Ladislav Klíma- Utrpení knížete Sternenhocha

„Nuže vykloňte se násilně na den ze svých úřadů, krámů, bank, kontoárů, továren a dílen, škol, nemocnic, laboratoří a vejděte do samoty ducha svého s Klímovou knihou. A za den z ní vyjděte. A nepochybuji, že vyjdete jiní, než jste vešli. Pravda, budete zase jíst, spát, pracovat, počítat, psát, číst své noviny, žvástat se sousedem hlouposti. A přece! Budete jiní! I žvástat, i číst, i psát a počítat, ano i jíst budete jinak, než jste žvástali, četli, psali, počítali, jedli, spali a zívali předtím.“ (F.X.Šalda)

Ladislav Klíma (narozen 22.8.1878 v Domažlicích – zemřel 19.4. v Praze) byl český básník beletrista, prozaik, dramatik, především pak osobnost pro českou filozofii nad jiné výjimečná, originální a hlavně diskutabilní, která své životní přesvědčení pociťovala již od útlého mládí. V roce 1895 byl pro urážku panující habsburské dynastie, které se dopustil ve školní kompozici, vyloučen ze všech škol Rakouska- Uherska. Na přání otce pak zkusil ještě půl roku studovat na gymnáziu v chorvatském Záhřebu, avšak odtud přijel s přesvědčením, že do žádné školy již nevstoupí a žádnému povolání se nebude věnovat.
Důkazem pro pevnost jeho slov a rozhodnutí může být fakt, že celý život žil z dědictví po příbuzných nebo z příspěvků od přátel. Neuznával peníze vydělané prací. Sám se o tom vyjadřuje: „Pojímal mne vždy nevýslovný hnus z toho, čemu se říká „dělat kariéru“: z toho sprostého, sobeckého, nestoudného, slintajícího prodírání se pomocí loktů smrdutým, zvířecím davem pachtilů (…) – domůžeme se v lidské společnosti něčeho jen dvojím: plazením se a tím , čemu se říká „práce“. Ale práce je jen pro obyčejné, vyššího neschopné lidi. (…) Vyšší člověk potřebuje ne práce, nýbrž volné činnosti, rozčilení, dobrodružství, hry, zajímavosti letu, je Pegasus, ne mezek.“
To, že jeho činy byly důsledným a konečným dotažením myšlenky, že jeho ignorace, anarchismus a projevy odporu přenášel i do svého života, je nejspíše známka toho, že nejlepší pochopení a interpretaci jeho děl najdeme v něm samotném.
Klímovo myšlení a jeho ztvárnění děl bylo ve své době považováno za něco úchylného až zvrhlého. V naší kultuře patřil k zakázanému ovoci, jež ovšem o to více chutná a láká. Jeho výlučně individualistická filozofie se zakládala na solipsizmu (= krajní subjektivizmus, existuje pouze moje vědomí a nic jiného), egodeizmu (= existuji jen já - snící Bůh) dále pak byl inspirován voluntarizmem (= základem bytí je vůle) a ludibrionizmem (= se vším si hrát, všemu se smát, podle „ludi“-slavnostní veřejné hry v ant. Římě). Tedy zjednodušeně: „Můj subjekt je totožný s bohem a nejvlastnějším projevem boha je vůle, která je mírou světa. Mírou světa jsem tedy já se svou vůlí.“ Podle těchto slov je nanejvýš značné jeho ovlivnění filozofy Georgem Berkeleym, Arthurem Schopenhauerem, především pak Friedrichem Nietzschem.


Myšlenka vůle se prolíná také celým Utrpením knížete Sternenhocha.

„Po prvé uzřel jsem Helgu na jistém plese. Mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé. Vyčouhlá postava, tenká, že jsi se jí lekl, tvář hanebně bledá, skoro bílá, prahubená, židovský nos, všechny tahy, ač jinak ne nejhorší, tak nějak zvadlé, ospalé, uspávající, vypadala jako mrtvola, mechanismem nějakým pohybovaná, - a stejně jako tvář, byly i její pohyby strašně líné a chcípavé. (…) Pravím: neviděl jsem nikdy dříve tváře aspoň přibližně tak strašné a strašidelné, a nikdy bych nebyl uvěřil, že by se mohla vznítit, jako blesk z temného mraku, tvář tak mrtvolně mdlá, jakou jsem rovněž ni dříve ni později neuzřel. Bylo rozhodnuto. Týden poté šel jsem k jejímu otci požádat o její ruku.“
Takto začíná kniha, jež je psána formou deníkových zápisů knížete Sternenhocha, jednoho z předních velmožů německé říše. Po svatbě si z knížete a hlavně z jeho malátné ženy bez života tropí všichni žerty. Jen jeden básník (který byl „vyexpedován ven kopanci do řitě“) prorokuje a varuje před jejím hrozným probuzením. Během těhotenství a po porodu se skutečně Helga začíná měnit, ovšem z pohledu knížete nijak v dobrém. Zabije jejich dítě, začne být nezávislá a nepřátelská vůči knížeti, kterým opovrhuje a považuje jej za vrchol hnusu. Později si najde milence a v jejich rozmluvě, kterou kníže tajně vyslechne, se vše objasňuje. Byla vychována k tomu být nadčlověkem, nezávislým a silným jedincem, podobně jako její milenec. Ten právě zde naprosto konkrétně vyjadřuje svou myšlenku vůle: „ Nechci se stát: jsem! A ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filozofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, - lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezně vše!“
Ovšem její otec nezvládl v jeden moment její výchovu a ona se na dlouhou dobu pohroužila do mrákotného stavu. Když se z něho probrala, chce se svým „Vítězně Dovršeným“ milencem utéct do Kordiller.
Ale v den, kdy měla Helga utéct, ji kníže zabil, protože je jeho manželka a majetek. Její mrtvolu pak zneuctil vlastními výkaly v mučírně. Jak se to vše událo se dozvídáme až po řadě zmatených krátkých zápisů, kdy knížete pronásleduje Daemonin (tak jí říkal) duch. Po celou dobu nás Klíma uvádí do nejistoty co je vlastně realita a jakou o ní můžeme mít jistotu. Je Deamona skutečně duch? Nebo je halucinace, strašidlo…nebo je to snad skutečná Helga? Tyto otázky si pokládáme neustále s knížetem, který se pomalu dostává na hranici šílenství. Od problémů si pomáhá pomocnou formulkou od šarlatánky: „Strašidlo, do prdele mě vskoč“. S rostoucí podezřívavostí a pomateností ji používá stále častěji. Helga v jeho očích roste, je nad-žena, svět je absolutní hříčka její Absolutní Vůle, a je hotova zničit peklo. Chce Sternenhocha dohnat k šílenství a kníže se tak pomalu stává nad-šílencem- neustále pokřikuje své zaříkávadlo, štěká na ulici, pere se se strážníky a končí v blázinci. Stupňující se propast mezi snem-šílenstvím a realitou nakonec končí ve chvíli, kdy se kníže rozhodne, že opět vstoupí do mučírny…
Tam zápisky končí. V doslovu, který má funkci jakési rekonstrukce se nám příběh dovypráví. Já jej však opustím v této fázi, abych ponechala v hlavách případných čtenářů alespoň malého červíka, který jim snad našeptá, aby se s postavou a dílem Ladislava Klímy také seznámili.

Miloslava Jelonková