Vertigo – Alfred Hitchcock

Příběh je natočen podle detektivního románu D̉entrée les morts (Zpět z říše mrtvých) od autorů Boileau a Narcejaka. Kniha je postavena na dějovém zvratu, který se odehrává na konci knihy. Tento zvrat spočívá v tom, že převrací a zároveň proměňuje význam všeho, co předcházelo. Hitchcock převzal z této knihy jen hlavní dějovou linii, kterou navíc dosti minimalizoval. Totální zvrat, který zjistí čtenář až na konci knihy, známe v Hitchcockově Vertigu již ve dvou třetinách filmu. Hlavní postavou je penzionovaný sanfranciský policista John Ferguson alias Scottie, kterého hraje James Steward. Film již od samého počátku evokuje pocit závrati, protože Scottie se při jednom policejním zákroku málem zřítí ze střechy činžovního domu a je penzionován. Následně je požádán starým přítelem, aby hlídal jeho ženu Madelein, kterou hraje Kim Novaková. Její podivné chování totiž nasvědčuje tomu, že možná hodlá spáchat sebevraždu. Scottie ženu sleduje a také se mu ji podaří zachránit před pokusem utopit se. V průběhu děje se do ní zamiluje, ale jeho závratě mu již nedovolí ji zachránit před skokem ze zvonice. Cítí se za to velmi provinile, ale po čase se s tím vyrovnává. Obrat v ději nastává tehdy, když na ulici potká její dvojnici. Dívka tvrdí, že se jmenuje Judy, ale divák se dovídá, že je to vlastně Madeleine. Dovídá se, že Madeleine je bývalá milenka Scottieho přítele a že to nebyla ona, ale jeho skutečná žena, která byla už mrtvá svržena ze zvonice. Jednalo se o přímo ďábelskou lest dvou milenců, kteří se zbavili nepohodlné manželky a počítali při tom, že Scottiho strach z výšek udělá své a on nebude schopen dojít na vrchol zvonice. V momentě, kdy Scottie pochopí celou událost, překoná svoji závrať a přivede Madeleine násilím na zvonici. Dívka se vystrašená zřítí dolů. Scottie odchází a v jeho tváři se zračí jakási zvláštní oproštěnost.
V úvodu vidíme ženskou tvář, kamera se zprvu zaměřuje na rty a posléze na oči. Ty se postupně zalévají červenou barvou a začíná se v nich zračit motiv točící se spirály, která působí kýženou závrať. Tvář se nám před očima skládá jakoby kousek po kousku. Jeví se velmi záhadně, máme dojem, jako bychom se dívali na masku, pod níž se skrývá jakási nevyzpytatelnost. Velmi silně působí v tento moment nájezdy a odjezdy kamery. Tento surrealistický prolog, který svým zneklidňujícím pojetí předjímá celou osudovou tragédii, vytvořil výtvarník titulků Saul Brass. Inspiroval se tzv. Lissajousovými obrazci, na kterých francouzský fyzik 19. století vizuálně demonstroval vibrace zvukových vln.
Vertigo se řadí mezi jedny z posledních filmů noir. Tyto filmy se vyznačují zvláštní žánrovou nestabilitou, protože ve srovnání s ostatními klasickými žánry jako jsou například gangsterský film, western a nebo horor, je nesvazují žádné jasné konvenční hranice. Filmy noir nejsou jako staré detektivní filmy, kdy se vražda řeší až poté co se stala a detektiv v ″bezpečí″ znovu rekapituluje její příběh. Ve filmech noir je detektiv přímo účasten příběhu a je jím doslova ohrožen. Děj se ho bezprostředně dotýká. Scottie se ve Vertigu přímo noří do děje, který je podivným světem stínů a hlavně neurčitých hranic, které jsou právě typické pro noirové filmy. Zvláštnost, se kterou se divák u těchto filmů setkává, je jejich osobité pojetí reality. Tradiční pocit přirozenosti a realismu (″jako ze života″) je ve filmech noir vytlačen pocitem podivného (″jako ve snu″). Tento nereálný svět, v případě Vertiga až záhrobní svět, je navozen zvláštním používáním světla a hrou s barvami. Vertigo se natáčelo technicolorovými kamerami. Statické scény, které v divákovi vyvolávají pocit opravdového napětí, jsou navíc podbarveny a umocněny hudbou, která taktéž navozuje zvláštní atmosféru a nereálný svět. Hudbu pro tento film složil Bernard Hermann. Vertigo je celé založeno na momentech, které se analogicky opakují. Kriminální zápletka, která se odehrává na počátku, je opět v závěru tohoto filmu zrekonstruována a uzavřena. Toto chronické opakovaní můžeme spatřovat přímo i v některých jednotlivých motivech. V momentech, ve kterých se Scottie snaží z Judy stvořit dokonalou kopii Madeleine, se kamera vždy zaměří na dílčí skutečnosti, které divák může srovnávat s předcházejícími scénami. Scottie si postupně utváří svůj vysněný idol. Madeleine ve Vertigu ztělesňuje typickou femme fatale. Tyto ženy jsou rovněž jedním ze znaků noirových filmů. Jsou to zákeřné ženy, bez skrupulí a bez respektu před muži i před zákonem. Vertigo je pomalu vyprávěný, pečlivě vybudovaný snímek, který představuje jednu geniální sekvenci za druhou. Hlavním efektem, který působí na diváka, je využití krouživého pohybu kamery. Tento motiv je charakteristický pro celý děj filmu. Navození dojmu závratě je vždy použito v momentě, kdy se ve filmu připomíná akrofobie, čili strach z výšek hlavního hrdiny.
Vertigo je svým obsahem i formou bezesporu filmem své doby. Avšak i v dnešní době můžeme sledovat některé filmové útvary, které se pohybují na pomezí žánrů. Jsou to noirové deriváty, jejichž příběhy se týkají například globální konspirace, ohrožení identity, a které se také odehrávají na hranici lidského a ne-lidského. Filmy noir a některá témata dnešní postmoderní společnosti k sobě tudíž nemají příliš daleko.

Veronika Vanžurová