PUNKabaret Kajbar

První neděli měsíce května měli návštěvníci Klubu Velbloud možnost shlédnout zábavný večer, který navazoval na únorové uvedení Kabaretu Kajbar. Jaké bude punkové provedení úspěšného programu? Přijde Láďa Kajbar? Tyto otázky se jistě míhaly hlavou každému, který alespoň na chvilku uvažoval o tom, že podlehne svodům tuto akci navštívit.

Před osmou hodinou večerní, kolem Klubu Velbloud postávaly mladí nevybouření punkeři a posmívali se příchozím nepunkovým „trapkám“ a „maminkovským slušňákům“. Prostory, kde se mělo vše odehrát byly přeplněné k prasknutí. To byla ovšem dobrá záminka pro hejno „punkových kočiček“, aby se vilně tulily ke kolemjdoucím. Každopádně to vysvětlovalo nutkavou potřebu neustále chodit na toaletu u mužské části obecenstva (cesta na ono místo pro většinu přítomných náhodou vedle kolem stanoviště divoce přítulných punkerek). Očekávání bylo veliké, a to i přesto, že diváci si museli na opožděný začátek představení počkat jako rybář na bájného bílého sumce.

Na samém začátku konferenciér celého večera uvedl, že dnes Láďa Kajbar opravdu nepřijde (předešlo se tím tak faux-pass, které museli diváci překousnout v dramatu Čekání na Godota od nejmenovaného absurdního dramatika Becketta). Na samotný úvod zazněla předělávka písně uvedené na předchozím kabaretním vystoupení. Také zde opět zazněl záměr celého večera, a to již dříve zmiňovaná věta „Bavte se královsky, nejde nám o nic více..“ Předělávka se však místo punkových vibrací blížila spíše k disko zmítání spojené s houpavým rapem (autor ale vzhledem ke svým omezeným znalostem v hudebních žánrech je otevřen polemice o tomto úsudku). Posléze se konferenciér pokusil vyvolat transcendentno, které se nejspíše od posledního Kabaretu celé tři měsíce skrývalo pod barem mezi pivním a kofolovým sudem. To se mu za zvuku šamanského bubínku a hrdelního zpěvu nakonec podařilo. Transcendentno přišlo zmožené dlouhým spánkem, zachvělo se do rytmu, rozpohybovalo hýžďové partie na hispánský způsob, avšak po krátké chvíli opět zalezlo zpět pod bar. Bohužel se dá říci, že opravdové a spánkem neunavené transcendentno se dostavilo až po polovině zábavného večera. Smuteční zpráva o úmrtí básníka Otokara Frikulína v publiku nevyvolala smuteční ticho ba naopak. Kulturně nevzdělaní a alkoholem velice posilnění požadovali po konferenciérovi, aby umřel po vzoru Otokara (dokonce ho nazvali i impotentem ! ). Vypjatou atmosféru přerušily až příběhy plné P - performace Patnáctileté prostitutky Pamely perforované Piérem Perverézempostrádající pointu povzbuzována potleskem publika…prostě pěkné! (objektivní hodnocení vystoupení samozřejmě není ovlivněno veřejně prospěšnými pracemi, které patnáctiletá Pamela poskytovala na pánských záchodcích ). Následující hudební produkce francouzského hip hopera Sony MC feat. DJ Kroutil a MC Solitaire bohužel opět postrádala toliko očekávaný punkový rozměr. Hudební recitál Otokara Frikulína s názvem Neděle se již punkové syrovosti blížila poněkud více. Zde pozorný posluchač mohl postřehnout prvky svědčící o ovlivněním Frikulínovy tvorby skupinou Psí Vojáci, a to jak jejich rannou punkovou tvorbou, tak i jejich vytříbenou undergroundovou podobou. Punkán byl příslibem zajímavé podívané začínající klasickým kankánem a s plánovaným přechodem do punkových rytmů(jak jsem se dozvěděl od jedné účastnice). Tento přesah se však nekonal a vše skončilo jen u vyhrnutých podvazků. Obecenstvo to sice odměnilo potleskem, ale tvrdí punkeři očekávající pravé punko-pogo v tento moment zmatení žánrovými přesahy začali propadat frustracím a usedavě plakat. Edukativní přednáška Engelberta Dickieho, tentokrát na téma slovní zásoby označující ženské pohlavní ústrojí, všechny přítomné přivedlo do intelektuální kontemplace o ženských rodidlech jako o sémilogickému faktu. Po tanečním vystoupení pana Sepuky, presentující tradiční asijské taneční kroky, přišlo na řadu punk-a-pogo, které rozproudilo publikum. Rituál rozbití atrapy elektrické kytary neodmyslitelně patří ke každému správnému punkovému koncertu. Vzhledem k tomu, že toto nebyl jen „obyčejný“ punkový koncert, ale rovnou punkabaret, tak rozvášněný konferenciér nerozbil jen jednu atrapu drahé elektrické kytary ale rovnou DVĚ ! Nechyběla ani post-punková kapela La Cure, která upocené obecenstvo uklidnila svými melancholickými vokály. Před úplným závěrem večera proběhla performance pod názvem Cleaning Lady v podání Vannety de Sicílie v roli uklízečky za hudebního doprovodu skupiny Kesh kicho band (jde pouze o fonetický přepis názvu). Ti donutili unavené transcendentno ožít, vylézt zpod baru a na parketu nastolit náladu psychadelického dojezdu pravidelného uživatele LSD (nesmí se to chápat vysloveně negativně). Dalo by se totiž říci, že v tento moment i zapřísáhlí abstinenti, kteří mají navíc vysloveně odpor k drogám, pod vlivem transcendentna, hudební produkce, světelných efektů a taneční vložce uklizečky Vannety s chorvatským hermafroditem Marrietou, začali přinejmenším pochybovat o čistotě své mysli. Ke konci večera zazněly dvě punkové skladby a výzva, aby si lidé naposled „zapogovali s láskou“. Rýpavá intelektuální "elita" postávající u baru tento výrok označila za non-sence a dále popíjela minerálky a džusíky. Zbytek obecenstva si šel rozproudit krev závěrečným pogem – ať už s láskou a nebo bez ní. Úplný konec večera byl opepřen soubojem dvou podnapilých punkerek, které si v záchvatu bojového běsnění ze sebe strhaly většinu šatstva. Publikum si z této podívané odneslo nejen vidiny „punkových vnad“, ale i ponaučení „punk‘s not dead“.

V závěrečném hodnocení by bylo dobré zmínit, že opět avizovaný záměr celého představení („bavte se královsky“) byl naplněn…i když v porovnání s předchozí „inscenací“, by se dalo spíše říci, že se diváci bavili ne královsky, ale „pouze“ šlechticky. Přece jenom tématika večera byla v porovnání s určujícím názvem stejně zmatená jako diváci, kteří viděli chorvatského hermafrodita Marrietu (postavička s kloboukem, knírkem, v bílé halence a elegantních legínách, přes které bylo navlečeno spodní prádlo oranžové signální barvy) vcházet na dámské záchodky. Každopádně by bylo dobré jmenovat slovenského „punkáče Fakiho“, který svou hrou na elektrickou kytaru, vizáží, zpěvem a i opileckým vrávoráním (ať už hraným nebo opravdovým?) hrdě reprezentoval punkovou tvář celého večera. Zajisté si tím získal srdce mnohé patnáctileté punkerky s čerstvě potrhanými jeansy, která hledá vlastní identitu a i životní lásku.

Každopádně nejeden divák se již teď teší na pokračován kabaretu Kajbar a je zvědavý na nové kousky a hudební produkce, které nám snad jeho aktéři zase někdy v budoucnu předvedou. Zároveň se mu asi v hlavě honí otázky typu: Bude vůbec nějaký nový kabaret? V jakém to bude žánrovém stylu? Případně - bude to vůbec podléhat nějaké žánrovosti? O jakých pohlavních ústrojích bude pan Engelbert Dickie referovat? A co Láďa, přijde konečně?


Sesmolil Martin Kindl