Bratři Čapkové – Ze života hmyzu

Ze života hmyzu je drama, které napsal Karel Čapek společně se svým bratrem Josefem. Poprvé byla hra knižně vydána v roce 1921 a na prknech které znamenají svět měla premiéru 3. února 1922 v brněnském Národním divadle. Ne u všech měla zastání. Hned zpočátku se objevilo několik nevlídných a nepříznivých slov. Kritici ostře vystoupili proti přirovnání člověka k hmyzu. Jeden dokonce napsal, že divák této hry se táže, nemá-li si podřezat krk, je-li svět tak špatný, jak se mu zde líčí. Sami autoři se k tomu v předmluvě knihy vyjádřili; „Nebylo naším úmyslem podřezávat lidi. Ani nikoho nenutíme, aby se ztotožňoval s motýly nebo chrobáky, cvrčky nebo mravenci či jepicemi. Každý divák nebo čtenář mohl sebe hledat v bloudícím tulákovi, místo toho – znepokojen nebo pohoršen – viděl svůj obraz nebo obraz své společnosti v havěti, jež tu byla – pravda, že s vědomou nespravedlivostí učiněna nositelem některých špatností. Mravní pojmy v této hře jsou personifikovány hmyzem: prostě pro větší názornost. Nepsali jsme o lidech ani o havěti polní, psali jsme o jistých špatnostech.“
Ze života hmyzu je divadelní komedie o třech aktech s předehrou a epilogem. Přitom každá část má svůj děj a poukazuje na odlišné negace společnosti. Všechny dohromady pak spojuje postava opilého Tuláka.
Předehra nás uvádí do děje. Představuje se nám postava Tuláka, který nás bude celým hmyzím světem provázet.
V prvním dějství už Tulák vidí v hrajících si motýlech skutečné lidi. Zapříčinila to velká dávka alkoholu, kterou pozřel. V hlavní roli jsou dva milenecké páry a jeden básník. Znázorňují salónní společnost plnou rozmařilé honorace zahlcené luxusem. Jejich velkou zábavou jsou večírky a milostné avantýry. Poctivá práce jim moc neříká. Život je pro ně velké divadlo. A každý z nich se snaží získat hlavní roli. Ke svému cíli si dopomáhají podrazy a pomluvami. Jejich společnou vlastností je motýlí přelétavost.
V druhé části "Kořistníci" se Tulák pomalu mění z pozorovatele na aktivního účastníka děje. Zároveň si už uvědomuje svou opilost.. Druhá společnost se mu zdá ze začátku lepší než ta předešlá. Nechce se jen bavit, chce i něco mít. Brzy však zjistí, že se zmýlil a je z této společnosti pohoršen ještě více než z té předchozí.. Vidí jí jako kapitalistickou. A lidi v ní jako kořistníky. Jejich cílem je mít co nejvíce majetku a ten pak následně rozmnožit. Ať to stojí, co to stojí. Obětovat se pro bližního - to je pro ně zbytečná ztráta času. Jednají naprosto individuálně. Na sebe a na vlastní blaho myslí především! Proto je v takové společnosti mnoho závisti a málo skutečné lásky. Východisko vidí Tulák v kolektivismu.

Mravenci vystupují ve třetím aktu. Jde jim o získání území, kterým by rozšířili své království. Bratři Čapkové pomocí tohoto příběhu poukazují na špatnost diktátorských hnutí a dále na nebezpečí rozvíjející se techniky. Místo toho, aby pomáhala lidem, stává se postupně jejich nepřítelem. Stroje už neslouží člověku, ale člověk stroji. Ukazují, že technika ve spolupráci s vědou nám možná sice dopomůže k pokroku, ale může nás také dostat do záhuby. (Této problematice se mimo jiné věnuje Karel například i ve svém dalším díle - RUR.)

V epilogu "Život a smrt" hrají hlavní roli Jepice. Jejich úkolem už není jen ukazovat pomocí alegorie negace ze světa lidí. Jsou i nositelkami poslání života. Za ten krátký čas, co jim byl dán, nestačí nikomu závidět, netouží po moci a ani po uznání, nechtějí ostatním ubližovat a škodit. Chtějí si jen užít tu radost z toho, že mohou alespoň na chvíli být. Tulák díky nim na konci prozře smysl života. – „Vždyť i já stará, zmořená muška, kroužím a křičím, živote… Nech nás žít, všechny. Hleď, každý chce žít! Každý se tolik brání, a každý bojuje na svou pěst! Vidíš, kdybychom tak jednou to zkusili dohromady! Kdybys sám nás vedl proti – proti zániku! Proti smrti! Všichni bychom šli za tebou! Všechny mušky a všichni lidé, a myšlenky, a díla, a havěť vodní, a mravenci, a tráva, všechno se spojí s tebou! Ale dřív se musíme spojit my, my všichni, kdo žijeme, do jednoho regimentu; a ty nás povedeš, živote všemohoucí.“ Tulák najednou vidí, že i on nepřistupoval k životu správně. Na ostatních mu nezáleželo. Nesnažil se nikomu pomoci. A i když věděl, že je něco špatně nesnažil se to změnit. Teď už je ale pozdě. Už nemá možnost udělat něco jinak. Nemůže žít lepší život. Smrt si přišla i pro něj.

(Čapkové ale napsali epilogy dva. Pro ty co mají rádi šťastné konce je tu varianta, kdy Tulák nezemře, ale pouze se probudí z hlubokého spánku. Dostane tedy druhou šanci žít správný život.)

Autoři se prostřednictvím dramatu Ze života hmyzu snažili, abychom si i my uvědomili správnost žití. A to včas, ne jako Tulák, který na to přišel příliš pozdě. Je nutné abychom si co nejdříve uvědomili všechny špatnosti, kterými jsme si naplnili naše duše a celý svět kolem. Musíme se spojit dohromady v jeden celek. Jen tak jsme silní a máme budoucnost! Každý zvlášť nic nezmůže. Ale když pomůžeme jednomu z nás, pomůžeme tím všem. Konec konců nikdy nevíme, kdy my sami budeme potřebovat podat pomocnou ruku. Musíme se naučit žít pospolu a navzájem se tolerovat. Zároveň bychom si neměli, po dobu našeho působení na Zemi, pouze užívat. Jen o tom život není, je i o určité povinnosti vykonat něco dobrého pro následující pokolení.

Použitá literatura: Bratři Čapkové, Ze života hmyzu, Praha, Artur 2004

Pavlína Švarcbachová