Vnímání tělesnosti v umění i mimo něj

Ráda bych se zabývala současným znázorněním lidského těla a jeho dopadem na společnost, přičemž bych se věnovala několika svým nedávným postřehům, o kterých jsem byla nucena tak jako tak přemýšlet, protože se mě bytostně týkaly.
Nejmenovaný fotograf na myspace (www.myspace.com ) rozesílal svým přátelům PF 2008 - fotografii aktu mladé ženy. Má přítelkyně se nad tímto snímkem rozplývala a nešetřila slovy "krásný, pěkný.." Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby ovšem po shlédnutí mé vlastní fotografie s erotickým nádechem nemluvila o přehánění a vulgárnosti, ačkoliv ze mě není vidět víc než na dívce v plavkách na koupališti. Tato zkušenost mě nesmírně zaráží a připadá mi nepochopitelné, jak někdo může soudit dva tolik podobné obrázky tak odlišným způsobem.
Krátce se zmíním k vlastní tvorbě, již bych směle označila "uměleckou", na základě toho, že při fotografování či malování aktů se vždy snažím o to, aby výsledek nesl převážně právě estetickou funkci. Jde-li v mém případě o umělecké ztvárnění hodnotné či nikoliv, to už si tvrdit netroufám. Nazvala bych se průměrným amatérem, který se neobejde bez své vášně. Mé snímky, většinou autoportréty, se vyhýbají pouhé informativnosti, rozhodně mi při fotografování nejde o to, ukázat své tělo, což bych demonstrovala i skutečností, že v běžném životě jsem velmi ostýchavá a na veřejnosti, možná ani v kruhu svých přátel bych se nesvlékla. Nebylo by proč. Neshledávám na sobě nic přitažlivého, rozhodně ne výstavního, tudíž v naturalistickém, nic neskrývajícím ztvárnění by šlo jen o podprůměrnou pornografii z levných časopisů, která se nesnaží o estetické působení, ale je vytvářena za úplně jiným ůčelem...
Měla jsem možnost vidět film "Kurvy na útěku" (1), jenž je typickým příkladem pornografie, která si rozhodně nemůže nárokovat jakékoliv umělecké ohodnocení. Celá dějová linie je shrnuta v názvu snímku, jinak šlo pouze o sex a předvádění nahých ženských těl, případně oblečených do mini latexových oblečků křiklavých barev. "Herečky" nejen, že nebyly právě pohledné, navíc měly uhrovitou pleť na obličeji i jiných částech těla a s depilací si taky moc práce nedaly, lépe řečeno jak v jaké části filmu, který se ale odehrával během jednoho dne. Tento film může uspokojit jen člověka, kterému opravdu nejde o nic jiného než o to, vidět pohlavní styk a ukojit se. Jelikož mě nezajímá ani nevzrušuje kýčovité porno, které je spíše anatomickým dokumentem ozvláštněným směšnými průpovídkami a průhlednými zápletkami, nenašla jsem na tomto filmu žádnou estetickou kvalitu.
Zatím jsem v krátkosti shrnula rozdíl mezi "uměleckým" ztvárněním těla a levnou pornografií a ještě bych popsala jeden, dle mého názoru naprosto zcestný, pohled na ženu. Nedávno jsem si listovala objednávkovým katalogem s erotickým zbožím a spodním prádlem. Po shlédnutí celého mnohastránkového časopisu jsem před očima měla dvě velká, nereálně kulatá ňadra, která by svůj tvar nezměnila ani při tom nejmrštnějším pohybu. Zvláštní, že žádná tvář se v mé paměti nezachovala. Zřejmě proto, že ani nebyla tak podstatná. Jde o takové panenky Barbie se sériově vyráběným tělem "90-60-90", kterému při omrzení jen odšroubujete hlavu a nasadíte jinou, třeba podle toho, jestli barva očí a vlasů ladí se šatami... Každého zaujme perfektní dekolt, který je ovšem zcela nepřirozený a podává tak neskutečnou výpověď o realitě, což může vést k zkreslení mužské představy o ženském těle a tudíž vysokým nárokům při volbě partnerky a útěku do světa snů, kde hlavní roli hraje vnadná krasavice. Na ženy, jež se tomuto ideálů blíží jen vzdáleně, to může mít také nepříjemný dopad v podobě komplexů a pocitu méněcenosti. Ale zde se už dotýkám spíše problematiky reklamy, ve které se meze nekladou...
Nyní bych se vrátila k problému, který jsem zmínila na začátku, přičemž bych ocitovala některá Bulloughova tvrzení týkající se "psychické distance", jež mě zaujala v souvislosti s tímto tématem a jež mi podala určité vysvětlení : "V praxi průměrného člověka existuje tudíž mez, která označuje minimum, při kterém se jeho pojímání a hodnocení může udržet v estetickém poli a toto průměrné minimum leží značně výše než distanční limit umělce. Tuto průměrnou mez je prakticky nemožné pevně určit - z důvodu chybějících dat a značné rozdílnosti u jednotlivých osob, kterých se tato mez týká. Můžeme však rozhodně usuzovat, že explicitní odkazy na organické stavy, na materiální existenci těla, zvláště sexuální záležitosti leží v umělecké praxi normálně pod distančním limitem a umění se jich může dotýkat jen se zvláštní ostražitostí. ... Tento rozdíl v distančním limitu mezi umělci a publikem je zdrojem mnohého nedorozumění a nespravedlnosti. Dílo mnoha umělců bylo zatracováno a oni sami ostrakizováni kvůli takzvaným "nemravnostem", které pro ně byly bona fide estetickými objekty. Jejich distanční schopnost, ba přímo nezbytnost distancování jejich pocitů, dojmů, situací, které jsou pro průměrného člověka svázány přiliš důvěrně s jeho konkrétní existencí na to, aby na ně mohl pohlížet v tomto světle, jim často vynesla obvinění z cynismu, smyslnosti, morbidity či nestoudnosti. Stejné neporozumění provází mnoho "problémových dramat" a "problémových románů", v kterých publikum nechce vidět nic jiného než domnělý "problém" dané chvíle, zatímco autor může být - a často demonstrativně je - schopen se od námětu natolik distancovat, aby se pozvedl nad praktickou důležitost jeho problematiky a považoval ho jednoduše za dramaticky a lidsky zajímavou situaci." (2)
Myslím, že v dnešní době je člověk mnohem více tolerantní vůči nahotě a sexualitě znázorněné v umění, v reklamě, ve filmu... Přijde z práce domů, zapne televizi a s naprostou samozřejmostí kouká na sex, na mrtvoly, na operované lidské orgány,... Nic ho nerozhodí. Zatímco v reálném, praktickém životě, když se s něčím podobným setká, kouká na to a hodnotí to úplně jiným způsobem, ztrácí distanci a "pohoršující" události vnímá jako nepřijatelné. Vysvětlila bych to fiktivním, jednoduchým příkladem : na lavičce v parku sedí nahá žena a čte si - lidé jdou kolem a kroutí hlavou, možná někdo zavolá i policii. Ovšem v případě, kdy by tito lidé předem věděli, že se jedná o jakýsi umělecký akt s konceptem, hned by na celou situaci reagovali jinak. Sofistikovaně by ji komentovali a na neoděné tělo by začali hledět jako na předmět, už by jim nepřipadalo vulgární...
Je tedy velmi podstatné, má-li celá událost umělecký status! Když má, je povoleno všechno! Divák si zachovává distanci. Nemá? Tak to si zakryjme oči! Tento dvojí pohled na svět mi připadá nesmyslný. Člověk by měl své morální zásady a estetické cítění uplatňovat stejně na cokoliv. Ne podle toho, co se žádá. Když ráno vyjde na ulici, měl by sledovat všechno kolem sebe bez předsudečnosti, sám by si měl všímat krás, které míjí, aniž by na ně někdo ukázal prstem a řekl : "Tak, toto je umění." V každém z nás se přece skrývá špetka toho zdravého rozumu...

(1) Kurvy na útěku - režie : José M. Ponce, Španělsko 2000
(2) Bullough, Edward, „Psychická distance“ jako faktor v umění a estetický princip. In Estetika, roč. XXXII, č. 1, 1995; str. : 15

Michaela Kudějová