Erich Fromm : Umění milovat

I. Je láska umění ?

Tato kniha vychází z předpokladu, že láska je umění, a proto je k jejímu dosažení zapotřebí znalosti a úsilí, ačkoliv málokoho napadne se jí učit.

Lidé, aniž by přemýšleli o tom, jak milovat, spíše řeší, jak být milován. Muži i ženy praktikují různé způsoby, aby se pro opačné pohlaví stali atraktivními. Podle autora si současní lidé pod pojmem být hoden milován představují něco mezi popularitou a sex-appealem.

V minulosti bývala na prvním místě funkčnost manželství, až časem se do sebe dva zralí lidé zamilovali. Moderní doba přišla s fenoménem vhodného objektu a romantické lásky. Tento nový systém je jeden z hlavních rysů nynější konzumní společnosti. Rozhodujícími kritérii se stávají : vzrušení, přitažlivost, výhodnost. Dokonce i móda má vliv při volbě partnera!

Také je nutné uvědomit si rozdíl mezi zamilovaností a milováním. Zamilovanost se značí náhlou intimitou, poblázněním, vzrušením a hlavně svou pomíjivostí. Přichází nuda a odcizení, což zrazuje naše přesvědčení o tom, jak strašně snadné je milovat. Nic se nevyřeší hledáním nového objektu, je na místě zjistit příčiny nezdaru a uvědomit si skutečnost, že láska, stejně jako život, je umění, jemuž je třeba se učit, neprve ovládnout teorii, záhy praxi. Problémem bývá slabý zájem o toto umění, které vyžaduje absolutní soustředěnost, dnešní mladí lidé mívají zcela jiné priority..




II. Teorie lásky

1. Láska, odpověď na problém lidské existence

Tato teorie vychází z existenciálního pohledu na svět, na život. Člověk se vymanil z říše zvířat, pudy a základní instinkty jdou stranou, rozvíjí se rozum. Tento tvor, vržen do nejistého bytí, si uvědomuje sám sebe, svou jedinečnost a osamocenost vyvolávající úzkost, pocit studu a viny ( prapočátek těchto pocitů nacházíme již v Bibli - Adam a Eva ).

Úzkostné stavy se řeší různě - kulty, asketickým způsobem života, uměleckou tvorbou, náboženstvím... Také orgiastickými stavy ( ať už jde o drogy či omamné látky ), jež dopomohou zapomenout na vnější svět i na sebe sama, avšak nemají dlouhého trvání a po jejich "odplavení" se člověk může cítit ještě hůř. Odloučení lidé řeší i pomocí konformity, kdy ovšem ztrácejí svou individualitu, aniž si toho mnohdy jsou vědomi. Slovo rovnost znamená spíše stejnost než spravedlnost. I opačná pohlaví se stávají stejnými namísto rovnými si opačnými póly! Dnešní společnost toto fungování vyžaduje k snadnému řízení a manipulaci. Jako se standartizuje zboží, je třeba dle šablon standartizovat i zákazníka. Avšak i ve stádě přicházejí pocity osamocení, jež jsou příčinou alkoholismu, sebevražd.. Dalším řešením se stává rutina - práce i zábavy. Člověk nemusí být iniciativní, program je předem nalinkován.. Přijatelněji se jeví překonání odloučenosti tvůrčí činností.. Ovšem nic nenahradí lásku! Nejmocnější základ společnosti, celého lidstva.

Ale co nazvat láskou? Autor pojmenovává nezralé formy : SYMBIOTICKÉ SPOJENÍ, jež má za vzor spojení matky a nenarozeného plodu, ti dva se potřebují, je zde určitá závislost. Pasivně tyto prvky nacházíme v MASOCHISMU, kdy se člověk stává závislým na druhé osobě a ztrácí tak vlastní já. Aktivní forma symbiotického splynutí je SADISMUS, člověk je opět závislým, ale v opačném smyslu, podřizuje si druhého, ubližuje mu, poroučí.. U někoho se může projevovat jak masochismus tak sadismus.

Zralou formou lásky je aktivní síla v člověku, jež zachovává jeho celost. Paradoxem je, že ač dvě osoby splynou v jednu, zůstávají dvě. Aktivitou se rozumí aktivita duše - soustředěné přemýšlení svobodného ducha. Láska dává, ne přijímá! Dávat ovšem neznamená vzdávat se něčeho, naopak to přináší radostný pocit z vlastní životnosti ( muž dává semeno, žena nabízí klín.. ). Bohatý není ten, kdo hodně má, ale ten, kdo hodně dává! Láska samozřejmě není založena na hnotných věcech, milující člověk dává sám sebe a tím obohacuje život druhého i svůj vlastní. Největší neštěstí je láska neopětovaná.

Láska je také záležitostí charakteru - obsahuje některé základní prvky : péče, odpovědnost, úcta a znalost, přičemž všechny jsou dobrovolně přijímané a vzájemně se doplňují. " Láska je jediný způsob poznání, v němž akt spojení je odpovědí na hledání. V aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sám sebe, objevuji sám sebe, objevuji nás oba, objevuji člověka. "

Dosud se o lásce mluvilo jako o řešení úzkostného stavu vyvolaného osamocením. Teď je důležité zdůraznit touhu mezi ženskými a mužskými póly, která nás doprovází od počátku existence.. Základy této zákonitosti jsou zřejmé již z mýtu o androgynech. Obě pohlaví čekají na zrození opačného pólu ve svém nitru, k němuž může dojít jen při nalezení partnera opačného pohlaví. Zde autor vytýká Freudovi jeho fyziologický materialismus, který opomíjí psychobilogickou stránku sexuality, podle níž je sexuální přitažlivost založena hlavně na potřebě spojení se s opačným pohlavním pólem, který má i jiné charakterové vlastnosti, jež přitahují, jelikož chybí.

2. Láska mezi rodiči a dětmi

Narozené dítě si neuvědomuje samo sebe ani okolní svět. I matku chápe jen jako uspokojení svých nejzákladnějších potřeb ( Freud to nazývá narcisismem ). Časem si ale začíná uvědomovat existenci jednotlivin, jejich vlastnosti a reakce, brzy přijde i na to, že je milováno. Tato láska je pasivní, stačí být. O mateřskou lásku není třeba bojovat ani pochybovat. S přibývajícím věkem začne dítě chtít lásku také dávat.

Otcovská láska už je láskou podmíněnou, muž své dítě miluje proto, že splňuje nějaká očekávání, že si lásku zasluhuje.

Oba rodičovské póly splňují určité funkce, matka přináší pocit bezpečí,.. otec, který se do života potomka silněji vplétá až kolem jeho šesti let, je spíše autoritou a učitelem,.. V dospělosti se člověk osamostatňuje, je si matkou i otcem, obě složky jsou velmi důležité!

3. Předměty lásky

Autor upozorňuje na špatné pochopení lásky - láska není intenzivní vztah jen k jedné osobě ( to je spíše symbiotické spojení či silné sobectví ). Milujeme-li, pak milujeme život, celý svět prostřednictvím blízké osoby.

a) Bratrská láska - Nejzákladnější láska, o níž hovoří už Bible : " Miluj bližního svého. " Centrální spříněnost činí ze všech si rovné a plyne z ní lidská solidarita.

b) Mateřská láska - O té už toho bylo řečeno hodně. Důležité je vyzdvihnout dva hlavní aspekty : matka dítě nejprve zabezpečuje, dále mu vnuká lásku k životu, což se podaří jen šťastné matce. Tento vztah je nerovný - jeden dává, druhý bere. Pro matku je nejobtížnější odbobí dorůstání dítěte, které se osamostatňuje a potřebuje stále méně péče. Opravdu milující žena ale netrpí při odloučení od svého potomka.

c) Erotická láska - Jen tato láska je vztah pouze dvou lidí. Může nás nejvíce oklamat, především stav zamilovanosti ( partneři už se poznali, k vzájemnému splynutí jim slouží sexuální akt či odhalování důvěrností, ale i to se brzy vyčerpá a řešením se stává nový objekt... ). Nezaměňujme tedy fyzickou touhu s láskou. Po aktu s nemilovanou osobou může dojít k ještě intenzivnějším stavům úzkosti. Erotická láska je exkluzivní ve smyslu pohlavního spojení, ale nikdy nevylučuje lásku bratrskou! Autor dále uvádí, že nelze jednoznačně řící, je-li erotická láska individuální přitažlivostí či aktem vůle.

d) Sebeláska - Tradice říká, že sebeláska je něco hříšného, že vylučuje lásku k druhým, a zaměňuje ji milně se sobeckostí či narcisismem. V Bibli se dá najít pravý opak : " Budeš milovat svého bližního jako sebe samého." Láska je nedělitelná, co se týče vlastní osoby a druhých. Je-li člověk schopen milovat, tak všechny.

e) Láska k Bohu - Další možné řešení k překlenutí osamocení tradované od dávnověku. Náboženství mohou mít matriarchální či patriarchální aspekty, což se promítá do vztahu Boha a věřícího ( podmíněnost a nepodmíněnost lásky.. ). V pokročilejším stádiu Bůh přestává být někým, něčím, ale spíše symbolizuje : spravedlnost, pravdu, lásku...




III. Láska a její rozklad v soudobé západní společnosti

Bohužel v západní společnosti je láska bratrská, mateřská i erotická velmi neobvyklým jevem. Kapitalistickou společnost charakterizují především společenská svoboda a trh, založený na nabídce a poptávce. Moderní člověk se proměnil ve zboží ( v automat ) a odcizil se tak sobě, ostatním i přírodě.

Manželství přirovnává autor k spřežení, které musí fungovat hladce a dávat oběma partnerům pocit, že nejsou sami. Ve skutečnosti je tento dvojspolek spíše založen na sobectví.

Ve vztahu se upřednostňuje pohlavní život uspokojující oba partnery, k tomu bylo napsáno mnoho příruček, jež by měly pomoci k láskyplnému vztahu. Pravda je opačná! Až jako výsledek lásky přichází správné techniky a radost ze sexu.

Jiný zcestný názor je láska jako spolupráce kolektivu, útočiště před samotou. Existují další neurotické formy : láska, kdy partner je stále ještě připoután k jednomu z rodičů a přenáší své city k němu na svůj protějšek... zbožňující láska... projektivní mechanismus, kdy partner přenáší své chyby na druhého, oba tak přehlížejí problémy...

Pravá láska se pozná podle hloubky vztahu a živosti a síly každého z partnerů.




IV. Praxe lásky

Zde nenajdeme návod, jak milovat. Láska je osobní zážitek, jenž může mít každý jen sám za sebe. Ovšem, dají se shrnout různé předpoklady pro toto umění : KÁZEŇ ( a to v celém životě! ), SOUSTŘEDĚNÍ ( být k sobě citlivý, umět být sám sebou ), TRPĚLIVOST, NEJVYŠŠÍ NALÉHAVOST. Cvičit tyto kroky je nutno ve všech sférách.

Dále kniha pojednává o významných kvalitách : PŘEKONÁNÍ NARCISISMU ( vyžaduje ROZUM, POKORU a OBJEKTIVNOST ), VÍRA ( jistota a pevnost přesvědčení, víra v sebe sama i v lidstvo ), ODVAHA, AKTIVITA ( vnitřní ).

Láska k lidstvu bývá zaměňována se slušností, ale jelikož je jedním z povahových rysů, musí se v nás probouzet vůči celému světu!


MICHAELA KUDĚJOVÁ,