Gregory Crewdson

Americký fotograf Gregory Crewdson se narodil 26. září 1962 v Brooklynu. Jako teenager byl členem punkové skupiny The Speedies, která se proslavila hitem Let Me Take Your Foto. V polovině 80.let Crewdson studoval fotografii a diplom získal na univerzitě Yale, kde dnes působí jako profesor. Má zastoupení v New Yorku a v Londýně, přičemž píseň Let Me Take Your Foto použila v roce 2005 firma Hewlett Packard k reklamě na digitální fotoaparáty.

Pražská výstava tohoto autora v galerii Rudolfinum, která potrvá do 25. května 2008, je významnější než dosud proběhlé přehlídky v New Yorku či Los Angeles. Jde totiž o retrospektivu, která představuje až na první dva rané cykly celou autorovu tvorbu, tedy více jak padesát velkoformátových fotografií, které nenásledují chronologicky za sebou, ale sledují vnitřní vývoj díla, přičemž své zastoupení zde našly i poslední série Dreamhouse (2002) a Beneath Roses (2002-2005).

Při pohledu na jednotlivé fotografie má divák nutně pocit, jakoby sledoval záběry dokumentující natáčení nějakého velkorozpočtového amerického hororu. A není divu, autor byl ve své tvorbě skutečně inspirován díly Alfreda Hitchcocka nebo Davida Lynche, díky čemuž příběhy fotografií balancují na pomyslné hranici reality a filmu. To často ještě umocňují samotní aktéři na snímcích, jimiž jsou kolikrát skuteční hollywoodští herci a herečky. Gregory Crewdson se však nesnaží vyjádřit celý příběh jako spíš navozovat v každém divákovi nutkavou potřebu si jej domýšlet. Hypnotické pohledy do nikam, narušená idylka amerického maloměsta nějakým nenadálým zásahem, precizní technické zpracování do posledního detailu, způsob nasvícení, temná tajemství naznačená v rozložení celé scény...to všechno vyvolává v návštěvníkovi výstavy znepokojující pocity, které nutí k zamyšlení. Autor se na svých snímcích zabývá neurózami a tajnými obavami společnosti, ale od počátku se vyhýbá všemu, co by překročilo rámec sice podivného, ale možného. Jeho fotografie nezobrazují rozhodující okamžik, výkřik plný děsu, ale situaci těsně před tím, než k takovému vyvrcholení dojde, tedy jakési ticho před bouří, film o jediném obrazu, a tím větší napětí jeho fotografie vzbuzují.
V autorově pozdější tvorbě převládá vliv digitálních efektů, kterými se snaží už tak reálnou scénu udělat ještě reálnější třeba tím, že jednotlivé části obrazu jsou snímány jednotlivě a pro dosažení celoplošné ostrosti poskládány v následné postprodukci znovu dohromady. Není tedy divu, že jediná fotografie tak vzniká několik dní a spolupracuje na ní celý filmový štáb čítající i 150 členů. Výsledek však stojí za to, i ten nejnepatrnější detail hraje ve prospěch celku a mně nezbývá než tuto výstavu vřele doporučit.

Jana Pecholtová