Robert Mapplethorpe /4. listopadu 1946 – 9. března 1989/

"I went into photography because it seemed like the perfect vehicle for commenting on the madness of today's existence."

Robert Mapplethorpe, pozdější celosvětově proslulý fotograf, chtěl být ve svém raném věku nejprve muzikantem, ale nakonec jako alternativu zvolil studium kresby v Brooklynu. Roku 1968 potkal zpěvačku Patti Smith, se kterou se o pár let později odstěhoval do dnešního legendárního hotelu Chelsea v Manhattanu a jen díky vlivu jeho přítele Johna McEndryho, kurátora pro tiskové umění a fotografii v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, se i Mappelthorpe začal zajímat o fotografii, která ho pak provázela celým životem.
Mapplethorpe pořídil své první fotografie v 70. létech 20. století a sice Polaroidem, což byl stále ještě nový přístroj reprezentující vyspělou technologii, ale v tuto dobu se už začal stávat masově využívaným produktem. Jelikož se ale Robert Mapplethorpe za fotografa nikdy nepokládal a ani se jím stát netoužil (namísto toho chtěl vždy raději fotit sám pro sebe a ne pro časopisy a magazíny), byl tento fotoaparát zároveň i perfektním prostředkem pro jeho začátky. Polaroid byl populární přístroj, jež vynikal především finanční dostupností a hlavně poskytoval bezprostřední výsledky hned po vyfotografování, což bylo pro autora ideální.

Prvními fotografiemi byly jeho vlastní autoportréty, které mu dovolovaly svobodu experimentovat – to na nich se učil a až později dospěl k tomu, že nechtěl tvořit fotografie, ale takzvané „objekty“. A tak se stalo, že z autoportrétů se brzy vyvinuly portréty Mapplethorpových přátel, na nichž byl velmi dobře patrný blízký vztah a důvěra, kterou ve svých modelech dokázal vzbouzet. Teprve v pozdějších letech Polaroid vyměnil za velkoformátovou kameru a po určité době si pořídil Hasselblad, což je pojem mezi fotoaparáty dodnes. Oba přístroje zkoušel opět nejprve na sobě a Patti Smith a teprve později začal experimentovat s umělci, architekty, skladateli, pornoherci atd., až se fotoaparát stal jeho jediným způsobem vyjádření. Přesto ale k fotografii necítil stále nijak zvlášť velký závazek a nepřestal ji chápat jen jako vhodné medium. Věděl ale, že i fotografie má historii a tak se rozhodl v tomto oboru vzdělat. Seznámil se s fotografiemi Nadara, Margaret Julie Cameron a zároveň vyjádřil obdiv i nad díly Marcela Duchampa, Man Raye s Andyho Warhola, což byli všechno lidé, kteří tvořili na základě podobného zaměření.

Mapplethorpe dával velký důraz na reprezentaci svých děl. Jednak si hodně vyhrával s rámy, které byly často dřevěné a zdvojené, a jednak se snažil zapojit návštěvníka výstavy do děje tím, že právě mezi ony zmnožené fotografie vkládal například zrcadla a návštěvník pak viděl sám sebe obklopeného po stranách třeba dvěma penisy nebo květinami. Důvod je ten, že autor jednoduše chtěl, aby byly fotografie vnímány jiným způsobem než doteď, aby byly přijmuty na stejných estetických a kritických základech jako malby a sochy. Jeho tvorbu však necharakterizuje jen tento fakt, Mapplethorpe zároveň moc dobře viděl přežívající společenská a sexuální tabu a i těm se ve svých fotografiích věnoval. Takzvaná sexuální revoluce hlásala sexuální svobodu a akceptování všeho, co do té doby bylo považováno za nenormální chování. V rámci homosexuální populace kvetly tyto tendence a s nimi i velký nárůst barů a klubů, které poskytovaly zázemí pro všelijaké sadomasochistické úchylky spojované se svazováním, kůží a tak podobně. S takovouto skupinou sympatizoval i Mapplethorpe, neboť cítil její potřebnost. K těmto projevům však nepřistupoval jako pouhý pozorovatel, ale jako advokát a to právě prostřednictvím svých děl.

V roce 1977 vystavoval fotografie homosexuálů během pohlavního styku nebo se sadomasochistickými pomůckami. Senzaci způsobily především jeho akty, které definovaly erotiku a homosexualitu s neúprosnou arogancí. A tak se stalo, že otevřenost, s kterou se Mapplethorpe přiblížil obzvláště k male gender tématice, a která zároveň i odhalila jeho vlastní homosexuální tendence, vyústila až v konfiskaci jeho fotografií na jedné z jeho výstav. K autorově obhajobě nutno dodat, že i když některé z těchto fotografií byly šokující pro svůj obsah, z druhého úhlu pohledu zároveň krásné ve svém zpracování či zachycení.

Později v roce 1988 řekl v ARTnews: "Nemám rád to zvláštní slovo "šokující". Hledám něco něčekaného, nepředvídaného. Hledám věci, které jsem nikdy předtím neviděl... Nacházel jsem se v pozici, abych udělal tyto fotografie. Cítil jsem povinnost udělat je."

V 80. létech se ale jakoby vzdálil této ideji i ideji zmnožovaných fotografií a začal tvořit až klasické kompozice s formálním smyslem pro krásu, které působily daleko umírněnějším dojmem. Přiblížil se tématice mužského i ženského aktu a zároveň i pokračoval ve svých květinových zátiších a portrétech známých osob. Zkoumal nové polygrafické techniky a byl znám pro své experimenty s osvětlováním a barvou. Jeho fotografie ho dostaly mezi nejlepší umělce dvacátého století, neboť v nich kombinoval abstrakci a formální předpisy s jeho vlastní vizí idealizované krásy, a tím dosahoval mocného a nezapomenutelného sdělení.

V roce 1987 založil organizaci, která měla podporovat fotografy a muzea, jež vystavují fotografické práce a zároveň i financovat lékařský výzkum v boji proti AIDS, což byla nemoc, která v roce 1989 ukončila i život Roberta Mapplethorpa.

Některé z jeho děl k vidění zde: http://www.mapplethorpe.org/selectedworks.html

Jana Pecholtová¨