Za všechno může Platón!

Jestliže se v dnešní době odvážíme vyslovit slovo „Bůh“, setkáme se většinou s opovržlivým mávnutím rukou. K čemu potřebujeme Boha, když máme sami tolik starostí? Navíc nejsou žádné důkazy o jeho existenci. Bůh je pro slabochy. Jestliže někdo připustí, že věří, často k tomu dodává, že nevěří v Boha jako nejvyšší křesťanský symbol, ale v cosi, co není schopný popsat slovy. Zkrátka ví, že někde musí existovat něco, co pomáhá řídit naše životy. Žijeme v prostředí, které se nás neptá na naše spirituální hodnoty, rychlé tempo nám zabraňuje nad takovými věcmi přemýšlet, natož jim věřit. Spoléháme se jen na naše okamžité smyslové vnímání. Abstraktní myšlení opouští duchovní sféru a usazuje se ve složitých matematických, chemických či fyzikálních vzorcích. Racionalita, racionalita, racionalita, toť tisíckrát vtloukaná absolutní pravda. Oslavujeme svou vlastní individualitu, přičemž zapomínáme na důležitost sounáležitosti s ostatními. Naučili jsme se bezmyšlenkovitě brát, aniž bychom hleděli na historii dané věci. A když už se nám nehodí jednoduše ji vyhodíme a nepátráme, jaká bude její budoucnost. Vyvstává tak otázka, skutečně už nechápeme tradiční hodnoty, protože jsme se omezili pouze na vnímání sebe samých? Stane se snad tolik vzývaná modernita naší záhubou? Nebo není to tak, že momentem, kdy jsme vytlačili Boha z našich životů, jsme nalezli cestu pro něco nového? Jenže co přesně to v tomto případě pro nás znamená? A vydali jsme se vlastně správnou cestou?Můžeme opět mávnout rukou a jednoduše si říci, to ukáže čas. Stačí jen pár desítek let počkat a zpětně se dozvíme, kde jsme chybovali, či naopak bodovali. Nebo se můžeme podívat do historie blízké i vzdálené a snažit se vyhledat příčiny dnešního stavu.

Po přečtení Filosofie tváří v tvář zániku od Milana Machovce (Milan Machovec, Filosofie tváří v tvář zániku, Akropolis, 2006) můžeme dostat pocit, že nám nebe musí každou chvilkou spadnout hlavu. Jeho mnohdy tvrdá kritika společnosti nás dokonce místy dovádí do rozpaků. Je skutečně společnost tak špatná a zkažená, jak píše? Když nyní pomineme všechny jeho satirické připomínky, zaujme nás zvláště jeho poznámka o tom, že jsme se zaměřili na techné (výrobu, pokrok,…), místo abychom pokračovali v tradici hýlé, kterou jsme tak odsoudili k zániku. Neváhá dnešního člověka označit za „fachidiota“, který je zahleděný jen do své práce a nedokáže vnímat a orientovat se v okolním světě. Když se mu přihodí situace, na kterou není předem dostatečně dlouho připravován, je ztracený a neví si rady. Z knihy si ovšem můžeme odnést i další velmi důležitý poznatek. Z jejího vyznění můžeme totiž označit jako prvotního viníka dnešního stavu Platóna. Ano, byl to právě Platón, který tolik zdůrazňoval techné. To on propojoval sexuální aspekt s duchovním, považoval filosofy za elitu, která je vrstvou obyvatelstva, schopná řídit jeho utopickou vizi ideálního státu. Protože filosofům je u něj přisuzována moudrost, která se váže s rozumem. Takový poznatek znamená, že problém má velmi hluboký kořen, který jen velmi těžce můžeme odstranit, protože tvoří základ vnímání celého západního světa. Musíme si tedy připustit, že přes všechny změny sociální, historické, politické či kulturní, v nás vždy byla a bude část Platóna v akcentované podobě. Ta část, která nás vede k zamyšlení nad materiální stránkou, ta co nás drží nohama na zemi, která se stará o náš pozemský život. A přestože jsme se mnohdykrát snažili ji potlačit, nejsme s to ji zcela vymýtit. Historie nám dokládá, že v jejím průběhu docházelo k neustálému střídání principů techné a hýle, které povětšinou byly v naprostém rozporu. My bychom se měli alespoň vynasnažit mezi nimi najít rovnováhu.

Karolína Havlíková