Jan Saudek

Jan Saudek (*13. května 1935) je český fotograf, věnující se zejména ateliérové fotografii s typickým a nezaměnitelným rukopisem. Je dobře znám i ve světě, získal řadu ocenění (mimo jiné se stal i rytířem čestné legie) a před několika málo měsíci o něm byl natočen celovečerní film s názvem V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu.

Jednou z příčin, proč je tento fotograf téměř polovinou společnosti zatracován, je jeho obliba v provokativních eroticky nebo až perverzně laděných snímcích. Ačkoliv zůstává otázkou, zda touha provokovat je zde vůbec záměrem, neboť tato vlastnost se koneckonců připisovala na účet i jeho současníkovi Robertu Mapplethorpovi, který ale taktéž neměl v úmyslu šokovat, jako spíš hledat něco nečekaného a nepředvídaného, hledat něco, co do té doby neviděl.
V každém případě lze říci, že je Jan Saudek ve své tvorbě velmi originální a jakoby solitér od ostatních umělců. Nezůstává u obyčejných aktů, ale zachází mnohem dál, pro mnohé až k hranicím pornografie, neboť jeho fotografie mají často velmi silný sexuální náboj.
Co však dráždí běžného diváka jeho děl nejvíce, je zřejmě přítomnost nahých obézních žen, které nic nezakrývají a jsou fotografovány v pózách či situacích, které leckterému návštěvníkovi výstavy připadají díky jinak nastaveným dobovým konvencím odporné. Jan Saudek ale prostřednictvím svých fotografií neukazuje hnus. To, co na svých snímcích zachycuje, není nic jiného než zobrazení člověka v jeho nejryzejší podobě. Hledá krásu tam, kde ji jiní nevidí a nachází ji. Nahlíží do nitra lidské identity a odkrývá tak skutečnost možná v daleko větší autenticitě než ony uhlazené akty, na které je společnost zvyklá. Nutí nás hledat vyšší krásu než je ta fyzická, poukazuje na duši a to dělá jeho fotografie hodnotnější, než se na první pohled zdají. Erotismus na jeho fotkách není nikdy samoúčelný.

Dle veřejnosti díky své tvorbě autor také často balancuje na pomyslné hranici kýčovitosti. Saudkovy fotografie jsou aranžované, fantaskní, bizarní a v neposlední řadě často i kolorované, což jsou pravděpodobně všechno důvody, které přispívají k tomuto obecnému názoru.
Podle nejrůznějších definic je kýčem něco, co se podbízí, co působí na ty nejzákladnější city (resp. sentimentalitu), co obsahuje pokleslý emocionální náboj, co předstírá, že je něco víc než je, nebo taktéž něco, co je nehluboké a nenutí k zamyšlení. Tyto příznaky se mi ale s většinou tvorby Jana Saudka úplně neslučují. Nemyslím si, že by jeho fotografie nahých korpulentních žen spadaly právě do oné kategorie primitivní líbivosti a zároveň se nedomnívám, že by jeho dílo šlo myšlenkově takto redukovat. Nicméně je pravda, že ani tento názor neplatí na kompletně celou jeho tvorbu, protože koneckonců i sám autor přiznává, že se mezi jeho snímky kýče objevují. A nejen že objevují, on je tak dokonce pojmenovává, a jejich špatné kvality si je sám vědom, když říká:

„Jsou zoufalé, ale lidé z neznámého důvodu chtějí špatné věci. Umění je blbost.“

Sebekritika a sebeironie je ostatně jedním z leitmotivů jeho vybudovaného postoje.

Ačkoliv osobnost Jana Saudka zůstane pravděpodobně kontroverzní i nadále, s přihlédnutím na jeho nelehké dětství i pozdější politický vývoj v rodné zemi, který mu jeho pozici nijak neulehčil, se možná ani nelze divit, že fotograf jako protiobranu zvolil určitou pózu, se kterou se na veřejnosti prezentuje. Nevím, nakolik je účinná nebo nakolik mu spíš škodí, protože ho díky ní většina lidí vnímá jako přestárlého šaška, co dělá perverzní fotografie, ale kdyby nic jiného, media mají alespoň o čem psát.
Co se týče již výše zmíněných témat, pobuřuje mě názor, který jeho veškeré dílo redukuje na odporné fotografie obtloustlých žen, protože si je potřeba uvědomit, že autorovo jméno zřejmě mezi světově uznávanými fotografy nefiguruje nadarmo. Pokud v jeho díle někdo nespatřuje umění a nedokáže se odpoutat od přízemních soudů namířených především proti nevkusu při výběru modelek, jeho mínění mu neberu. Autor jednoznačně hřeší na to, že svým životem i tvorbou vyčnívá a je obecně nezařaditelný do jakéhokoliv směru. Dost možná je také ještě brzy a společnost změní názor po Saudkově smrti. Nebyl by to ostatně první ani poslední příklad v dějinách umění, kdy s časovou distancí došlo k přehodnocení kvalit a umělec do té doby zatracovaný došel uznání.
Závěrem tohoto článku, který může nakonec poměrně nechtěně působit trochu adoračním dojmem, však musím podotknout, že se nikterak nepokládám za umělcovu bezmeznou obdivovatelku. Jen na základě všech možných vyšlých článků cítím potřebu nahlížet na celou jeho tvorbu s respektem už jen pro to, co dokázal zde i ve světě a dívat se tak trochu pod povrch všech těch komentářů, které jeho dílo šmahem odsuzují.

Jana Pecholtová