LIFE IS LIFE

Náš život je tou největší záhadou, kterou se neustále dokola zabýváme. Hloubáme nad jeho smyslem, čteme stohy filosofických spisů a jiné literatury a doufáme, že tam nalezneme alespoň část naší cesty k vysněnému cíli. Přemítáme o tom, kde jsme se tu vzali a kde se tu vzal celý svět, vesmír…Kdo za to všechno může a jaký úkol tady máme my? Existuje snad Bůh a je on tím, kdo to všechno spáchal, a zároveň tím, kdo jako jediný zná na všechno odpověď? A je to vlastně důležité? Není to jen ztráta času řešit otázky, kterými se lidstvo zabývá již od nepaměti, přičemž spolehlivá a jasná odpověď nebyla dosud vyřčena? Já na tyto otázky spolehlivou a pravdivou odpověď nemám, za což se, vzhledem k dosavadním filosofickým poznatkům, nemusím stydět. Nabízím vám ale jeden z pohledů na věc a je jen na vašem svobodném uvážení a rozhodnutí, zda přistoupíte na tuto variantu, nebo ne, či se nad ní alespoň trochu zamyslíte. Pod tímto úvodem vám předkládám článek, který napsala jedna má kamarádka, a který je v podstatě stručným popisem jejího dosavadního života. Tento článek má potvrdit hypotézu, že nejdůležitější v životě je si život užít, a to způsobem, který by ublížil co nejmenšímu počtu druhých. Zároveň je důkazem, že v životě se musíme spoléhat především na sebe a že to není Bůh, ale lidé, kteří nám v něm mohou pomoci. Negativně pro Boha mluví také mé jediné možné vysvětlení sebevražd, které spočívá v tom, že chce dotyčný utéct, ať už před čímkoli, do jiného světa, než je tento, tedy obvykle do světa božského. Tito lidé většinou doufají, že se zde setkají se ztracenou milovanou bytostí. V těchto chvílích si sebevrazi bohužel nejsou schopni uvědomit, že ač se situace zdá být jakkoli bezvýchodná, nemohou nikdy vědět, jaké další situace nastanou a komu svým činem ublíží. Zároveň si bohužel neuvědomují, že člověk, ač se to zdá neuvěřitelné, přežije téměř všechno a skutečně všechno časem přebolí. Nebudu však už dále rozvíjet tyto teorie a nechám vás, abyste si po přečtení tohoto skutečného příběhu udělali názor vlastní.


Byla jsem třináctiletá dívka, která si myslela, že život je jen škola, lítání po venku s kamarády, a že nic horšího než že přinesu domů ze školy poznámku, nebo pětku se mi stát nemůže. Zdálo se, že jediné, co mě v tomhle věku může trápit, je to, proč se tahle nebo tamhleta holka se mnou nechce kamarádit, nebo proč se líbím tomuhle klukovi a tamhle tomu zase ne.
Až jednou, když jsem odcházela uložit se do svého pokoje s myšlenkami na další krásný předprázdninový den, se mělo všechno změnit. Asi ve tři v noci mě otčím budil se slovy, že maminka omdlela a že ji nemůže probudit. Letěla jsem bezmyšlenkovitě k její posteli a snažila se ji probrat, bez výsledku. Po příjezdu lékařky a verdiktu, že je konec, jsem začala chápat, že to, co mě ještě před pár hodinama trápilo, je teď naprosto nepodstatné. Ale i přesto jsem nevěděla, co teď. Tohle přece není pravda, to je jen nějaká zkouška, přece je tak mladá a co já??? Nemůže mě tady jen tak nechat, je mi jen třináct a já ji potřebuju! Bohužel jsem se postupně musela smiřovat s krutou skutečností, že máma, která tady ještě večer byla, a říkala mi: „Dobrou noc,“ tady už není a nikdy se nevrátí. Přes všechnu bolest a slzy jsem se držela až do pohřbu, možná proto, že moje mysl to vše přijímala jen tak jakoby z dálky a v podstatě mi tak úplně nedocházelo, co se vlastně stalo. Ale když jsem ji uviděla ležet v té rakvi-moji maminku, má psychika se začala vzpírat tak moc, že jsem se probrala na intenzivní péči, kde mi každý jen neustále opakoval: „To přejde, to přebolí.“ Jak to může přebolet? Vždyť to byla máma, dala mi život a teď o něj sama přišla a co já teď tady bez ní? Co se mnou bude?? V té chvíli mi všechno přišlo jako velkej hroznej sen, ze kterého se nemůžu probudit, a každý večer, když jsem usínala, jsem Boha prosila, ať se ráno probudím a vše je jako dřív. S každým ránem přicházela hrozná samota a bolest. Měla jsem pocit, že se s tím nedokážu vyrovnat. Ale maminka by nechtěla, abych se tady utápěla v slzách. Po deseti dnech mě z nemocnice propustili a já se pomalu vracela do běžného života. Zůstala jsem bydlet s otčímem, který se o mě staral asi dva měsíce, ale pak začal čím dál víc pít, nevracel se domů a zapomínal na to, že já potřebuju, aby se o mě někdo staral. Ale nic se neměnilo, dokonce to bylo stále horší. Nenechával mi doma jídlo a odcházel třeba na týden pryč. Každý večer jsem klečela u své postele a řvala: „Jak jsi mi to mohla udělat???????????“ Proklínala jsem svou maminku za to, že mě tady nechala. Po osmi měsících jsem to už psychicky nezvládala, vše jsem řekla své kurátorce a do dvou dnů jsem se stěhovala k tetě. Téměř 400 km od mého rodného města jsem měla začít novej život. A taky že jo! Všechno se začalo obracet k lepšímu, zase jsem měla rodinu, která se o mě starala a milující tetu, která se ze všech svých sil snažila nahradit mi maminku. Moc dobře věděla, že to nejde, i kdyby se na hlavu stavěla, protože máma, ta je jenom jedna a nikdo nikdy nemůže a ani nedokáže nahradit její místo, i kdyby tisíckrát chtěl. Teta to ale nevzdávala. Snažila se mi bejt kamarádkou i mámou. Plakala se mnou, když mi bylo smutno, a smála se, když jsem se smála já. Byla jsem jí za to moc vděčná. Ve všem zastávala místo mojí maminky perfektně. Překonala se mnou i pubertální výlevy, vzteklé nálady, drzé připomínky. Vše bez jediného pohlavku. Občas jsem si říkala, že musí mít nervy ze železa, a taky že jo. Před oslavou mých patnáctých narozenin jsem se seznámila s báječným klukem, do kterého jsem se šíleně zamilovala. Byl o pět let starší a taky mnohem rozumnější. S ním jsem začala poznávat lásku. Takovou, která vám nedovolí na toho druhého člověka přestat myslet, i když s ním zrovna nejste. S ním bylo všechno mnohem lehčí a krásnější a já jsem měla znovu pocit, že život je krásnej. Ale jak se říká, asi pravdivě, nic netrvá věčně. Asi po sedmi měsících vážně onemocněl. I když jsem se modlila každičký den k Bohu, aby se z toho dostal a já mohla znovu cítit jeho náruč a lásku, má první velká láska mě opustila. Když mi zavolali, že to nezvládl, upustila jsem telefon a jen jsem křičela. Nejde slovy popsat bolest, kterou jsem cítila. Nechápala jsem, proč zase já?????? Proč se to stalo zrovna mně?????????? Sakra, co jsem zlého udělala?????????????? Proč mi osud postupně bere lidi, které tolik miluju? Měla jsem chuť se vším skončit, spáchat sebevraždu a jít za lidma, které tolik miluju a kteří mi tak moc chybí. Mamince bylo jen 35 let a mému milovanému pouhých 20. Tak co se to děje? Proč mě opouštějí???????? Žádný Bůh neni!!!!!!!!!!!!!!! Nemůže bejt, když dovolí, aby se dělo todle. Kolik ještě? Co mě má ještě potkat? Čím vším se musím ještě prohrabat, abych byla šťastná????????? Stesk byl stále větší a zlost na celej svět mě doháněla k šílenství. I tehdy jsem pohřeb přežila jen tak tak. A opět jsem skončila v nemocnici. Tam jsem se seznámila s jednou holčinou, která mi tak moc dodávala chuť do života, že jsem se ze všeho začala postupně zase vzpamatovávat, ale jen do doby, než jsem se vrátila domů. Tam se to na mě začalo všechno valit. Nemohla jsem spát ve svém pokoji, protože jsem ho tam pořád viděla. Jeho fotky, jeho dárky, pořád tam byl a přitom ne. Šílela jsem z toho. Přestala jsem jíst a den co den jsem sedávala na hřbitově. Chtěla jsem umřít, ta bolest byla hrozná. Nemohla jsem pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Po měsíci jsem byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, kde do mě rvali různé antidepresiva a každý den si se mnou chodila povídat psycholožka. I tam jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Každý tam měl svoje trápení. Postupně jsem se s nima začala přátelit a více nahlížet do jejich nitra a dozvídat se, co je trápí a proč tam jsou. Najednou máte v hlavě i trápení jiných a oni zase to vaše. Dělíte se s nima o své pocity, jako byste se všichni znali už od malička. Ale v podstatě vás spojuje jen jedno: problémy a trápení! Začala jsem znova pořádně jíst a smiřovala jsem se s realitou. Po měsíci jsem se vrátila domů a pomalu se všechno vracelo do starých kolejí. Nastoupila jsem opět do školy a život po boku mé rodiny a přátel dostával znova smysl. Asi po roce mi začalo docházet, že přátelství mezi mnou a dvojčetem kluka, kterého jsem tolik milovala, přerůstá v lásku. Líbil se mi, nebyli si úplně podobní, hlavně povahu měl každý jinou. Začali jsme spolu chodit, ale po několika málo dnech jsme se rozešli a takhle to bylo asi tři roky. Měla jsem i jiné vztahy, ale pořád mi něco v srdci říkalo, když jsem ho potkala, že to jeho miluju a i z něj jsem měla občas pocit, že i on ke mně cítí něco víc. Jednou jsem s kamarádkou vyrazila na akci a po několika panácích mi dalo by se říct přeskočilo a zachovala jsem se jako puberťák. Napsala jsem mu sms. Obsah byl prostý: Milovala jsem tě, miluju tě a milovat tě budu. Po dvou dnech mi přišla odpověď, zda jsem to myslela vážně a já jen odpověděla: každičké slovo. Asi jsem si v té chvíli říkala:
„ Hahaha.......stejně z toho nic nebude,“ ale opak byl pravdou. Ještě ten večer jsem k němu šla na kafe a už jsem neodešla. Zase mi začalo svítat na lepší časy, ale stále jsem se obávala, že když budu příliš šťastná, zase se něco stane. Na druhou stranu jsem si říkala, proč bych už konečně nemohla bejt šťastná? Vždyť už na to mám právo. Po tom všem chci jen malinkej kousek štěstí. A taky jsem ho měla. Když jsme si řekli, ze bychom chtěli dítě, otěhotněla jsem do tří měsíců, což je v dnešní době opravdu štěstí, když si pomyslím, že se někdo o dítě snaží třeba 5 let. Když mi před měsícem navlékal před oltářem snubní prsten, myslela jsem, že se zblázním, ale tentokrát štěstím. V září se nám narodí synáček a jeden druhého velice milujeme. Je můj manžel i kamarád, velmi si rozumíme. Snad nikdy jsem v duši necítila takovej klid a pohodu jako teď. Když jsme po svatbě šli spolu na hřbitov, řekla jsem svému muži, že by byl jeho bratr rád, a on mi odpověděl: „Určitě ne, že jsem si vzal tebe, kdyby tady byl, vzal by si tě on.“
Možná ano, možná ne. Možná se to všechno mělo takhle stát. Každopádně na něj i na maminku každý den vzpomínám a věřím, že po smrti něco je a jednou se s nima setkám, ale teď si užívám každý krásný den, každé obejmutí od manžela a nesmírně si vážím všeho, co mám. Štěstí je vrtkavé a osud umí bejt někdy pěknej hajzl, ale i hodně dobrej kamarád. Když nad tím tak přemýšlím, moji nejbližší to se mnou neměli lehké na celé téhle cestě za štěstím, a přesto při mně stáli v dobrém i zlém a já jim za to děkuji z celého srdce. Hlavně tetě, která mi maminku nahrazuje stále čím dál víc.
Podělila jsem se o svůj příběh a jen bych ještě chtěla říct, že každé špatné slovo nebo větu, kterou někdy někomu řeknete, pořádně zvažte, protože některé věci nelze vzít zpátky, a kdo ví, jestli bude ještě příležitost. Já jen doufám, že se jednou s maminkou setkám a pak se jí omluvím za jednu větu, kterou jsem jí řekla a která ji nesmírně ranila. Dnes vím, že jsem na to neměla právo a že si to nezasloužila.


Ilona Fojtová & Katty