VITALISMUS

Vitalismus je odvozován z latinského slova „vita“= život. Základní myšlenkou je právě to, že hlavní hodnotou života je sám život o sobě. Počátky bychom našli už u Platóna v jeho učení o duši nebo u Aristotela v učení o entelechii. Jako samostatný umělecký směr ale vznikl v letech 1900-1920. Za zakladatele v obdobě filosofické je považován Henri Bergson. Tento francouzský filozof tvrdil, že podstatou života je tvořivý vývoj, který je vyvoláván silou, kterou nazývá elán vital = životní silou.
Pro tento směr je typická radost z prostého každodenního života, důraz na city a na lásku, odpor vůči válce, nesvobodě a násilné smrti. Vitalismus také neuznával pesimismus dekadentů, ale naopak oslavoval civilizační pokrok a silnou životní sílu. Z tvorby představitelů vitalismu přímo vyzařuje optimismus, víra v lepší budoucnost a radost z každé maličkosti, z existence, z pouhé jednoduchosti. Tato radost ze života má být také naplněna vřelými vztahy k lidem a k věcem.
Představiteli jsou například americký básník Whitman, Fort, Verhaeren. Z českých jsou to Šrámek a Neumann. Ve výtvarném umění se k vitalismus přiblížil fauvismus.


Stanislav Kostka NEUMANN

(1875-1947)

Pocházel z bohaté rodiny. Po smrti otce vyrůstal s matkou a s tetami v olšanské vile, která se později stala střediskem Neumannovy literární družiny. Už od mládí neustále proti něčemu revoltoval. V osmnácti letech byl odsouzen v procesu s Omladinou na 14 měsíců samovazby, kterou si odpykal na plzeňských Borech. Roku 1897 založil první vlastní časopis Nový kult, který se stal nejvýznamnější teoretickou, politickou a kulturní revue českého anarchismu. Jeho poezie se dělí na několik období. A právě anarchistické je tím prvním. Roku 1905 se přestěhoval na Moravu, a to nejprve do Brna (odtud byl jako nebezpečný buřič vykázán), posléze zakotvil v Bílovicích nad Svitavou, kde prožíval až do první světové války tvůrčí léta. Krásná příroda vyléčila Neumanna z anarchismu a díky tomuto okouzlení přírodou vznikla jedna z nejkrásnějších sbírek české přírodní lyriky Kniha lesů, vod a strání (1914). Po válce se stal spoluzakladatelem komunistické strany. Jeho politická činnost samozřejmě také ovlivnila jeho tvorbu. Třetím obdobím je tedy období proletářské poezie, kde obhajuje dělníka a prosazuje revoluci.
Jen tak pro zajímavost: z prvního manželství s nakladatelkou Kamilou Neumannovou měl syna, známého herce Stanislava Neumanna (dětinský král z pohádky Pyšná princezna nebo kuchař z pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele).
Mezi jeho další sbírky patří Jsem apoštol nového žití
Apostrofy hrdé a vášnivé
Satanova sláva mezi námi
Sen o zástupu zoufajících

Právě v těchto sbírkách vycházejí verše ještě ze symbolismu, je v nich obsaženo mnoho dekadentních nálad, ale také projevů satanismu, kultu zla a revolty.
Kniha lesů, vod a strání
Jak jsem již zmínila, tato sbírka je plná přírodní lyriky. Moravská příroda je zde zastoupena v několika básních řekou Svitavou. Obsahuje 62 básní, které při každém novém vydání Neumann přepracoval, opravil pravopis a další odchylky. Mapuje koloběh roku, objevují se zde dokonce i erotické motivy. Zajímavou básní je například Vstupní modlitba – modlitba o zemi, která má smysl i rytmus modlitby.


Vstupní modlitba

Ve jménu života i radosti i krásy.

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud,
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely,
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
a naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí
sluhové fantomů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené, jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, klnem pak pro jih a pro sever.




Marcela Vodrážková