O ne/existenci Boha

Ráda bych se zabývala otázkou, které se na filosofické fakultě nelze vyhnout, a formulovala tak některá svá stanoviska s ní související. Jedná se o otázku EXISTENCE BOHA. Myslím, že když už tato otázka existuje, měl by si ji každý ujasnit a odpovědět na ni. Mnoho lidí říká, že v "něco vyššího věří", ale sami neví v co, jelikož o tom více neuvažují. Nebo v Boha prostě nevěří a to hlavně z toho důvodu, že k tomu nebyli vedeni od mala, do kostela taky nikdy nechodili a vůbec se s tímto tématem v reálném životě moc nesetkávají. Je jim to jednoduše jedno. Dokonce už jsem i slyšela názor : "Zatím se mě to, proboha, netýká! Možná, až budu starší, tak se tím začnu zabývat. Na to mám dost času...," což mi připadá naprosto zcestné. Až poteče do bot, radši si to pojistím! Jak nehorázně hloupé!
Sama jsem ke svému stanovisku dospěla až po delším uvažování poté, co jsem se na gymnáziu seznámila s filosofií, a somozřejmě poté, co jsem už byla pár let na světě. Nesouhlasím s tím, aby něco tak zásadního, jako je víra v Boha, bylo dětem předkládáno jako tabu od útlého dětství. Člověk tak ztrácí svobodu rozhodnout se sám, ačkoliv ho vlastně nikdo nenutí, ale už je těžké, vymazat z mysli, co mu je vlastní. Z takových křesťanů se pak můžou stát ti, kteří tedy chodí každou neděli na mši a ví, jak se správně pomodlit, ovšem jinak jim na tom taky příliš nezáleží... Vlastní děti nechají pokřtít proto, aby se babičky nevztekaly, a tím možná všechny povinnosti hasnou.
Pro mě je naprosto zásadní mít otázku existence Boha vyřešenou. Myslím, že je to jedno z nejdůležitějších přesvědčení, s kterým vstupujeme do života a jež mu pak udává směr, smysl a vůbec přístup k budoucnosti, mimo jiné... Já nevěřím v Boha. Je jen shodou náhod, co se stalo, co se děje a co se stane. Neexistuje žádná spravedlnost, nic, co by usměrňovalo či řídilo dění na Zemi nebo kdekoliv jinde ve vesmíru. Můj názor sice nikdo nepotvrdí, ale ani nevyvrátí. Vždyť člověk si nemůže být jistý ničím, jen smrtí, která každého potká, nikdo neví kdy a kde - může to být za dvacet let nebo dnes. MEMENTO MORI. Protože s ní všechno skončí. Žádný posmrtný život, poslední soud, trest či nanebevzetí. Nic. Konec.
Je na každém, jak si poradí, jaké priority zvolí, přivlastní-li si nějaké morální zásady a bude-li se jimi řídit. V podstatě si může dělat, co se mu zlíbí, pokud se nebojí zákona, jenž je tu právě pro ty, kteří nedokáží rozumně usoudit, co je a co není dobré, pro ty, kterým je třeba něčím pohrozit, protože vlastní svědomí jim nic neříká a Bůh už jim také strach nenahání ani je nemotivuje. Ano, SVĚDOMÍ! To je podle mě zásadní, určující v danou chvíli mé jednání a v případě, že se nezachovám správně, i trestající mne "špatným svědomím", aniž bych musela věřit pohádkám... Je mi známo, že Kant v této souvislosti hovořil o jistém "božském principu ve mně", ale asi jsem přilišný materialista a realista, abych se s podobnou myšlenkou stotožnila. Svědomí je lidské stejně tak jako rozum, někdo pobral méně, někdo pobral více...
Vyvstává otázka, jak se životem naložit, když je to vlastně jen na mě. Není všechno zbytečné? Veškeré jednání, snažení, vzdělávání se, plány..., když to nevyzpytatelná smrt stejně zhatí??? Je vůbec nějaká naděje??? Odpovídám, že život může mít smysl. Proč ho neprožít šťastně, když už se nám ta možnost naskýtá a máme přece jen jeden jediný? Je děsivě krátký a zdánlivě bezvýznamný, ale pro každého je ten jeho tím nejcennějším pokladem, o který když přijde, ztratí tak všechno. Každý by si měl uvědomovat svou konečnost a zároveň absolutní svobodu ponechávající jen na nás, jak život prožijeme. Šťastný život je život SVOBODNÝ, který ovšem neomezuje svobodu ostatních. Je to tak jednoduché, přitom ale naprostá utopie. Přesto si myslím, že je nádherné, když si to třeba jen pár lidí uvědomí a řídí se tímto principem.
To by byl obecný rámec životního příběhu, ale kde je nějaký obsah? Pro co žít? Dle mého názoru je tím nejdůležitějším LÁSKA, naučit se jí, pracovat na ni a naplnit jí život. Možná to zní jako klišé, ale opravdu si myslím, že jen láska nás může učinit šťastnými a tolerantními vůči celému světu a neschopné ubližovat "bližnímu svému". Kdo ji pozná, pochopí. Myslím, že láska by měla nahradit Boha. To ona je v každém z nás, stačí jen ji naleznout.

Michaela Kudějová