O báječných mladých mužích a jejich rezolutních názorech

„…že design je názor, to si možná může dovolit říct Velčovský. A stejně bych chtěla vidět, jak rezolutní by byl jeho názor na návrh kachny (nemocniční nočník).“, těmito osudovými slovy omráčila doktorka Žižková polovinu posluchárny. Všichni mladí, báječní a nerozvážní studenti designu totiž svorně trpí představou, že jejich návrhy musí být bezvýhradně úchvatné, dech beroucí, nekompromisní a kypící entuziasmem. Nesmí nikoho nechat na pochybách, že stojí tváří v tvář něčemu převratnému, něčemu s copyrightem geniality. A pak jednoho prosluněného pátečního odpoledne přijde elegantní dáma v nejlepších letech a vytáhne kachnu.

Za svou kariéru už viděla nepochybně takových nadšenců dost, a také se v problematice designu pohybuje dostatečně dlouho na to, aby věděla, že konfrontace s realitou je pro studenty bolestná, ale nutná. Je pravdou, že jejich alma mater slouží k tomu, aby skýtala možnost bourat hráze konvencí a vypustit fantazii do éteru, ale je také jejím úkolem uvést do povědomí všech budoucích designérů jisté lanko spojující je se zemí, které by jim mělo zabránit v případném budoucím páchání zločinů proti lidskosti. Tímto lankem musí být pokora k průměrným lidským potřebám. Design musí mít lidské měřítko, má-li sloužit denně k běžným účelům.

Když se kocháme pohledem na prudce moderní a extra exkluzivně expresivní tvary některých příborů (např. kolekce Etna), jejichž střenka je tenčí než půl centimetru, musí nás přepadnout pocit, že ten kdo navrhl neuchopitelně krásnou lžíci patrně využívá svého talentu spíš pro uspokojení touhy svého ega po slávě, než pro uspokojení touhy budoucího majitele po dršťkové polévce. Design je názor do té míry, do jaké se týká pouze autora – jeho fantazie, výtvarného talentu.

Jenže jádrem pudla je fakt, že design jako takový se netýká pouze autora. Je určen lidem.Ba co víc, v naprosté většině je určen pro sériovou výrobu, protože vlastně téměř vždy je výrobek navrhován pro fiktivního, ideálně průměrného spotřebitele. Průměrní spotřebitelé však budou velmi těžko ve své většině akceptovat něčí rezolutní názory, jejichž míra rezoluce bude nejspíš dána mírou odlišnosti jejich produktu.

Design má-li být funkční, musí být vždycky určitým kompromisem. Samozřejmě se míra požadavků na praktičnost funkce liší u jednotlivých předmětů. V případě artefaktů na pomezí designu a užitého umění, popřípadě užitého a volného umění, je pochopitelně možné mít názor hranatější – je to v podstatě přímo úměrné – čím volnější téma a důležitější estetická funkce, tím vyhraněnější názor.

Právě proto tu existuje reálná možnost, že Maxim Velčovský má pravdu. Pokud jsou cílem jeho snažení vázičky (což není myšleno nijak pejorativně, protože krásná vázička nám udělá nejspíš větší radost než sebekrásnější zubní kartáček), mohou být jeho názory hodně rezolutní. Hlásat to však v oné obecnosti s jakou tak učinil, bylo dost zavádějící a pro bezpečnost průměrného spotřebitele škodlivé. Právě z takových bonmotů pak totiž špatným výkladem pramení touha lidí po nekompromisně hranatých vanách, jejichž hrany ovšem také stejně nekompromisně odmítnou uhnout až vám jednoho dne ujede noha.

Obecně vzato je design složitým kompromisem mezi autorem a spotřebitelem, tvarem a funkcí, cenou a materiálem, kvalitou provedení atd. Každý návrh je ve svém procesu podobný šachové partii. Není možné vypustit nejvzácnější figury do hry okamžitě. Nejprve musí být akceptována síť všemožných vazeb, aby celá hra měla šanci na úspěch. Teprve po té, co část schopných figur je vědomě uvázána pro obranu před nepřátelskými, je možné vyrazit pro dámu třeba i s pěšcem. V závěru pak pocítíte silnou chuť vyskočit ze židle, obmotat monitor myší a zařvat 3D programu do jeho podle se řádkující tváře „Cha! Mam tě!!!“

Eva Grochová