Sekty

Různé kulty a náboženství existují na zemi už několik tisíciletí. Vždy bývaly spojovány s tajemnem, magií a vším záhadným, co lidi přitahovalo.
Dnes je módní přidávat prvky ufo, záhad, mimozemšťanů a celkově prvky mimozemského života. Dříve byly spojovány s mystičnem a náboženstvím. Dnes se těchto svých kořenů nevzdávají, a tak vznikají nejrůznější prvky a kombinace spojování náboženství, víry a mimozemského života. Jejich vývoj trval dlouhá století a dnes mají propracované metodiky manipulace, lákání lidí a nový zdroj zájmu.
Všichni, jak tady jsme, máme nějaké, ať už přímé nebo nepřímé zkušenosti se sektami různého druhu. Něco přišlo a už je pryč, něco zde ještě je a to, co přijde, neznáme. Mnoho lidí bylo poškozeno, několik lidí již zemřelo a nikdo neví, kolik jich ještě může následovat a kdo si dnes dovede představit počet lidí, kteří jsou pod vlivem nějaké zaslepené víry. Víry, která mění jejich život a dělá z nich poddané svých pánů.
Sekty. Pod tímto slovem si každý z nás může představit víru, nové poznání, zachránění světa a lidstva, jedinou možnou šanci na přežití, ale také hloupost, ovlivnění, nebezpečí…
Každý z nás má jiné myšlení, pro někoho je sekta únikem do jiného, lepšího světa a jiní si stojí za tím, že by do žádné sekty nikdy nevstoupili. Ale ne nadarmo se říká:,,Nikdy neříkej nikdy!“



Chování sekty

Etymologie českého slova „sekta“ nás zavádí k latinskému secta, odvozenému od sequor (následuji) nebo od seco (řežu, sekám). Zatímco nekritické následování je pro skupiny označované slovem „sekta“ stále charakteristické, význam oddělení (odseknutí) od většího náboženského nebo politického hnutí dnes již nedostačuje. Stejné znaky jako odštěpené sekty totiž nesou i skupiny, které se od žádného takového celku neoddělily. Slovem „sekta“ se dnes spíše označuje skupina, která má alespoň některé „sektářské“ charakteristiky. Ty základní se nyní pokusíme v několika odstavcích popsat.

Na tzv. sektách bývá již při prvních kontaktech nápadné, že v nich nevládne atmosféra svobodného myšlení a rozhodování. Vnějšímu pozorovateli mohou jejich členové připadat jakoby „programováni“, bez schopnosti vlastního úsudku, který by překračoval předem dané mantinely, bez ochoty pohledět na cokoli, co se týká jeho skupiny, s nadhledem či s odstupem. Jejich rozhodování je sice deklarováno jako naprosto svobodné a oni sami se (alespoň někdy) svobodně cítí, jejich okolí však jejich slova často považuje za fráze a jejich chování za strojené a křečovité.

Příčinou nápadné absence svobody bývá nevídaně silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše, vedoucích výborů nebo jiných orgánů jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné a nositelům těchto úřadů jsou přisuzovány božské atributy. Vedoucí nejsou autoritami pouze v určitých otázkách nebo do určité míry tak, aby byl ještě ponechán prostor pro individuální rozhodování, ale činí si naopak nárok předepisovat recepty na všechny oblasti života a nepřipustit alternativy. Při posuzování pravdivosti nové informace se člen sekty daleko spíše ptá, odkud tato informace přichází (zda se jedná o zdroj, který sekta schvaluje), než co tato informace obsahuje.

Koncentrace moci v rukou vedení takové náboženské skupiny je také důvodem, proč jsou informace zpravidla šířeny z jednoho centra a proč nebývají obvyklé žádné spontánní lokální aktivity. Ze stejného důvodu tyto skupiny také svým členům silně nedoporučují sledování televize, poslech rozhlasu, četbu knih, novin či časopisů, které neprošly schválením těch, kteří stojí v hierarchii skupiny alespoň o stupínek výše. Přijímání informací nestandardními a nekontrolovanými kanály je chápáno jako nebezpečné nebo přinejmenším jako ztráta času.

Poslušnost autoritám nebývá ovšem přijímána jako omezení, ale spíše jako úleva. Tato poslušnost totiž odnímá břemeno rozhodování a odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí. Odpovědnost za běžného člena nese silný vůdce, obklopený často světovou organizací. Složitý život plný nesnadných rozhodování se pak redukuje na jedinou a přehlednou otázku poslušnosti. Autorita je z náboženských důvodů nezpochybnitelná a cesta poslušnosti se může stát lákavým únikem od povinností a rozhodování dospělého člověka.

Učení sekty, podávané s dostatečnou autoritou, propracované a zdánlivě logické může rychle ukončit nesnadné duchovní hledání jejího potenciálního člena. Jednoduchými „pravdami“ a zpravidla jediným receptem na všechny otázky autorita snadno vyplní pocit prázdnoty, který může být zvláště v konzumní společnosti a zvláště v určitých životních periodách a situacích pociťován velmi palčivě. „Instantními“ řešeními nasytí jeho duchovní hlad a uspokojí jeho (třeba dosud nepřiznanou) touhu po odpovědi na existenciální otázky. Umožní mu smysluplné využití času ve službě pro organizaci, dá jasný životní program, který se kryje s ideály organizace, a prosvětlí budoucnost.

Základní prvky víry mohou být v sektě fixovány v extatických či hypnotických stavech. Je pochopitelné, že „pravdy“, které členové přijali tímto způsobem, jsou zvnějšku jen velmi těžko zpochybnitelné. Na straně člena sekty vždy stojí argument jejich vlastního prožitku či „svobodného a nezávislého“ objevu. Není snadné v těchto případech vysvětlit, že do takových „pravd“ může být člověk docela snadno vmanipulován. Podobně mohou sloužit i změněné stavy vědomí, způsobené např. meditací, společným zpěvem, hlubokým dýcháním, rytmickou hudbou apod.

Druhou stranou této mince bývá podceňování rozumu. Skrývá se často za vědu (např. tvrzením, že levá, rozumová mozková hemisféra je příliš vyvinuta na úkor pravé, citové) nebo se rozumu připisují především války, katastrofy a hrozby 20. století. Zkušenosti, pocity a zážitky jsou před rozumem upřednostňovány. Bývá snižována hodnota poznání a nezřídka se opovrhuje vzděláním. Vyloučeno je jakékoli kritické posouzení autoritativní „pravdy“. Pokud se v „pravdě“ ukáží mezery, neosvědčí se či pokud se nesplní její předpoklady a předpovědi, vina za to neleží nikdy na straně “pravdy“, ale na straně jejích příjemců, kteří ji údajně nesprávně pochopili.

Silná autorita na druhou stranu umožní členu sekty zažívat pocit moci a důležitosti. Bývá pro něho lákavé příslušet k organizaci, která dříve či později bude vládnout nad tímto světem a která si už nyní činí nárok na vlastnictví klíče k řešení všech jeho problémů. I když tento člen zatím trpí od lidí vně organizace nepochopením, je mu jasné, že jejich nevědomost je pouze dočasná a že jeho organizaci i jemu samotnému jistě nakonec dají za pravdu.

Už jen z těchto důvodů nebývá potřeba, aby bezvýhradná poslušnost byla vynucována. Jen se předpokládá a stává se pak záležitostí cti a nejlepšího svědomí následovníků, aby přání svých autorit vyplňovali. Konají to rádi a oddaně, neboť k této skupině chtějí patřit a za největší odměnu mají získání jejího obdivu a schválení. Jemný, nenápadný a většinou nepsaný tlak ze strany skupiny zajistí poslušnost daleko snadněji než jakékoli kázeňské prostředky. Alternativou absolutní poslušnosti je totiž pouze opuštění skupiny.

Opustit takovou skupinu je ovšem většinou téměř nemožné, takže je možno mluvit o určitém typu silné závislosti. Jedním z nejdůležitějších důvodů této závislosti jsou emoce. Pro tento druh skupin se člověk zřídka rozhoduje na základě rozumové úvahy, ale daleko spíše v naději na uspokojení (třeba nepřiznaných) citových a sociálních potřeb. Již při jeho získání pro skupiny hrály city pravděpodobně rozhodující úlohu - byl obklopen lidmi, kteří ho oceňovali, dávali mu najevo svou lásku, přesvědčili ho o bezproblémovosti vztahů mezi sebou a vzbudili v něm touhu mezi ně patřit. Pokud toto tzv. bombardování láskou probíhalo v dostatečné intenzitě, nakonec rád přijal za své vše, co mu splnění této touhy umožnilo. Opustit po tomto procesu skupinu by pak znamenalo ztrátu této možná nejdůležitější oblasti jeho citového života.

Při náboru do sekty jsou ale využívány i jiné metody psychické manipulace. Vytvoří se např. taková atmosféra, aby adept nabyl dojmu, že se právě nyní jedná o jedinečnou příležitost, pro niž se vyplatí dát stranou i část svého pohodlí. V prostředí „bojové pohotovosti“ bývá natolik zahlcen novými informacemi a setkáními s množstvím nových, zajímavých a „milujících“ lidí, že je jeho pozornost a možnost kritického posuzování velmi oslabena. Bývá připraven o volný čas a dostatek spánku, takže má málo příležitostí a sil si svou novou situaci promyslet a zhodnotit ji. Oblíbeným postupem je i jeho vmanipulování do role dítěte, které má odložit své komplikované myšlení a uvolnit se společenskými hrami. Velmi silný bývá tlak skupiny, do níž jsou vmíšeni pokročilí členové, s nimiž se mohou adepti snáze identifikovat a které postupně přijímají za vzory svého chování. Tyto různé postupy bývají završeny adeptovým osobním slibem (v různých formách) a jeho slavnostním přijetím do skupiny. Je paradoxní, že tento nábor noví členové vnímají jako „svobodné rozhodnutí“ a skupinou jsou pochopitelně v tomto vnímání utvrzováni.

Je časté a typické, že počáteční nadšení nového člena je podchyceno do množství aktivit, které naplní jeho veškerý volný čas a dříve či později mu postupně zabrání věnovat se dřívějším zájmům - vzdělání, sportu, kultuře i přátelům. Tyto aktivity nebývají sice deklarovány jako povinné, bývá však naznačeno, že neúčast by byla na škodu nejen pro něj, ale i pro vztahy s jeho novými přáteli v sektě. Nový člen je tak vlastně laskavým chováním vmanipulován do časově náročného životního stylu, z jehož tempa lze jen těžko slevit bez mučivých výčitek „vychladnutí“, opuštění počátečního nadšení či „zrady“. Přemíra akcí a aktivit, které zpočátku vypadaly jako dobrovolné a inspirující, se časem stávají vlastně povinností, jež je splňována spíše kvůli jiným lidem, zejména těm, kdo do sekty přišli později a počáteční nadšení ještě neztratili.

Výsledky práce člena sekty bývají dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí. Je za ně tedy plně odpovědný. Postupně se v jeho životě stává stále důležitějším pocit viny. Za jakýkoli neúspěch osobní či kolektivu se člen sekty cítí osobně vinen. Aby získal zpět souhlas sekty a její odpuštění, je zpravidla ochoten přiznat cokoli, a dokonce uvěřit, že to skutečně spáchal. Žije ve stálém vědomí drtivé nedostatečnosti. Pocit viny se stává účinným hnacím motorem a způsobuje často až neuvěřitelné výkony jednotlivých členů sekty. Neúspěchy ani jiné problémy se neřeší. Dynamika skupiny často nedovoluje jakýkoli problém si ani přiznat (zvlášť destruktivní to může být ve skupinách, hlásajících pozitivní myšlení). Pokud se problém stane zřejmým, „ordinuje se“ pouze více četby posvátných textů, více poslechu motivačních kazet, více modliteb či meditace, větší objem práce pro sektu, větší oddanost apod. Největším zatížením vinou a totální životní prohrou by bylo sektu opustit. K tomu ovšem nalézají sílu jen lidé mimořádně silní nebo mimořádně zoufalí.

Jsou-li poznávací procesy v sektě vázány na citově uspokojující atmosféru, je jen přirozené, že určitých informací se členům může dostat až tehdy, když na ně jsou citově připraveni. Na základě přístupu k informacím se v takových náboženských skupinách vytváří hierarchie - dosáhnout vyššího stupně v žebříčku skupiny znamená vědět o skupině více. To vede k utajování informací před veřejností a před méně pokročilými členy a ke vzniku dvojího druhu literatury - pro vnější propagaci a pro vnitřní potřebu. Utajeny bývají ty informace, které by pro ně mohly být zatím nestravitelné (o okolnostech založení skupiny, osobnosti vůdce apod.) nebo pro něž se zatím nemohli dostatečně osvědčit či skupině zavázat (politické cíle, hospodaření apod.). Navenek sekty někdy též vystupují pod nic neříkajícími názvy, utajeny za organizacemi či alespoň bez údajů o svém původu, počtu členů, struktuře apod.

Nejsou to ovšem jen pozitivní city, jimiž je jedinec motivován a které podporují jeho příslušnost k tomuto typu náboženské společnosti. Sekty cílevědomě a trpělivě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele (může jím být např. vláda, psychiatři, komunismus, „systém“ tohoto světa apod.), který sektu neustále pronásleduje a před nímž je nutno mít strach. Pocit strachu a ohrožení bývá vyvoláván i pravdivými, ale nezřídka jednostranně interpretovanými informacemi o katastrofách, světové ekologii, ekonomice či jiných globálních problémech. Podobně se hovoří i o otázkách, které trápí (přinejmenším) západní civilizaci - rozpadu tradičního chápání rodiny a autority, o kriminalitě, rasismu a dalších.

Tyto obavy pomáhají kreslit černobílý obraz, v němž se vše dobré nachází ve „světě“ sekty, vše zlé, zkažené, povrchní, podléhající zkáze či finální globální katastrofě ve světě mimo tuto skupinu. I to, co by se snad jevilo ve vnějším světě jako dobré, je - podle časté interpretace sekt - pouze Potěmkinovou vesnicí, za jejímiž kulisami je stejně vše prohnilé. Podobně ostrá čára mezi oběma světy probíhá ostatně též ve smyslu času - před příchodem do skupiny bylo vše zlé nebo alespoň nesprávné (často včetně rodinného života, přátel, zaměstnání apod.), po příchodu se vše rázem ocitlo v jásavém světle. Překročit tedy tuto hranici mezi „my“ a „oni“ či dobrem a zlem a opustit takovouto skupinu je totéž jako vydat se do nepřátelského světa, jehož případná skutečná nebezpečnost byla černobílou propagandou mnohonásobně zveličena.

S černobílým obrazem světa souvisí i výlučnost, která je pro sekty tak charakteristická. Tyto společnosti vzbuzují ve svých členech pocit výjimečnosti a nadřazenosti, která může být dána buď zvláštním a jedinečným poznáním, jehož se jim údajně dostalo, nebo posláním, k němuž byli vyvoleni. Taková poznání či poslání jsou považována za důležitá až v kosmickém dosahu. Většinou sekta zahrnuje do svého výkladu světa i periodizaci dějin. V takovém případě se obvykle ocitáme právě v poslední nebo jinak vrcholné etapě. Není tedy třeba připomínat, že tyto pocity výlučnosti dodávají následovníkům takových skupin sebevědomí a umožňují jim - alespoň v jejich vlastních očích - dosáhnout vyššího postavení na společenském žebříčku nad těmi, kteří jsou „nevědomí“ či „nezasvěcení“. Opustit skupinu tohoto typu znamená současně opustit i prostředí společenské seberealizace a zradit to, co v člověku utváří pozitivní obraz o něm samém.

Pocit výlučnosti musí být nasycován poukazem na odlišnosti od víry či náboženské praxe jiných náboženských společností. Tyto odlišnosti je pro pocit výlučnosti třeba zdůraznit a lpět na údajně jediném správném výkladu světa nebo literárních pramenů, z nichž skupina čerpá (např. bible, koránu, véd nebo i jiné literatury). Tak je nejen velmi posilován (pro sektu velmi výhodný) fundamentalismus a přímočarý přístup ke všem problémům, ale též zcela vyloučen jakýkoli skutečný dialog, v němž by partner nebyl pouhým objektem misie. I znemožnění dialogu je pro sektu výhodné, neboť je pak prakticky zabráněno jakékoli případné kritice. Kvůli fundamentalismu se někdy stane, že největšími (i když velmi málo úspěšnými) bojovníky proti sektám jsou jiné sekty. Opuštění takto výlučné fundamentalistické skupiny je velmi nesnadné, neboť s sebou nese i ztrátu majitelství pravdy a výhody jednoduchých odpovědí na složité otázky. Ve vztahu k jiným skupinám by pak bylo nutné přiznat si limity svého poznání a svých názorů.

Fundamentalismus vede nutně k tuhému legalistickému (zákonickému) způsobu života, který ovládá nejen duchovní praxi členů sekty, ale i detaily praktického života. V sektě je vše sešněrováno velkým počtem předpisů, určujících oblečení, účes, jídelní zvyky, denní režim, výběr partnera, sexuální život atd. Není podporováno svobodné sebevyjádření (např. umění), humor ani kreativita mimo určené mantinely.

Doba členství v sektě přinese členu zpravidla velké množství myšlenkových stereotypů, jež není snadné ani po případném odchodu z této společnosti opustit. V některých skupinách jsou předepsány vzorce, podle nichž členové vedou rozhovor na jednotlivá témata, jinde je nutné osvojit si speciální pojmy formou slovníkových definicí, v jiných je nutné mnohonásobné opakování manter. V mnoha se určité „základní pravdy“ opakují tak dlouho, až není dost dobře možné je ani zpochybnit. Sekty také často vedou své členy k tomu, aby si „vyčistili“ mysl od všeho, čím byla před příchodem do skupiny „zanesena“, a zavrhli tak do té doby používané „nesprávné“ způsoby myšlení.

Odchod ze sekty není lehký i kvůli množství investovaného času, prostředků či obětí, které taková organizace od svých členů vyžaduje. Tím, že kontroluje prakticky celý život svých následovníků, přivádí je taková skupina do množství situací, kdy se pro ni angažují. Míra tohoto angažmá je pochopitelně v různých skupinách různá, výjimkou však nejsou roky plného pracovního nasazení, oběť vlastního majetku, či dokonce ochota položit svůj život. Čím více člověk investuje, tím bolestnější je pro něho přiznání, že skupina takových obětí nebyla hodna, a tím nepravděpodobnější je i jeho rozchod se skupinou.

Nejtěžší je ale tento rozchod, pokud se sektě podaří svého člena izolovat. Je častou zkušeností rodičů, manželů či přátel, že jejich nejbližší se jim po setkání se sektou stále více a více ztrácel. Příčinou mohlo být odmítnutí těchto „starých svazků“ ze strany sekty a osočení těch, kdo doposud stáli nejblíže. Jinou příčinou může být onen rozdělený černobílý svět, jehož hranici není možné za obětí sekty překročit, nebo třeba „jen“ jiné pojmosloví a jiný způsob myšlení, které postaví mezi bývalé blízké lidi komunikační zeď. Pokud se taková izolace podaří a následovník nemá jiné blízké lidi než ty „své“ v sektě, je pro něho odchod téměř nemožný.

Tyto všechny charakteristiky činí ze sekty uzavřenou společnost. Projevuje malý zájem o život vnější společnosti, její členové se zřídka angažují v politických stranách, občanských sdruženích či sportovních klubech. Zcela výjimečná je i dlouhodobá a konkrétní sociální práce. Sekta si nečiní starost o lidi, kteří jí nemohou být prospěšní, např. o staré, tělesně postižené, narkomany apod.

Uzavřena je i vůči vnějšímu posuzování a kritice (kritik nemá pro její členy žádnou autoritu a patří ostatně do vnějšího - nepřátelského - světa) a vůči svobodnému toku informací vůbec. Chování sekty k členům či potenciálním členům a k těm, kdo o členství neuvažují či ho třeba již zrušili, bývá diametrálně odlišné. Sekta nechápe sebe samu jako veřejnou službu, otevřenou každému bez ohledu na jeho motivy a postoje. Daleko více jí jde o vytržení člověka z jeho dosavadního působiště a bezohledné přesazení za plot vlastní zahrádky.



Sekty a jejich nebezpečí

V souvislosti se sektami se často hovoří o jejich nebezpečnosti. Je to ovšem natolik široký pojem, že je nutné ho rozčlenit do několika okruhů. Navíc bude v mnohých případech hledisko nebezpečnosti do velké míry subjektivní.

Často uváděným argumentem v neprospěch sekt bývá závislost jejich členů na vůdci či jeho organizaci. Jak ještě uvidíme v dalších odstavcích, tato závislost může doznat obrovských rozměrů a může způsobit i újmu na zdraví či ztrátu života. Ve většině případů ovšem není závislost tak dramatická, byť je někdy po právu řazena vedle závislosti drogové. Je snad možno argumentovat i tak, že závislost na sektě je v určitém smyslu horší než závislost na droze, neboť v případě drog si závislý většinou uvědomuje vážnost situace a dává za pravdu okolní společnosti, která s jeho aplikací drog nesouhlasí. Závislý na sektě si naproti tomu žádnou potřebu pomoci nepřipouští a nesouhlas okolí si vykládá pouze jako potvrzení správnosti své cesty.

Na druhou stranu je ale třeba říci, že sektě členové nepodléhají vždy bezvýhradně, ale alespoň v některých případech si zachovávají kritické myšlení, i když ne všichni do stejné míry a také ne stejně ve všech životních situacích. Naděje „prozření“ a odchodu ze sekty tedy vždy trvá. Také je třeba vzít v úvahu, že určitá část lidí o závislost velmi stojí a že zakotvení v sektě pro ně nemusí být zdaleka nejhorším řešením. Bez sekty by pravděpodobně upadli pouze do jiného typu závislosti. Několik případů substituce drogové závislosti za závislost na sektě tuto skutečnost potvrzuje.

Pro ty, kteří považují za kritérium kvality života štěstí jeho nositele, je třeba též zdůraznit, že lidé v sektách bývají alespoň v prvních fázích šťastni. Jejich stav je možné přirovnat k silné zamilovanosti - objevují smysl života a svůj duchovní rozměr, připadají si důležití a seberealizovaní, díky „své“ náboženské skupině se jim podařilo nalézt sebe nebo alespoň chytit v životě „druhý dech“. Je jen otázka, jak dlouho toto jejich štěstí skutečně trvá, než je vystřídáno „povinným“ štěstím člověka, který nemůže dost dobře nedostatek štěstí přiznat, natož pak skupinu opustit.

Tím přicházíme k jinému diskutabilnímu typu nebezpečí - ke společenské izolaci členů sekt. Okolí člověka, který je členem sekty, velmi často nelibě nese odcizení, rozvolnění vztahů a komunikační „zeď“, která mezi ním a jeho nejbližšími vyrostla. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. Rodiče jsou označováni např. jako „biologičtí rodiče“ (Církev sjednocení - v protikladu k mesiášským Pravým rodičům), „zploditelé“ (imanuelité) či „utlačovatelské osoby“ (Scientologická církev).

Členství v sektě často znamená také opuštění školy či zaměstnání a rezignaci na další odborný růst. Vezmeme-li v úvahu také to, že po opuštění sekty má „odpadlík“ zpravidla velmi nízké sebevědomí, trpí nejistotou při osobních kontaktech a potížemi při navazování vztahů, je jasné, že ho sekta do značné míry poznamenala i na dobu, kdy by ji už případně opustil. Není divu, že odchod ze sekty je považován za jeden z nejvíce traumatizujících zážitků a že se někdy neobejde bez psychiatrické pomoci.

Na druhé straně je třeba uvážit, že nezanedbatelné množství lidí právě o takovou izolaci stojí. Důvodem může být jak špatné rodinné prostředí, jemuž pak člen sekty touží utéci, či naopak příliš milující a omezující prostředí, od něhož se touží osvobodit, a tak se emancipovat. Vzhledem k těmto touhám a k jejich možné síle je opět třeba říci, že sekta nemusí být pro takové lidi ještě tím nejhorším možným řešením.

Dále nelze smlčet ani to, že sekta může znamenat i síť, která člověka zachytí a poskytne mu alespoň do jisté míry kvalitní sociální zázemí. Je jistě zásluhou např. Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, že je schopna společensky pozdvihnout celou řadu lidí ze sociálně problémových vrstev - z řad alkoholiků, ne zcela přizpůsobivých Romů apod. Zájmem o sociální otázky je pověstná i Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Také především z hlediska izolace jsou sekty považovány za nebezpečné pro děti, které v jejich prostředí vyrůstají. Mohou být více než v jiných rodinách vystaveny důsledkům nábožensky motivovaného experimentování rodičů, např. tak, jako je tomu v Rodině, hlásající „sexuální revoluci“. Ta se netýká jen dospělých, ale i dětí, a byla proto již několikrát důvodem policejního vyšetřování těchto komunit v různých zemích.

Právě v případě komunitního způsobu života rodičů nebezpečí pro děti pravděpodobně vzrůstají. V komunitách se častěji setkáme s nechutí rodičů posílat děti do „světské“ školy, a tak se může stát, že dítě po mnoho let nepřijde s jiným prostředím prakticky do styku a že mu může scházet množství podnětů, které jsou v ostatní populaci běžné. Velkou diskusi proto vzbudila snaha komunity na Kršnově dvoře (hnutí Haré Kršna) otevřít vlastní základní školu (gurukulu). Po zvážení všech argumentů by pravděpodobně taková škola zřízena být měla, ovšem jednu z otázek např. vyvolávají již připravované učebnice gurukuly, z nichž je patrná snaha kulturní rozdíl mezi komunitou a okolním světem ještě prohloubit. Ke zcela radikálnímu řešení sáhli rodiče - následovníci PARSIFALA IMANUELA (imanuelité), kteří své děti posílat do školy prostě odmítli. Byli pak z tohoto důvodu v minulých letech odsouzeni za „ohrožení mravní výchovy mládeže“. Vůdce JAN DVORSKÝ je ze stejného důvodu stále hledán policií. - Jiným nebezpečím při komunitním způsobu života rodičů (např. v komunitě Most ke svobodě) může být pro dítě narušený model rodiny, neboť rodinnému životu komunita často příliš nepřeje.

Kvůli příslušnosti k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi byli soudně trestáni mladí muži, protože odmítali nastoupit nejen vojenskou, ale i náhradní civilní službu. Nařízení o bojkotu náhradní civilní služby však bylo r. 1996 svědky Jehovovými opuštěno.

Svědků Jehovových se týká i oblast zdraví a ohrožení života, kde je nutno zmínit jejich zákaz transfuze krve. Dodržování tohoto zákazu je velmi tvrdě vyžadováno nejen pro svědky, ale i pro jejich děti. Několik případů úmrtí či zanedbání léčby z tohoto důvodu bylo zaznamenáno již i v České republice. Nebezpečná je i vázanost nemoci na duchovní neúspěch či přímo na hřích u hnutí víry, neboť může lehce vést k zanedbání zdravotní péče. Ze stejného důvodu může být nebezpečná i alternativní medicína v rukou neodborníka, který by trval na odmítání klasické medicíny i v případě, kdy by to pacientův stav již vyžadoval.

Některé náboženské skupiny se pokoušejí vyvíjet značný hospodářský a politický vliv. Na prvním místě je to Scientologická církev. Některé státy si uvědomují nebezpečí, plynoucí z pronikání scientologů a jejich firem do podniků i státní správy, a ze skutečnosti, že díky tzv. auditingu se scientologii daří získávat kompromitující a intimní údaje. Scientologové také pravděpodobně vedou v počtu soudní vyšetřování své činnosti. Mnohokrát a v mnoha zemích byli odsouzeni, nejčastěji asi za daňové podvody. Politické intriky, práce pro tajné služby a daňové úniky se nacházejí i v historii Církve sjednocení. Mistrovství v získávání politických kontaktů a ve využívání důvěryhodných osob a institucí ve svůj prospěch dosáhl i SRI CHINMOY, SATHYA SAI BABA či SHOKO ASAHARA, vůdce sekty Óm šinrikjó. Naopak působení členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve vládních funkcích ve Spojených státech je hodnoceno velmi příznivě a tato náboženská společnost je považována za státotvornou.

V souvislosti s nejvážnějšími kriminálními činy je třeba jmenovat satanisty. Jejich nepříliš velká část je schopna i krvavých obětí. Ve světovém měřítku je doloženo několik případů satanistických vražd, satanistický motiv není vyloučen ani u jednoho nedořešeného případu vraždy na našem území. I u nás se našly doklady o mučení a zabití zvířat, které měly pravděpodobně rituální motiv.

Nebezpečnost náboženské skupiny nezáleží pouze na jejím učení či na způsobu života jejích členů. Největší nebezpečí skýtají skupiny, které se vyznačují velkou závislostí na vůdci a velkou izolovaností členů, tedy těmi oblastmi nebezpečnosti, které jsou nejvíce diskutabilní a nejméně změřitelné a popsatelné (hovořili jsme o nich na začátku této kapitoly). Závislost a izolace se totiž postupně mohou stát natolik extrémními, že umožní nejotřesnější činy - hromadné vraždy či sebevraždy.

Z této skutečnosti také vyplývá, že všechny skupiny s charakteristikami závislosti a izolace mohou být potenciálními ohnisky těchto činů, pokud se skupina z nějakého důvodu „zahřeje“ natolik, že tento výbuch násilí umožní. A co je ještě horší: jak dokazují následující příklady, vnější pozorovatel toto „zahřátí“ skupiny může jen těžko postřehnout.

JIM JONES, vůdce sekty Svatyně lidu, byl uznávaným duchovním vůdcem, zasloužilým iniciátorem sociální pomoci i levicově orientovaným veřejným představitelem v americkém městě Indianapolis. Nikdo nepozoroval, že v jeho náboženské skupině je snad něco nezdravého a ani nevyplněná předpověď jaderné katastrofy neotevřela jeho následovníkům oči. V naději vybudování ideálního společenství odešel s většinou svých věrných do amazonské džungle a ve státě Guyana vybudoval město Jonestown. To však již jeho praktiky vzbudily podezření z „vymývání mozků“, bití a pohlavního zneužívání. Jednou z nebezpečných praktik byla též zkouška oddanosti JONESOVÝCH věrných tekutinou, jejíž požití mělo způsobit smrt. Vždy se jednalo o pouhou zkoušku - až do 17. 11. 1978. Tehdy se přiletěla delegace kongresmana LEE RYANA na místě přesvědčit, co je na podezření z psychické manipulace a fyzického zneužívání pravda. Mezi delegací a JONESOVÝMI lidmi vznikl konflikt, při němž bylo zastřeleno 7 lidí včetně RYANA. Následující den se opět konala zkouška oddanosti, při níž byli obyvatelé Jonestownu otráveni kyanidem. Ostatní, včetně JONESE, byli zastřeleni. Celkový počet obětí tak dosáhl 913 lidí, včetně 260 dětí.

Blízký konec světa a izolovanost skupiny hrála rozhodující roli i v tragédii Davidovské větve adventistů sedmého dne. Tuto skupinu vedl na farmě Mt. Carmel u města Waco v americkém Texasu VERNON W. HOWELL, který si dal jméno podle dvou králů ze starozákonní historie (izraelského Davida a perského Kýra) DAVID KORESH. Tento muž ve fanatických mnohahodinových kázáních přesvědčoval své následovníky, že musejí po boku andělů vybojovat konečnou světovou bitvu s americkou armádou. Na tento boj se těžce vyzbrojili, farmu opevnili a připravili se i zásobami potravin. Pro podezření z nezákonného držení zbraní byla komunita sledována agenty FBI (Federální vyšetřovací výbor) a ATF (Úřad pro alkohol, tabák a střelné zbraně). Při záměru agentů zkontrolovat druh a počet zbraní na ranči se však strhla přestřelka, při níž byli čtyři z agentů zabiti a 15 bylo zraněno. Podle víry davidiánů začala apokalypsa. Následovalo jednapadesátidenní obléhání ranče, provázené nekonečným vyjednáváním, KORESHOVÝMI sliby vzdát se a propouštěním několika členů sekty. Ráno 19. 4. 1993 podnikli obléhající na ranč útok s cílem vypudit obyvatele slzným plynem. Nenarazili na odpor, protože v té době se davidiáni připravovali na hromadnou sebevraždu zastřelením či upálením. Ranč nakonec lehl popelem. Počet obětí dosáhl 86, včetně 17 dětí. Uniklo jen 9 osob.

Přesně dva roky po této události „pomstil“ TIMOTHY MCVEIGH davidiány největším teroristickým útokem v dějinách USA, při němž vyhodil do povětří federální budovu v Oklahoma City. Tam sídlila také pobočka ATF. Zahynulo 168 lidí, přes 500 bylo zraněno.

Již celkem 74 členů tajné sekty Řád Chrámu slunce spáchalo od října roku 1994 v několika vlnách a na různých místech hromadnou sebevraždu či se stali obětí rituální vraždy. První vlna přišla 4. a 5. 10. 1994 a znamenala oběť téměř 50 lidí. Vůdcem sekty, která měla či ještě má několik set členů ve Švýcarsku, Francii a Kanadě, byl lékař LUC JOURET. Před lékařskou praxí dal přednost alternativní medicíně (stal se známým homeopatem) a začal se orientovat na esoterismus, magii, okultismus a duchovní proudy, označované souhrnně jako hnutí Nového věku. Nashromáždil značný majetek. V rukou sekty bylo údajně až 56 domů, především vil a horských hotelů. V nich se odehrávaly náboženské obřady, čerpající pravděpodobně především z esoterických tradic rosikruciánství a templářství. Inspirací pro apokalyptické vize byl i tzv. survivelismus, hnutí, které odvozuje z ekologického a ekonomického vývoje brzký konec světa. Smysl rituálů a okolnosti, provázející smrt členů sekty, nejsou ještě stále zcela známy.

Útok nervovým plynem sarinem v tokijském metru dne 20. 3. 1995, při němž zahynulo 12 lidí a tisíce byly přiotráveny, rázem „proslavil“ japonskou sektu Óm šinrikjó. Jejím zakladatelem je SHOKO ASAHARA, který se brzy po absolvování školy pro slabozraké začal plně věnovat náboženské činnosti - vyučoval jógu a praktikoval léčitelství. V té době (1979) založil první náboženskou společnost, kterou po zážitku „pravého poznání“ v Himálaji r. 1986 přejmenoval na Óm šinrikjó (Učení pravdy AUM). Učením se sekta hlásí k buddhismu, je ale patrný i značný vliv hinduismu. Je zřejmý i z názvu, v němž je slabika óm, která má vyjadřovat podstatu všech zvuků a která je současně kryptogramem tří hlavních hinduistických bohů - Brahmy (A), Višnua (U) a Šivy (M). Sekta je organizována přísně hierarchicky a poslušnost je zajišťována tvrdými tresty (kobky, hladovka, aplikace neznámých tekutin do žil apod.). Na vrcholu pyramidy je sám ASAHARA. Podmínkou vstupu do sekty je život v komunitě, přerušení veškerých styků s okolním světem, odevzdání veškerého majetku a podrobné přiznání o celém předchozím životě. V Japonsku se sekta neobvykle rychle rozrostla na 10 tisíc členů (mezi nimiž je řada vzdělaných lidí) a založila i čtyři významné zahraniční pobočky - v New Yorku, Bonnu, Moskvě a na Srí Lance. Vytvořila i vlastní politickou stranu, Stranu pravdy, ve volbách však neuspěla. Sekta nakoupila množství pozemků a vystavěla desítky objektů, v nichž se vyrábějí a skladují chemické prostředky. Je možné, že sarinový útok v metru měl vyprovokovat světovou válku, po níž by přišel konec světa. Tím se údajně mělo vyplnit ASAHAROVO proroctví.

Dokonale skryta před světem žila v Kalifornii až do své hromadné sebevraždy náboženská skupina zvaná Nebeská brána. Její členové tvořili třídu, která se pod dohledem svých vedoucích připravovala k přechodu na vyšší duchovní úroveň. Vedoucími byli - podle jejich víry - dva mimozemšťané Do a Ti, kteří se vtělili do lidské podoby jako učitel hudby MARSHALL APPLEWHITE a zdravotní sestra BONNIE NETTLESOVÁ (ta r. 1985 zemřela a dávala údajně svému druhovi Do příkazy z vyšší úrovně). Pro přechod na vyšší úroveň bylo třeba odložit tělo, které bylo chápáno stejně jen jako pouhý „kontejner“ či „vehikl“. Vhodná doba k tomuto odložení se pro sektu naskytla při přeletu Hale-Boppovy komety v blízkosti Země. V jejím chvostu měl snad být skryt kosmický koráb, k němuž se s „mimozemšťanem“ APPLEWHITEM 22. 3. 1997 „vydalo“ dalších 38 obětí dlouho nacvičované a pečlivě připravené sebevraždy.

Poslední pokus o hromadnou sebevraždu byl zaznamenán 8. 1. 1998 v sektě, již založila německá psycholožka HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ. Ona a jejích více než třicet následovníků vyšlo na Kanárských ostrovech na horu, aby tam společně pozřelo jed. Tato rituální sebevražda měla umožnit jejich duším, aby mohly vstoupit na vesmírnou loď a odletět na ní na jinou planetu. Policii se podařilo tomuto činu zabránit. Sílu přesvědčení o pravdivosti vůdčiných slov ovšem dokazuje skutečnost, že se o pět dní později (v době, kdy HEIDE FITTKAU-GARTHEOVÁ byla ve vyšetřovací vazbě) pokusilo 19 následovníků (včetně tří dětí) o sebevraždu znovu.

Snad nám uvedené příklady některých nebezpečných sekt znějí exoticky a vzdáleně. Ovšem i v České republice již nastala situace, nápadně podobná těmto příkladům. Týkala se sekty imanuelitů, která se v čele s „mesiášem“ JANEM D. DVORSKÝM připravovala na brzké založení tisícileté říše. Naneštěstí „mesiáš“ postupně shledával, že žádný jeho následovník se v tomto těle nemůže pro život v tisícileté říši dostatečně připravit. Nabízelo se prosté řešení - co nejrychleji zemřít a převtělit se do nového těla, které by již bylo hodné vstupu. O vyhledání smrti se pak v Čechách pokoušelo snad i několik málo desítek lidí, ovlivněných touto sektou. Naštěstí nejsou žádné zprávy o tom, že by se to někomu skutečně podařilo.