Pramen panny, Ingmar Bergman

Švédsko, 1960
Scénář: Ulla Isakson
Kamera: Sven Nykvist
Hudba: Erik Nordgren

V hlavních rolích: Max von Sydow - Töre, Brigitta Valberg – Märeta, Brigitta Pettersson – Karin, Gunnel Lindblom - Ingeri

K dostání na DVD v Levných knihách

Film oceněný Oscarem (nejlepší cizojazyčný film), Zlatým Globusem, Zlatou palmou v Cannes, atd.. Snímek vypráví příběh cesty mladé zemanské dívky Karin do kostela, kde má jako panna obětovat svíce Panně Marii. Její rodiče ji hýčkají a rozmazlují, protože je posledním dítětem, které jim zbylo. Její budoucnost se zdá být jasná, jako počestná dívka se provdá za nějakého statkáře a bude stejně tak zbožná jako její matka. Cestou je však brutálně znásilněna, zabita a okradena třemi bezbožnými bratry. (První z nich je jediným, který promlouvá k ostatním aktérům příběhu, umí lhát i přesvědčovat. Druhý, zcela záporná postava, vydává neartikulované zvuky, za které může uříznutý jazyk. V Karin zpočátku vzbuzuje lítost, posléze strach. Poslední, nejmladší, je ještě dítě. Jen pasivně se podílí na zločinu, je pouhým pozorovatelem. V jeho postavě převládá strach - strach ze spáchané vraždy, z pohledu na mrtvé tělo, strach z trestu. Vzbuzuje v nás lítost jako dítě, které za nic v podstatě nemůže. Strach je mimochodem velké téma celého filmu). Ti týž den, navečer, dorazí k otci zavražděné a žádají ho o nocleh. Nic netušíce nabízí ke koupi potrhané a zkrvavené šaty Karinině matce a vydávají je za památku po jejich zemřelé sestře. Rodiče ihned pochopí, co se dceři přihodilo a otec zločince zabije, ačkoliv je to v rozporu s jeho vírou. Posléze se vydají hledat mrtvé dívčino tělo, otec u Karininy mrtvoly učiní pokání a přislíbí stavbu kostela v místě nálezu. Film vrcholí tím, že Töre pozvedá svou dceru a zpod jejího těla vytryskne vodní pramen… Ve filmu lze vysledovat tradiční rámec: čas (příběh se odehrává v průběhu 24 hodin), místo (okolí Töreova sídla), děj (jednoduchá zápletka). Nejvýraznější postavou příběhu je venkovský šlechtic Töre. Miluje svoji rodinu, pro svou dceru by udělal cokoliv, své ženě se snaží zakazovat, aby se mučila v zájmu víry. Hlavní úlohy se ujímá ve druhé části filmu, kdy na sebe bere odpovědnost potrestat smrt své dcery. Poruší jedno ze základních pravidel křesťanství a zavraždí všechny tři násilníky. Nerozumí Bohu, což je důležitý moment filmu. Nechápe, jak mohl Bůh dopustit smrt jediného jeho dítěte, když se celý život choval jako správný věřící. Sám Bergman se celý život vyrovnával s tvrdou křesťanskou výchovou a tento prvek se v jeho filmech často objevuje.

To, co ze snímku dělá opravdové umění je dokonalost každého záběru a důkladně promyšlená kompozice, naturalistický přístup ke každé scéně, kontrast světla a tmy - černé a bílé, poetická nálada snímku, která je zcela v souladu s vyzněním středověké balady. Takový snímek na nás působí jako jakési odpočinutí od Bergmanových mnohdy i těžce stravitelných filmů. V mnoha ohledech je výjimkou v jeho tvorbě, ale právě proto by neměl být zapomenut.

Karolína Havlíková