(Ivan Olbracht, Biblické příběhy, Albatros Praha, 1991, str. 50)
Jak vidíme z předchozí ukázky, desatero Božích přikázání je jakýmsi dokonalým zákonem, který formuloval sám Bůh proto, aby dal lidem pevné hranice toho, co je dobré a co zlé. Před tím, než však vůbec dojde na otázku, jaké je vlastně ono jméno Boží, bych ráda část této úvahy věnovala rozdílnostem v tom, jak pojímá desatero katechismus katolické církve a jak zní původní překlad v Bibli. Kupodivu jde totiž o změny více než nápadné, které nás v souladu se zněním Písma nutí k zamyšlení. Ještě v Novém zákoně se totiž ústy Ježíše Krista praví:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5,17-19)
Nepomine ani jediné písmenko, ani jediná čárka ze Zákona... přesto stačí zalistovat v 2. a 5. knize Mojžíšově, porovnat psané desatero s verzí, kterou učí katechismus a je nám více než jasné, že došlo k daleko větším redukcím (přičemž škrty, které byly provedeny v kompletně celém původním „biblickém“ textu, a na základě nichž teprve podle libovůle církve vznikla soudobá Bible svatá, už raději ani nezmiňuji). Když tedy pominu fakt, že katechetické desatero je jazykově značně okleštěno a shrnuto většinou do jedné formule, což si jde omluvit snahou o snadnější zapamatování a tím pádem i rozšíření do vrstev společnosti, i tak vyvstává otázka, proč je text původního druhého zákona zcela pominut.
Jeho znění je:
„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (Ex 20,4-6; Dt 5,8-10)
Lze se jen domnívat, zda se snad toto přikázání nehodilo katolické církvi právě kvůli svému obsahu, který je tak trochu v rozporu s uměním gotickým ale i barokním (jež nám prezentuje buclaté andělíčky a náboženskou tématiku ve všech možných podobách) a konečně i s uctíváním ostatků svatých, monstrancí atd. jak je například běžnou praxí při náboženských poutích. Já však ponechám tento problém stranou, neboť mě daleko více k zamyšlení nutí onen tradiční výklad druhého přikázání, který se mi zdá ovšem příliš jednoduchý na to, abych se nesnažila hledět za jeho hranice.
Církevní tradice vysvětluje druhé přikázání v následujících třech rovinách:
V rovině první by se měl dobrý křesťan a mravní člověk vyvarovat toho, aby zprofanované výrazy jako „Ježišmarja“, „Marjapano“, „Kristepane“ nebo „Panebože“ přešly do jeho slovníku, neb přesně toto jednání by bylo oním znevažováním Božího jména. Katechismus říká, že jméno Páně je posvátné, a proto bychom jej měli užívat jen pokud chceme Hospodina oslavovat, nebo o něm jinak pozitivně hovořit. Vyslovovat jej v afektu, zlobě či hněvu, jak je dnes v mluvě běžné, je považováno za těžký hřích a ztrátu milosti Boží. Bráno do důsledků nejsou takovýmto proviněním pouze typy zvolání, které jsem uvedla výše, ale i běžně používané slovo bohužel, což už si málokdo uvědomuje. Druhou rovinou je křivá přísaha, která říká, že člověk by si Boha neměl brát za svědka, a slibovat že udělá to a to pokud mu Hospodin ve vyhrocené chvíli pomůže. No a konečně třetí a poslední rovinou druhého přikázání podle katechismu je vydávání vlastní vůle za vůli Boží. Mnoho příkladů pak lze nalézt v historii, která je válečnými taženími ve jménu Hospodina prolnuta více než dost.
Když tedy shrnu celou interpretaci a s trochou ironie přeženu její základní myšlenku, katechismus hrozí, že pokud řeknu několikrát za život „ježišmarja“, půjdu do pekla. Kdybych si ale myslela, že je výklad druhého přikázání tímto vyčerpaný, věnuji se v této úvaze raději jinému tématu. Podle mého je zde daleko hlubší smysl, jehož hlavní osou se stává otázka, jaké je tedy ono jméno Boží, o kterém se v druhém respektive třetím přikázání hovoří?
U starých Izraelitů a tedy v hebrejském jazyce byl tímto posvátným jménem tetragrammaton JHVH. (viz. obrázek)
Ale protože je slovní zásoba semitských jazyků založena na souhláskových kmenech a samohlásky v jazyce většinou vůbec své znaky nemají, záleželo doplnění vokálů zcela na znalostech čtenáře, čímž mohlo velmi lehce docházet ke zkreslení nebo dokonce k několikeré významovosti. Z toho důvodu došlo k takzvané vokalizaci (konkrétně u Bible v 10. století v tzv. Masoretském textu), kdy pro potřeby několika semitských jazyků byla vymyšlena speciální soustava znaků, jež souhláskové kmeny doplňovala a napomáhala tak nejen ke správnému čtení, ale i k zachování výslovnosti tehdy už mrtvého jazyka. To byl počin jistě chvályhodný, problém je však v tom, že k němu došlo už v době poměrně pozdní, takže i tak je potřeba s různými interpretacemi a zkresleními počítat.
Závěrem tedy z výše uvedených informací vyplývá, že pokud neexistuje v jiném jazyce, který s vokály pracuje, soudobý překlad textu, který byl vytvořen na základě souhláskových kmenů, jeho přesná výslovnost je zcela nemožná.
A teď už konečně k jádru věci a důvodu, proč byl takto rozebrán onen tetragrammaton. U starých Izraelitů mělo vyslovování pravého Božího jména magicko-rituální charakter. Šlo o zaklínací praktiky, které při zneužití nepovolanými osobami mohly mít dalekosáhlé následky. Pro podobnost a snadnější pochopení zde uvedu možná na první pohled zdánlivě nesouvislý příklad, na kterém bude doufejme lépe ilustrovatelná celá tato problematika.
Je jím srovnání meditačních manter od v dnešní době populárního Henryho Marschalla, jehož tvorba však mírně zasvěceným při porovnání s pravými védickými mantrami, které vznikaly na základě několikatisícileté tradice s přesně vymezenou metodou recitace, připomíná tak akorát veselé americké písničky na indické texty. Důvod, proč tyto tradiční védické mantry dokáží v člověku probudit takové množství energie, zatímco ty novodobé působí jako velmi směšná napodobenina, není nikde jinde než v umění či metodě skloubit melodii (závislou často jen na třech tónech), výslovnost a intenzitu v jediný celek, který je klíčem k vyšším nepoznaným dimenzím lidského bytí.
Když se tedy nyní vrátím k původnímu tématu své úvahy, doufám, že bude již zřejmější mé tvrzení, že ke zneužití oněch zaklínacích praktik starých Izraelitů byla nezbytně nutná znalost přesné výslovnosti jména Božího (což byla pravomoc nejvyššího velekněze, který ji ale mohl sám uplatnit pouze jednou do roka) a tím se i osvětlí důvod, proč se toto Jméno těšilo tak obrovské úctě. V dnešní době je s ohledem na přísný zákaz zneužívání Jména pramenící z těchto dávných dob, který byl převeden do slov v druhém přikázání, správná výslovnost pravděpodobně dávno zapomenuta (Jehova, Jahve, Jaoth, Jaho, Jaou, Jabe, Jehjeh...) a lze se jen dohadovat, zda je možné desatero vykládat i tímto dejme tomu magičtějším způsobem, nebo má pravdu katechismus.
Jana Pecholtová
Odkaz
Žádné komentáře:
Okomentovat