Nathalie Sarrautová (1902-1999), Zlaté plody

Nathalie Sarrautová byla francouzská prozaička, zakladatelka a také teoretička nového románu ruského původu. Mezi její významná díla patří například Tropismy (1938), Portrét neznámého (1948), a zajisté i Zlaté plody (1963).
Na první pohled nás může zarazit to, že i když knihu Zlaté plody nazýváme románem, je oproti nám známé představě o románech dost útlá. Má méně než dvě stě stran a je rozdělena do čtrnácti oddílů, nebo chceme-li jakýchsi kapitol. Jejich délka je značně rozmanitá od tří stran do více jak padesáti. Co se samotné knihy týče, nemá žádný kontinuální děj. Neexistuje tu žádný příběh, postavy se zde setkávají jako partneři v diskuzi. Je to jakýsi román o románu. Dozvídáme se z něj o fiktivní knize Zlaté plody, jejímž autorem je jistý Béhier. Jeho jméno je zmiňováno s obrovským nadšením, obdivem, respektem, ale i opovržením, nepochopením, odsouzením. Tyto dva extrémy se střetávají napříč celou knihou, mění se s konkrétním mluvčím. V průběhu románu se střídá obliba této fiktivní knihy s proměnami čtenářského ohlasu. Na obale českého vydání z roku 1985 se můžeme dozvědět, že se jedná o: „Román o veřejném mínění, tomto neurčitém, tajuplném, protoplasmatickém jevu, román o bezcharakternosti, snobství, strachu, podlézavosti“. Dodejme ještě o chorobném nevkusu a snaze o zalíbení a vyrovnání se intelektuálním veličinám. V knize totiž nalézáme hodnocení kritiků, kteří nešetří slovy chvály. Tyto názory pak přejímají další pseudointelektuálové, kteří pro ni nachází patetická slova jako „ob-di-vu-hod-ná!“ „Zlaté plody, to je krásná záležitost!“ „Je to pře-krás-né!“. V jedné části se dokonce říká, že jsou lidé před Zlatými plody a lidé po nich. Když mají nalézt nějaký konkrétní důvod, proč tak knihu obdivují, dochází jim slova. To nahrává jejich protivníkům, kteří považují knihu za banální. Ovšem i v jejich řadách nalézáme lidi, kteří opět nemají svůj názor a vezou se pouze na módní vlně. Do děje nás uvádí dialog dvojice, která mluví o Courbetově reprodukci, kterou jim ukázal známý. Muže nijak zvlášť nezaujala a dal to najevo, to je mu vyčítáno jeho ženou, která se situaci snažila ze slušnosti zachránit tím, že řekla, že je krásná… Mluví se zde o sdílení se s ostatními, kdy chceme, aby s námi druzí sdíleli nějakou libost, nadšení nebo naopak nelibost. Jak je typické pro nový román, i tato kniha postrádá časovou následnost, proto další část začíná zmínkou o hlavě psa (která byla zobrazena v Courbetově reprodukci) a na tom se odvíjí nesouvisle další dialog, tentokrát již o Zlatých plodech. Zde poprvé zazní v knize tolikrát opakovaná otázka: „A co Zlaté plody, líbí se Vám?“ Dále se řeší, jestli můžeme brát za absolutní pravdu argumenty člověka, který má autoritu, jestliže ve skutečnosti daná věc je v podstatě nic, jen napodobenina. Přechází se zde od obdivu hodnot, vyzdvižení díla jako vrcholu, toho nejlepšího, co bylo v poslední době napsáno, přes opatrnou kritiku až po ostré opovržení. Dále se pak mluví o tom, jestli může být banalita díla brána jako záměr. Jeden tvrdí že ano, protože o tom autor Béhier tak mluví, druhý tvrdí, že co když se to jen nepovedlo a pak je to jen výmluva. Ptá se „povrchnost, označovaná za záměr, je umění?“ Dále se kniha zmiňuje o Jakubovi, který napsal stránku ve stylu Zlatých plodů a ta byla označena jako ještě zdařilejší než samotná kniha. Je to důkaz toho, že kniha za nic nestojí nebo pouze to, že Jakub je lepší spisovatel, ale na Zlatých plodech a jejich hodnotě to nic nemění? Konec románu je věnován kontrastu pomíjivosti na jedné straně a odolnosti a neústupnosti na straně druhé a to jak v názorech, tak i co se týče děl samotných. Kniha Zlaté plody je plná mluvení o ničem a na každé straně se dočtete pořád dokola o těch samých banalitách. V celkovém kontextu vás pak kniha přiměje zamyslet se nad lidmi, kteří kolikrát neví, o čem mluví a vystačí si se pouze zvučnými slovy, která používají bez jakéhokoliv hlubšího smyslu na všechno dění kolem nich. Z knihy dále vyzní i další zajímavé otázky, na něž si každý musí vytvořit svůj vlastní názor.

Karolína Havlíková