Tereza Boučková – Indiánský běh

Spisovatelka Tereza Boučková se narodila dne 24. května 1957 v Praze jako nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho první ženy Anny. O něco později se však její rodiče rozešli. Tereza tak téměř ztratila kontakt se svým otcem, jenž se svojí druhou ženou žil v cizině.
Po absolvování základní školy studovala na dvouleté ekonomické škole. Studium jí nikterak nenaplňovalo a tak brzy přestoupila díky své matce na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, kde roku 1976 maturovala. Vzhledem k tomu, že její otec patřil k našim předním disidentům, nebylo jí další studium umožněno. Vzdělávala se soukromě, složila státní zkoušku z angličtiny a navštěvovala přednášky tzv. bytových univerzit. Několikrát se pokoušela o přijetí na DAMU, kde z politických důvodů nemohla být přijata. V této době se opět setkává se svým otcem. Z jedné strany díky jménu, které ve zdejším Československu neznamenalo a nepřinášelo úspěch, právě naopak. Z druhé strany spolu s např. P. Landovským a V. Třešňákem, kdy mohla svůj herecký talent ukázat a uplatnit v disidentských představeních konaných v bytě Vlasty Chramostové.
Pracovala jako uklízečka. Po roce 1977, kdy podepsala Chartu 77, vystřídala do roku 1988 řadu dalších podřadných zaměstnání (poštovní doručovatelka, domovnice, balička gramofonových desek v Pantonu…).
Po krátkém manželství se v roce 1985 podruhé provdala za ing. Jiřího Boučka, se kterým se přestěhovala do chaty svých prarodičů v osadě Zábranská (spadá do katastru obce Svatý Jan pod Skalou- nedaleko Prahy), kde žijí dodnes. Je matkou tří synů, dvou adoptovaných a jednoho vlastního. V současnosti se věnuje rodině a literární tvorbě.


Tématem, které spojuje a proplétá téměř veškerá její díla, se stává životní příběh mladé ženy toužící po svém společenském zařazení, po naplnění svých možností a různých osobnostních dispozic. Musí se vyrovnávat a vypořádávat s mnoha úskalími- politické překážky a lidský egoismus. Ke zpracování osobních zážitků a traumatizujícím pocitům přidává i druhé klíčové téma mateřství (chápe jako přitažlivou sílu a radost) a lásku (chápe jako osud). Autorka využívá dějových zkratek, a klade důraz na hutnost detailního vyjádření.

Tereza Boučková nepochybně patří k nejvýraznějším spisovatelským osobnostem 90.let. Do české literatury vstoupila jako autorka zapovězená. Své první povídky z konce 80. let publikovala tedy v samizdatové Edici Expedice a v samizdatových časopisech Revolver Revue, Host aj. Upoutala na sebe pozornost již svým prvním dílem, publikovaným poprvé roku 1988, oficiálně však 1991 pod názvem Indiánský běh v bratislavském nakladatelství Fragment (v češtině) a o rok později v pražském nakladatelství Grafoprint. Za toto dílo obdržela Cenu Jiřího Ortena. Byla přijata s nadšením, protože zaplnila „mezeru v trhu“. Přestože přicházela ze samizdatu, neměla nic společného s temným a skeptickým stylem, do nějž mladí autoři halili svá existenciální dilemata.

Indiánský běh

Kniha, která byla přeložena do několika jazyků (vycházela v USA, Velké Británii, Dánsku, Polsku, Srbsku, Koreji…), je psána v ich-formě a soustřeďuje tři samostatné, ale chronologicky i prožitkově související prózy. První, která dala název celému dílu, vzbudila největší rozruch a senzaci. Zde autorka popisuje čistě autobiograficky vlastní dětství, mládí a kriticky se vyslovuje k celé řadě známých osobností (ke svému otci Pavlu Kohoutovi anebo i budoucímu prezidentu Václavu Havlovi). Dílo je jakýmsi protipólem knihy jejího otce Kde je zakopán pes.

Tereza Boučková, neméně slavná dcera známého spisovatele Pavla Kohouta, vypráví v této sbírce svůj životní příběh. Všechny členy své rodiny zde pojmenovala indiánskými jmény, což svým způsobem naznačuje role, jaké tito lidé hráli v jejím životě. O své matce Anně mluví jako o Alfě, otec Pavel Kohout je Indián, jeho nová žena Múza, sestra Bílá Luna a bratr Ondřej je pro ní Sluneční Paprsek. Jméno dala i sobě: („Znáte ten vtip? Indián měl tři děti. První, syn, se jmenuje Sluneční paprsek, druhá, dcera, Bílá Luna. A jakpak se jmenuje to třetí? Prasklá guma.“) Od přezdívek hlavních hrdinů se odvíjí název knihy.

Paprsek, Luna a Guma žijí s matkou Alfou, zatímco otec Indián s novou ženou Múzou emigrovali a žijí v blahobytu v cizině. Alfa s dětmi jsou na tom jinak, pomalu nemají co jíst, Indiána příliš nezajímají, ale jsou rodina emigranta bez šance na lepší práci a studium.
Matka, která neměla na muže štěstí, si právě nemohla žádného najít. Děti se tedy rozhodli, že jí ho seženou sami. Seznámila se s ním Luna. Karbaník zůstal v rodině osm let. („Karbaník do naší rodiny přinesl: účetní knihu, vepřové kotlety, řád a cizí slova.“ )
Byla okupace. Indián nabízel rodině, aby také emigrovala, ale pro matku, která ačkoliv pocházela z Bulharska, byla vlast Československo. Po normalizaci se otec vrátil a pozval rodinu k sobě: („Snad jsem pro něj ani nebyla trojrozměrná. Přičetl k počtu dvou ještě třetí a do položky alimentů mě zaknihoval jako cifru. Odešel, když mi byly tři…Přišla jsem domů a on psal ze svých cest: „Doufám, že jste v pořádku a hlavně, že je v pořádku můj Sedan…“ Vídali jsme se čtyřikrát ročně: na Matějské pouti, o narozeninách, na Štědrý večer a při vysvědčení. Zajímá vás, proč mě nevzali na gymnázium? Byla jsem DCEROU kontrarevolucionáře.“ )
Guma chodila do prváku dvouleté ekonomické školy, kterou Alfa po mnohém shánění a ponižování zařídila a Luna opět do druhého ročníku gymnázia. Obě dívky neměly o školu zájem. („Neměla jsem v sobě vůli dokázat skvělým výsledkem, že na mě spáchali křivdu.“ )
Poprvé v životě si Indián Gumy všiml, když se jí snažil připravit na DAMU. Přijímací řízení bylo samozřejmě neúspěšné a tak opět ztroskotal i jejich vztah.
Alfa vyprosila pro Gumu na ministerstvu školství její přestup na gymnázium.
Paprsek odmaturoval. Indiánovo srdce sebou zavrtělo a seznámilo ho s výbornou scénografkou, jež ho umělecky vedla. Podařilo se mu tedy dostat se na scénografii, ale nedostudoval.
Luna nemohla pochopit, že Guma ještě neměla žádného muže a tak ji seznámila s Jankem. („Když jsem ráno šíleně zamilovaná a šíleně smutná odcházela, v malinké kajutě spal ženatý slovenský Janko a v klíně jeho teplého těla zůstala má nevinnost.“)
Luna po maturitě chtěla na Akademii múzických umění, ale jako dcera přisluhovače imperialismu nebyla přijata.
Paprsek se oženil s Mapl, protože spolu čekali dítě. Když se jim ale Větrník-Jih narodil, zachoval se jako Indián a po vzoru svého otce necítil potřebu milovat své dítě.
I Guma nakonec s úspěchem odmaturovala na gymnázium, vstoupila do SSM a hlásila se opět na DAMU. Tentokrát ji ale Indián seznámil s Madam Kuráž, která ji nejen připravovala na herecké povolání, ale také nastavovala ucho jejím steskům. Ani tentokrát však na vysněnou školu nebyla přijata. Směla studovat jeden rok na jazykové škole, kde se sešli sympatičtí lidé s výborným prospěchem, jejichž jediným škraloupem byli jejich nestraničtí, vyškrtnutí, vyloučení nebo nevěřící rodiče. I profesoři na tom byli stejně.
Otec se s dcerou podruhé našel. To když oba dva podepsali Chartu 77 a hráli spolu představení v bytě Madam Kuráž.
Paprsek také podepsal Chartu a rozhodl se, že emigrují s Větrníkem a Mapl do Německa, a také jeho sestra Luna odjela do Švýcarska.
Přátelský vztah dcery a otce skončil, když matka, tehdy zamilovaná do Monologa propůjčila Indiánův byt schůzce Charty. On to cítil jako zradu ze strany Gumy a nechtěl jí to odpustit.
Guma se vdala. („Psal básně o tom, jak mě miluje, a seděl zalezlý ve vlhkém tmavém pokoji, v jehož středu shromažďoval špinavé ponožky. Chrlila jsem ze sebe nespokojenost a muž křikl: „Ale já tě přece miluju!“ a naštvaně střelil ponožkami do kouta. Jmenoval se Omyl… Podala jsem žádost o rozvod. „Nikdy tě nepřestanu milovat“, řekl Omyl a za rok se šťastně oženil. Už potřetí.“)
Alfě snížili funkci i plat. Ale vrátil se jí Monolog, který byl několik let ve vězení. Snažili se vrátit a obnovit lásku, kterou k sobě chovali, ale zase měla maminka smůlu.
Guma se zamilovala do Valčíka. Jediný zádrhel jejich vztahu byl v tom, že se jeho maminka nedokázala vyrovnat s představou, že ztrácí svého milovaného syna inženýra a že jí ho navíc bere rozvedená uklízečka. A tak mu musela dát Guma ultimátum: buď maminka, nebo ona. („Řekl: „Tasím šortky!“ a v létě jsme se stěhovali do našeho společného domova.“)

Ve stručných odstavcích se soustřeďuje tolik dílčích „unhappy-endů“, že si autorka může dovolit uzavřít vyprávění ve chvíli smírné a vyrovnané, ve chvíli, v níž jakoby se konečně potkala se sebou samou a jakoby celým převypravováním ze sebe setřásla outsiderovské jméno, které si na počátku sama přiřkla.

Druhá část svazku- Žena z okolí Týru je postavena na paralele. Spisovatelka vypráví o své touze počít dítě, což se prolíná spolu s hloubením studny, které je stejně bezvýchodné jako samo mateřství. V závěru se rozhodne se svým manželem pro adopci.

Poslední část Krok, sun, krok popisuje autorčino mateřství, další adopci a početí svého, třetího syna.

Končiny štěstí, končiny ticha (rozšířené vydání knihy, ilustrované autorčiným bratrem Ondřejem Kohoutem) vypráví především o citových vztazích matky.

Po přečtení knihy, musím říci, že autorčin styl psaní je mi velice blízký. Střídmost a stručnost v psaní Terezy Boučkové odkazuje spíš k zredukovanému množství než k málu. Příběhy, které se odvíjejí z jejího vlastního života se mění takovou rychlostí a takovým způsobem, že bych to přirovnala k rytmu zavíraného a otevíraného oka. Právě tento způsob je zbraní a půvabem, pro který stojí za to si její knihu přečíst.

Miloslava Jelonková