František Xaver Šalda : Boje o zítřek

Osobnost a dílo

F.X. Šalda se v eseji "Osobnost a dílo zabývá podstatnými vlastnostmi, či spíše ctnostmi, jimiž umělec a jeho tvorba musí disponovat.

Umělecká díla nesmí postrádat CUDNOST. Avšak nezaměňujme ji s ničím jiným než s vášní krásy a síly ( síla = cudnost ). Dále musí umělecké dílo mít JEMNOST, která se se silou přirozeně a nutně doplňuje. V geniovi se obě vlastnosti kryjí a vytvářejí nerozlučný celek. Úpadkové doby se často projevují tím, že síla je zaměněna se siláctvím, a jemnost je považována za slabost a mdlobu, cudnost za slabošství a opatrnost. Opak je pravdou.

Autor o dobách úpadku tvrdí, že jsou udýchané, křečovité a vnějškové. Dále podle něj rozdrobily život, ztratily zření celku a hlavně vlastní soud vložily do cizích rukou, ztratily ÚCTU K SOBĚ. Pravý umělec je totiž ztělesněná úcta k sobě, jasně si uvědomuje skrytý poklad ve svém nitru, důvod svého bytí a příčinu veškeré své tvorby. Sebeúcta je ztajený pramen umělcovy síly.

Umělec netvoří na objednávku ani dle požadovaných předpisů. Navíc ze sebe nevydá více, než v pravou chvíli překypí. Neotevře se nikdy zcela, neodhalí svá nejtajnější zákoutí. Není nikdy divadlem světu. Umělec dává svoji výši a tím i svoji hloubku. Šalda toto metaforicky přirovnává ke květu, jenž je esencí celého stromu, i kořenů. Přirovnává to k pěně, jež přetekla míru. " Není větších umělců než umělců pěny života. Oni jediní dali jeho hloubky. Nic není nesnadnějšího než tato cudnost a sebeúcta. " Jí jediné nelze se naučit v životě a ona jediná je znak génia a sám jeho základ.

Lze vypozorovat, že Šalda umělce považuje za osobu vznešenou, vzdává mu poklony a náležitě cení jeho dílo. Opět to konfrontuje s dobou úpadku, jejíž básník dává sebe celého : zmatečně ze sebe vrhá vše, celý svůj majetek, je malý, ubohý a směšný svou neúctou k sobě samému, svým nepochopením věčnosti a základu bytí. Tento obnažený člověk postrádá všechny nutné vlastnosti umělce, jenž tvoří sám ze sebe a vnější svět mu nemůže ubrat ani přidat, jenž se nežene za slávou...

Lůza nikdy nepochopí umělce, vždy ho bude kritizovat, pomlouvat a obviňovat z bezcitnosti a nestoudnosti. Lůza nikdy nepochopí, že méně může být více, už vůbec nepochopí cudnost a umělcovu nuanci. V tomto smyslu mluví Šalda o Verlainových básních, jež přirovnává k sepředené zpívající mlze o odstínu odstínu a tuše tuchy.. Lůza netouží po ničem "obyčejném", proto nejvíce oslavuje herectví jakožto něco, při čem umění přesáhne umělce, který se nechá znásilnit a odosobnit. Pravý umělec ale naopak svoje dílo přesahuje, stojí za ním jako věčnost.

Dílo je veliké, je-li " tvořeno z nejniternější nutnosti, pod tlakem, kterému se nedalo odolat pro potřebu autorovu a jen pro ni, pro jeho růst a jeho vnitřní historii - a ne proto, aby podal obstojnou ukázku svojí prstové obratnosti a hbitosti. " Umělec se nikdy nevydává celý, nýbrž zamlčuje, nechává se jen tušit, nepočítá množství svých děl, pouze pracuje na růstu své osobnosti. O díle Šalda tvrdí : " A nejcelejší je ještě troskou : v tom je všecka krása, smutek a hrůza velikého díla."