Divadlo ve „Třetí říši“

V roce 1933, při nástupu Adolfa Hitlera a národních socialistů k moci v Německu, začaly nejen pro divadlo, ale i pro ostatní okruhy umění těžké časy. Hitler a nacionalisté vystupovali výhradně proti inteligenci a intelektuálům, jelikož právě tyto vrstvy je mohly ohrozit. Sice si zpočátku nebyli jisti, jak má přesně nacistické umění vypadat, zato věděli jak vypadat nemá. Odmítali jakékoli moderní umění. Umění začalo být sjednocováno, podmiňováno politice a bylo zabraňováno tomu, aby něco vyčnívalo svou individualitou. Bylo by nepřirozené, kdyby se pomalu nezačala rozmáhat i tvrdá cenzura.
Pro divadlo bylo zásadní, že již více nesmělo být kritické a moderní, nýbrž muselo být plně ve službách národního socialismu. Muselo vzbuzovat pocit převahy „arijské“ rasy, která byla vyzdvihována a která se stala vzorem pro vytváření typického německého obyvatelstva. U mladých diváků mělo divadlo probudit jejich hrdinství. Nacisté usilovali o zvyšování sebevědomí u německých mladých lidí a o upevňování jejich pocitu nadřazenosti nad ostatními národy. Na německou scénu byla uváděna nová hrdinská dramata a klasická díla německých autorů, ve kterých byla zdůrazňována hrdinská obětavost, jako vlastnost „Germánů“. V této době vzniklo mnoho historických her, které dnes nejsou významné, protože nepopisovaly historické souvislosti, ale sloužily jen ke zvýraznění platnosti národně sociálních ideálů. Středověk, postavy jako Napoleon, Martin Luther, nebo Bismarck patřili mezi nejoblíbenější témata. Mnoha dramatikům, režisérům a hercům byla jejich činnost zakázána. Byli to lidé, kteří byli politicky nespolehliví, nebo kteří neprokázali svůj arijský původ, což byli především židé, nebo ti, kteří odmítli složit přísahu věrnosti nacistickému režimu. Díky těmto postupům mnoho umělců emigrovalo do zahraničí, čímž Německo přišlo o řadu vynikajících tvůrců. Včetně dramatika Bertolta Brechta, který vytvořil v zahraničí svou nejznámější hru „Matka Kuráž a její děti“ a včetně významné německé herečky Marlen Dietrich, která odmítla od Josepha Goebbelse nabídku na roli ve filmu za 200 000 říšských marek a která přijala americké občanství. Umělce, kteří pokračovali ve své tvorbě v Německu, lákalo zlepšení jejich materiální a sociální situace. Získali privilegia o kterých se jim ani nesnilo. Ale nepracovali příliš svobodně, jelikož díky centralizaci kulturní činnosti byli pod neustálou a totální kontrolou. Aby divadelníci mohli provozovat svou činnost, museli být všichni členy „Reichstheaterkammer“ neboli Říšské divadelní komory, která byla částí „Reichskulturkammer“ neboli Říšské kulturní komory založené v září roku 1933 Josephem Goebbelsem. Právě Říšská divadelní komora byla pověřena jejich kontrolou. Nejčastěji se na divadelních scénách uváděly komedie, a to z několika prostých důvodů. Nacisté se snažili o to, aby se diváci odreagovali, aby byli spokojení, aby se pobavili a hlavně, aby si nevšímali, co se děje na politickém pozadí. Tato metoda byla využívána nejen u divadla, ale i u filmu. Obojí sloužilo jako nástroj skryté propagandy, kdy nacisté do příběhů filmových i divadelních vsunovali nenápadná poselství.
Nejdůležitější osobností německé kulturní politiky byl Joseph Goebbels. Díky svým řečnickým schopnostem se stal jednou z nejvýznamnějších vůdčích osobností NSDAP. Hitler ho v roce 1929 jmenoval vedoucím říšské propagandy a v březnu 1933 převzal nové ministerstvo propagandy a stal se říšským ministrem lidové osvěty a propagandy. Všechny ovládací nitky, vedoucí ze všech oblastí umění, držel právě on ve svých rukou. Skrze umění ovlivňoval psychologickými metodami velice snadno obyvatele, čímž posiloval Hitlerovo postavení a moc. Byl také nejvěrnějším Hitlerovým spolupracovníkem a byl mu velice oddán. Hitler ho později jmenoval říšským kancléřem a Goebbels následoval Hitlera i ve své smrti.
Kulturní politika spočívala v potlačení moderního umění a individuality. K propagandě byla využívána všechna klasická umělecká odvětví, ale velkou roli sehrály i masové sdělovací prostředky. Hlavně se jedná o rozhlas, který zastínil funkci divadla a ostatních odvětví umění, protože skrze něj se propaganda mohla šířit v každé domácnosti a na každém pracovišti a najednou mohla zasáhnout miliony lidí. Divadlo takové masovosti nemohlo nikdy dosáhnout. Propaganda se také projevovala v kvalitně zorganizovaných sjezdech národních socialistů. Tyto sjezdy lze přirovnat k divadelnímu představení a Hitlerovy výstupy k hereckému výkonu. Hitler ve svých projevech využíval především mimiku a gestikulaci, což je pro každého herce důležitý nástroj k dobrému výkonu a tudíž i k tomu, aby mu diváci uvěřili jeho výraz a viděli před sebou divadelní postavu, ne herce. Hitler každému svému projevu věnoval mnoho času, aby ho dotáhl k dokonalosti. Každé jeho gesto a každý pohyb, který u svých projevů vytvořil, byl naprosto promyšlený a odůvodněný. Byl si totiž vědom toho, že gesto může někdy vyjádřit více, než několik slov a velice dobře se vyznal v psychologii. Dovedl své herecké umění k takové dokonalosti, že si získal bez problémů obrovské množství lidí, kteří šli věrně za ním a věřili mu každé slovo. Dokázal je přesvědčit o čemkoliv a tím je dokonale ovládal.
Nacisté neměli příliš vlídný vztah ke kultuře a umění, protože vždy bylo spojováno s inteligencí a intelektuály. I sám Hitler nenáviděl příslušníky inteligence a tvrdil, že se všech intelektuálů zbaví po nástupu k moci. Tím bylo dáno ochromení německého umění, naprosté podřízení politice a odchod mnoha německých umělců do zahraničí. Nacisté dovolovali pouze čtyři základní témata: vztah k půdě, rase, válce nebo nacistické straně. Umění včetně divadla sloužilo pouze k šíření nacistických myšlenek.


Agáta Štěchová