volnost a svobodu Židů. Ceremonií provází slavný izraelský herec a performer Chaim Topol, na místě hlavního památníku a shromaždiště všech zúčastněných.
V úvodu zazní píseň od německé emigrantky Channe Senesh v podání japonských zpěváků, jako modlitba za pokoj a mír Izraeli i celému světu. Japonsko se tak kromě uctění vzpomínky na holocaust vrací k paměti svržení atomové bomby na Hirošimu, letos uplynulých 60 let.
Zažehnutí symbolických pochodní je věnováno:
- válečným hrdinům, tentokráte dr. Felixi Zendmanovi
- svobodě všem národům světa a vděk těm, kteří nasazovali za války své životy na pomoc Židům
- židovským vzdělávacím institucím na celém světě
- všem studentům zúčastněným tohoto ročníku, jako památka na 1,5 milionu nedožitých dětských osudů
- izraelskému spisovateli a žurnalistovi Eitanu Haberovi, který vedl ministrovu kancelář v dobách, kdy úřad spravoval ministr Eizcha Rabin, jenž zasvětil celý život snaze o získání míru
- Vojenským obraným silám Izraele
Řeč k lidu pronesl ředitel generálního štábu IDF (Obraných sil Izraele) Gabi Ashkenazi. Dále pak Rabbi Lau, který je hlavím rabínem státu Izraele a tohoto setkání se účastní od jeho zahájení v roce 1988.
Z motliteb uslyšíme tradiční židovskou motlitbu Eil Malei Rachamin vedenou za naše zemřelé předky Chazanem Chaimem Adlerem. Kaddish, doprovázenou také veterány z Holocaustu, Benjamin C. Fishoff, Max Eisen a Leib Zisman. Na zakončení ještě Hatikvah, izraelská hymna doufající v budoucnost Židovského lidu.
Smyslem celé akce je vlastně sejít se na pozemcích bývalého koncentračního tábora, uctít památku a společně říci "Nikdy víc" tomuto nesmyslnému masovému vraždění nevinných lidí.
Magdalena Borovková
Jan Zrzavý prodán za rekordní částku…
Aukční dům Galerie Art Praha měl na dubnovou aukci v pražském hotelu Hilton Prague přichystaná díla klasiků českého moderního umění. Nechyběli velikáni jako Josef Šíma, Toyen, Emil Filla, František Tichý a Rudolf Kremlička.
Dílo Piazetta jednoho z našich předních představitelů avantgardy 20. století, malíře, grafika a scénografa Jana Zrzavého, bylo vydraženo za neuvěřitelných 7, 1 miliónů korun. Obraz Piazetta zachycuje náměstí u Dóžecího paláce v Benátkách se dvěma sloupy, na nichž stojí patroni města. Vše je v odstínech modré a růžové, typických třeba i pro Václava Špálu. Dražba začínala na hranici čtyř miliónů korun.
Tato cena tvoří rekord tohoto malíře na českém aukčním trhu, ovšem nejdráž z prodaných obrazů se drží Élevation od Františka Kupky. V zastoupení bylo i dílo Emila Filly. Jeho Zlaté rybičky u okna byly v roce 2003 vydraženy za 7, 3 miliónů korun.
Velice osudovým obrazem je Oběšený harlekýn od Fantiška Tichého. Autor ho maloval v životní krizi a v postavě sebevraha spatřuje symbol svého osudu. Tichý žil jako bohém, ale maloval kompozice plné lyriky, smutku a melancholie
Akt v krajině od Josefa Šímy patří podle některých teoretiků k nejkrásnějším aktům meziválečného umění. I tuto olejomalbu bylo možno vydražit. Nového majitele našel i obraz Marie Čermínové, přezdívané Toyen, za 2, 8 miliónu korun. Dílo s názvem Ile de Sein zobrazuje autorku po rozchodu s Andre Bretonem. Aukce nabídla celkem 434 obrazů, grafik a soch českých a slovenských výtvarníků. Pořádající aukční dům Galerie Art Praha prodala díla v hodnotě přibližně 40 miliónů korun. To jen naznačuje, že o české umění z oblasti avantgardy je čím dál větší zájem.
Kateřina Krejčová
Dílo Piazetta jednoho z našich předních představitelů avantgardy 20. století, malíře, grafika a scénografa Jana Zrzavého, bylo vydraženo za neuvěřitelných 7, 1 miliónů korun. Obraz Piazetta zachycuje náměstí u Dóžecího paláce v Benátkách se dvěma sloupy, na nichž stojí patroni města. Vše je v odstínech modré a růžové, typických třeba i pro Václava Špálu. Dražba začínala na hranici čtyř miliónů korun.
Tato cena tvoří rekord tohoto malíře na českém aukčním trhu, ovšem nejdráž z prodaných obrazů se drží Élevation od Františka Kupky. V zastoupení bylo i dílo Emila Filly. Jeho Zlaté rybičky u okna byly v roce 2003 vydraženy za 7, 3 miliónů korun.
Velice osudovým obrazem je Oběšený harlekýn od Fantiška Tichého. Autor ho maloval v životní krizi a v postavě sebevraha spatřuje symbol svého osudu. Tichý žil jako bohém, ale maloval kompozice plné lyriky, smutku a melancholie
Akt v krajině od Josefa Šímy patří podle některých teoretiků k nejkrásnějším aktům meziválečného umění. I tuto olejomalbu bylo možno vydražit. Nového majitele našel i obraz Marie Čermínové, přezdívané Toyen, za 2, 8 miliónu korun. Dílo s názvem Ile de Sein zobrazuje autorku po rozchodu s Andre Bretonem. Aukce nabídla celkem 434 obrazů, grafik a soch českých a slovenských výtvarníků. Pořádající aukční dům Galerie Art Praha prodala díla v hodnotě přibližně 40 miliónů korun. To jen naznačuje, že o české umění z oblasti avantgardy je čím dál větší zájem.
Kateřina Krejčová
Reggae meeting
30. a 31.5. května se na hradě Točník již po osmé uskuteční velká hudební událost pro všechny milovníky jamajských rytmů a tónů. Festival, který je od začátku svého vzniku založen na svobodě a toleranci, letos stejně jako každým rokem neukládá povinné vstupné, ruší ochranné složky, ostnaté ploty a bariéry mezi lidmi. Dobrovolný vstup a zcela volný pohyb dodává tomuhle festivalu tvář plnou jarně-letní pohody a nezávislé atmosféry, zvláště když se koná v malebném prostředí v údolí mezi hrady Točníkem a Žebrákem na Berounsku. Kromě klasického reggae vystoupí kapely, DJs a sound systémy jeho různých stylových odnoží - ska, ragga, dub, jungle či dancehall. Organizátoři akce letos slibují vůbec nejširší program v celé historií jejího konání. Přesto, že musí tito nadšenci spoléhat na štědrost účastníků, pohybuje se rozpočet v řádech statisíců korun - přijedou například Good Vibes Sound z Francie, Rise and Shine z Dánska a R.I.Z.L.A. Sound z Německa. Z domácích účinkujících můžeme jmenovat třeba Urban Bushman, Bug and Dub, Dub-o-net, Mr.Cocoman, Sto zvířat, Green Smatroll nebo Prague Ska Conspiracy.
A teď něco k historii reggae...
Reggae vzniklo na Jamajce mezi 60.a 70.lety 20. století. Bylo inspirováno novým stylem "ska", které se zrodilo také na tomto karibském ostrově - z poslechu amerických jazzových a boogie hitů. Reggae však oproti ska daleko více vychází z náboženské tradice. Oficiálním náboženstvím na Jamajce je rastafariánství - původně vychází z evropských křesťanských a židovských vlivů, ve spojení s uctíváním Hala Selasieho, posledního habešského - tedy etiopského císaře (ten se mimochodem objevuje například v Hrabalově knize a následně i filmu "Obsluhoval jsem anglického krále") jakožto následovníka krále Šalamouna a s násilným odvlečením původních etiopanů na Jamajku se transformuje do zcela svébytné víry. Ortodoxní rastafariáni nesmí požívat alkohol a maso, vlasy a vousy je zakázáno stříhat, díky čemu vznikly typické dredy, které západní kultura přebírá jako módu, aniž by znala jejich symboliku. Jedinou povolenou drogou je konopí, které pomáhá nastolit v člověku harmonii a komunikovat s jediným bohem Jahem (pův. samozřejmě Jahve). Z těchto vlivů reggae hudba vychází, většinou je jejím hlavním poselstvím politicky kritický či náboženský text, podávaný za doprovodu pomalých houpavých rytmů s důrazem na druhou dobu. Přední ikonou tohoto stylu se stal legendární Bob Marley a jeho skupina The Wailers, od které si tady můžete pustit ukázku:
Jan Procházka
A teď něco k historii reggae...
Reggae vzniklo na Jamajce mezi 60.a 70.lety 20. století. Bylo inspirováno novým stylem "ska", které se zrodilo také na tomto karibském ostrově - z poslechu amerických jazzových a boogie hitů. Reggae však oproti ska daleko více vychází z náboženské tradice. Oficiálním náboženstvím na Jamajce je rastafariánství - původně vychází z evropských křesťanských a židovských vlivů, ve spojení s uctíváním Hala Selasieho, posledního habešského - tedy etiopského císaře (ten se mimochodem objevuje například v Hrabalově knize a následně i filmu "Obsluhoval jsem anglického krále") jakožto následovníka krále Šalamouna a s násilným odvlečením původních etiopanů na Jamajku se transformuje do zcela svébytné víry. Ortodoxní rastafariáni nesmí požívat alkohol a maso, vlasy a vousy je zakázáno stříhat, díky čemu vznikly typické dredy, které západní kultura přebírá jako módu, aniž by znala jejich symboliku. Jedinou povolenou drogou je konopí, které pomáhá nastolit v člověku harmonii a komunikovat s jediným bohem Jahem (pův. samozřejmě Jahve). Z těchto vlivů reggae hudba vychází, většinou je jejím hlavním poselstvím politicky kritický či náboženský text, podávaný za doprovodu pomalých houpavých rytmů s důrazem na druhou dobu. Přední ikonou tohoto stylu se stal legendární Bob Marley a jeho skupina The Wailers, od které si tady můžete pustit ukázku:
Jan Procházka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)