"Neónová bible" ( 1954 )

John Kennedy Toole

Svou prvotinu John Kennedy Toole napsal v pouhých šestnácti letech a předvedl tak, jak nadaným chlapcem byl. Ovšem jejího vydání se za svého života nedočkal, což ho velice rmoutilo a jistě i to přispělo k sebevraždě spáchané o patnáct let později.

Kniha je retrospektivním vypravováním mladého chlapce Davida, který vzpomíná na své dětství, zatímco vlakem prchá co nejdál od svého domova, lépe řečeno z rodného městečka, kde už pro něj nebylo místo. Jeho přiběh je ale spíše celkovým rámcem díla, v němž jde především o kritiku maloměsta s typickými měšťáky a o kritiku církevních institucí. Samozřejmě zde nacházíme i jistou "inteligenci", stělesněnou redaktorem místních novin, homosexuálním učitelem Farneym a více méně i lékárníkem. Teta Mae je naprostou individualitou lišící se od ostatních obyvatel. Neoplývá vzděláním, ale ví, co je a co není správné, řekla bych, že má zdravý selský rozum. Optimismus, ideály a fantazie ji neopouštějí, ať se děje, co se děje, a poradit si umí také za každé situace. Davidovi rodiče patří spíše k průměrným občanům, snažícím se zapadnout, tedy do chvíle, než tatínek odjede do války a maminka začne ztrácet rozum.

Pozitiva formální stránky bychom mohli najít v naprosté jednoduchosti a srozumitelnosti vypravování. Ale nenechme se mýlit a nemysleme si, že se jedná o průměrný sloh, ba naopak - v Toolově vyjadřování se skrývá genialita. Někdy stačí pouhé přirovnání a čtenáři přebíhá mráz po zádech - od začátku se objevuje motiv smrti a my tušíme cosi neblahého. Vždyť jakému dítěti by vůně květin připomínala pohřeb?! I komické situace v tomto kontextu a autorově podání působí až děsivě groteskně. Myslím, že citlivý čtenář se při pohroužení do díla málokdy zasměje, spíše vráští čelo a obává se toho, co asi přijde dál. Opravdu bych o této knize netvrdila, že je nenáročná, protože mnoho podstatného je řečeno v náznacích či jen tak mimochodem. Pro příklad bych uvedla popis školy : "...dřevěná budova uprostřed velikého dvora, na kterém nerostla tráva." Nejedná se zde o pouhou informaci, když se dovídáme o nezatravněném prostranství, ale neuvědoměle si o škole děláme ne zrovna příjemný obrázek, nevidíme ji jako místo, kde by si děti hrály, byly šťastné a chtěly zde trávit čas, získáváme spíš depresivní dojem. A co potom, když David mluví o paní učitelce Watkinsonové : "Na tváři mě škrábla prstenem, který měla z kostelní charity." Nepodává přitom vysvětlení ani jasnou kritiku, prostě nechává čtenáře, aby si úsudek udělal sám. Ano, kostel sice pořádá charitativní akce, ale zde se dovídáme, kde materiál získaný od dobromyslných dárců končí. Už explicitněji David líčí tělo své učitelky. Je totiž až povážlivě kostnaté a rovné, ne baculaté jako maminčino a tety Mae. "Byla měkká a teploučká jako něco, čeho se mohu držet, co se o mě postará," tak malý chlapec vidí svou tetu. Na ni a na svou matku byl velmi fixován. Netrávil čas se svými vrstevníky a ani otec se mu příliš nevěnoval, což mělo veliký vliv na Davidův vývoj.

Byl velmi citlivý, nic mu neříkaly násilí, zlost, vulgarita, zlomyslnost.. Jeho naivita a přemýšlivost se někdy stávají až úsměvnými ( "Voněl šeříkovým parfémem a já přemýšlel, jak můžou být spolu a nezadusit se.", "...George jí dokonce ani na odchodu nepopřál dobrou noc, či vlastně dobré jitro." ). David ve třídě patřil k těm šikovnějším dětem, ale mezi spolužáky byl outsiderem. Neustále čteme, že něco nezná, neví, co jaké slovo znamená, jak až ve vyšším ročníku pochopil.. Byl až příliš nezkažený a bezelstný na to, v jaké společnosti se nacházel.

Ačkoliv teta Mae nosila výstřední, vyzívavé oblečení, nevedla spořádaný život, sama se nazývala "opotřebovaným zbožím" a do kostela nechodila, nikdy Davida nenaučila nic špatného a byla mu tím nejlepším přítelem. Tato žena stělesňuje člověka, jenž je schopen přemýšlet sám za sebe, jednat upřímně, vyrovnat se s nepřízní osudu a nezapadnout do davu. Ona sice nepatří do žádného církevního spolku, ale v Boha věří tím nejryzejším způsobem a sama uzná za vhodné, kdy je třeba se pomodlit.

"Zdálo se mi, že je to krásná modlitba, a tak jsem vyhlédl z okna a začal se modlit, ale můj zrak padl na tu neónovou bibli dole pod námi a dál jsem nemohl. Pak jsem uviděl na nebi hvězdy, svítily tam jako ta krásná modlitba, a já jsem začal znovu, ta modlitba mi plynula z úst sama a já ji nabídl hvězdám a noční obloze." Zde je patrný ústřední pojem celého díla - NEÓNOVÁ BIBLE, jež sugeruje představu křesťanských institucí jako součást jedné velké mašinérie, zábavu masové kultury, která také potřebuje reklamu, a Boha jako něco, s čím se dá obchodovat, stejně tak i se sexem - viz neónové nápisy na tamějším vykřičeném domě - tady není rozdílu, jde jen o to zaujmout, získat si popularitu a nalákat co nejvíc maloměšťáků, z kterých se dají vytáhnout peníze. Status správného křesťana si člověk musí koupit! A nemá-li na to, je z kostela vyhoštěn, lidé ho za zády pomlouvají a dávají si dobrý pozor, aby se stýkali jen s těmi spořádanými sousedy! Stačí totiž jen malý krůček mimo vyznačenou pěšinku a na malém městě o prohřešku ví všichni, pořádně ho zveličují a posílají drb dál. To se pak kazatel dobrosrdečně obětuje a parazitovi pomůže - dostane ho z městečka.

Zaslepenost lidí a skvělý byznys s Ježíšem jsou nejzřetelnější ve chvíli, kdy má do města přijet Bobby Lee Taylor na evangelizační shromáždění. Oznámení nechybí v žádné výloze, nad hlavní třídou visí obrovský poutač, návštěvníci před stanem popíjejí limonádu a užívají si společenské události. Prostory jsou vybaveny reflektory jako v cirkuse a zpívá se píseň, jež má tak příjemnou melodii a snadno zapamatovatelný text! David si všímá její chytlavosti, všímá si naučeného posmutnělého výrazu Bobbiho Lea a obdivuje ho, že z celé řeči nic nezapomene. Méně inteligentní bytosti se ale nechávají uchvátit a usilují o vykoupení i za cenu toho, že by se příznali k činu, jaký nespáchali. Hlavně, aby je Ježíš přijal a aby to všichni věděli! A především se nesmí zapomenout na příspěvek do pokladničky, boží přízeň přece jen něco stojí.

"Už mě unavovalo, co všechno kazatel nazýval křesťanskými skutky. Ať udělal cokoliv, bylo to křesťanské, a lidi v kostele tomu věřili. Kdyby z knihovny ukradl knihu, která se mu nelíbila, nebo kdyby donutil rozhlas, aby vysílal v neděli jen část dne, nebo odvlekl někoho do chudobince, vždycky by se hájil, že je to křesťanské. Nikdy jsem nenavštěvoval katechismus nebo nedělní školu, protože když jsem na to byl dost starý, do kostela jsme nechodili, ale domníval jsem se, že vím, co víra v Ježíše Krista znamená, a k tomu nepatřila polovina věcí, které kazatel dělal." David si moc dobře uvědomoval poměry ve městě, ve kterém žil, a vůbec s nimi nesouhlasil. Někdy je kritizuje tak jasně, že není třeba interpretace, proto bych uvedla další ukázku, jež se mi zdá zbytečné parafrázovat : "Když jste se od ostatních v městečku lišili, museli jste jít. Proto tu byli všichni tak stejní. V tom, jak mluvili, v tom, co dělali, co se jim líbilo a co neměli rádi. Jestliže někdo začal něco nenávidět a byl to ten správný člověk, nenáviděli to pak všichni, jinak by lidi začli nenávidět ty, kteří tu nenávist necítili.Ve škole nám vštěpovali, abychom mysleli za sebe, ale to v městečku nešlo. Museli jste si myslet to, co si myslel celý svůj život váš otec, a co si vlastně myslel každý."

Jak už jsem zmínila, našly se i vyjímky jako vzdělaný učitel Farney, který žil se svým přítelem. Lidé se mu sice pro jeho odlišnou sexuální orientaci posmívali a chichotali se, když neobvyklý pár viděli v ulicích, každopádně ho ale akceptovali, protože byl skvělým učitelem a tedy obrovským přínosem pro školu. Jen kazatel napadal jeho básničky otištěné v novinách pro jejich nesrozumitelnost a nesmyslnost, ale redaktor správně rozpoznal jejich hodnotu. To byl další člověk s vlastní hlavou, ochoten nesouhlasit s obecným míněním. Jakmile se mu zdálo něco podezřelé, okamžitě se o záležitost začal zajímat a snažil se s ní město seznámit. Chvályhodným jednáním bych označila i to, že redaktor ve svých novinách otiskl klidně i protichůdný názor, což by kazatel nikdy nepřipustil. Pro něj totiž existovala jen jedna pravda, ta jeho!

David velmi citlivě vnímá i sociální rozdíly mezi obyvateli města. Patřil do chudiny, jeho rodina žila v zchátralém domku na jílovitém kopci, kde se nedařilo ani té nejméně náročné zelenině. Byli vděčni za každé sousto do pusy, týden co týden čekali na minimální mzdu, za níž se obstará jen to nejnezbytnější. I lékařské vyšetření a vzdělání jsou pro takové lidi přepychem! Takovýto nedostatek pěněz má za následek mnohdy bohužel i morální či psychický úpadek nebo neshody v rodině, čehož si David také všímá : "Dostávala taky za učení od státu pěknou výplatu, takže se nemusela s manželem dohadovat o peníze." Na sever od města žili naopak boháči, kteří si nemohli stěžovat na žádné nedostatky, dokonce i za války zrovna tam moc hochů neubylo. Ještě bych zmínila, jak šikovně ve městečku fungovali známosti a příbuzenské vztahy : "...ale majitelem kina byl šerifův bratr, a tak se petice pana Watkinse někde ztratila.", "Nepořídili tam, protože guvernér byl šerifův přítel.." Je naprosto úžasné, jak nenápadně dokázal Toole do své knihy vkomponovat tolik negativních aspektů života na maloměstě.

Velkým tématem je i Druhá světová válka, která měla dopad především na ženy, jež přišly o své muže a syny. Ony už se nikdy nedokázaly vrátit do běžného chodu života. Jakmile tato rána člověka jednou zasáhne, nepřestane bolet do smrti. Dále David upozorňuje i na problémy s potravinovými lístky a na situaci, jež donutila pracovat i ženy žijící doposud jen v domácnosti. To jsou ale spíše body související s historickými fakty, netřeba je dále rozebírat, protože pro Toola nemají takovou váhu.

Této knize bych sama nic nevytkla, patří mezi mé oblíbené, protože se nesnaží zaujmout nějakým líbivým přiběhem, ale NĚCO nám říká. Ačkoliv dějová linie není vůbec nezajímavá, především tedy vyhrocení celé situace na konci! Ich-forma a určitá autobiografičnost ( věk, úzký vztah s matkou, setkání s "neónovou biblí", pobyt na maloměstě ) jsou pro mě jen vítanými prvky, díky nimž na mě celé dílo působí velmi upřímně a přirozeně, jen proto mne také může tak hluboce zasáhnout a obohatit. Nejde o relaxační beletrii, ale o hodnotnou literaturu, kterou bych rozhodně doporučila každému mladému člověku. Myslím, že ho snad může přimět o lecčems přemýšlet, což je jedině dobře, jelikož určitě není většina lidí, kteří by své okolí sledovali alespoň z poloviny jako David, resp. J. K. Toole, jehož absolutně obdivuji za tento jeho počin v tak mladém věku.

Michaela Kudějová ( kniha )