NÁVRAT ( VOZVRAŠČENIJE)

Rusko 2003, bar., 105 min.

Režie : Andrej Zvjagincev
Scénář : Vladimír Moisejenko, Alexandr Novotockij
Kamera : Michail Kričman
Hudba : Andrej Děrgačev
Střih : Vladimír Mogilevskij
Výprava : Žaňa Pachomovová
Kostýmy : Anna Bartjulijová
Zvuk : Andrej Chudjakov
Produkce : Dmitrij Lesněvskij
REN – TV

Režisér Zvjagincev odmítnul koncepci příběhu s jasnými konturami a průhledností. Osekává tedy, až na samotnou dřeň, scénář Moisejenka a Novotockého, mistrně převádí děj do nedořečenosti. Představitelé hlavních rolí byli vybíráni na základě schopnosti zpracovat téma a přitom nepřekročit hranice přílišné názornosti. Hlavní dospělá role byla zakrátko obsazena, ale představitelé dvou dětských rolí zůstávali dlouho problémem. Je však třeba poznamenat, že úsilí, které bylo do hledání vloženo, se vrátilo v ojedinělém a nečekaně autentickém výrazu obou dětských herců, jejichž přirozeným projevům není těžké uvěřit. Mrazivou reálnost snímku dodal zpětně fakt, že se jeden ze dvou dětských představitelů, starší bratr Andrej (Vladimír Garin), nedožil premiéry. Utopil se v jezeře přesně rok poté, co natočil první záběry snímku Návrat.
Film neoplývá přemrštěným dějem, je skryt hluboko v duších filmových aktérů. A je pouze na recipientovi, jestli jej bude chtít vytáhnout a následně přemístit do vlastního niterního prostoru, kde teprve nabude grandiózního finále vlastním pochopením. Rozhodně se nejedná o snímek, který by bylo možné shlédnout bezprostředně po nic neříkajícím americkém filmu. Neuspěchaná montáž Návratu by pak byla nesympatickou přítěží, která by nešla vydržet, ale po bystré rekapitulaci nám neunikne, že se jedná o cílený zásah, který ve své plynulosti až jemnosti kontrastuje s emotivním nábojem herců, který se pomocí výrazů a gest může plně projevit v čistě uhlazeném prostoru. Rafinovanost lze spatřovat i ve faktu, že toho o hlavních představitelích moc nevíme. Přirozená zvědavost diváka tak klade otázky, na které si však v konečném musí odpovědět sám, snímek mu je neobjasní. Je to však jeden ze záměrů tvůrců. A o čem tedy film je ???
Dvanáctiletý Ivan (Ivan Dobronravov) se nechtěně vpasuje do role zbabělce, který odmítl skočit z desetimetrové věže do vody. Drásající potupu, kterou ho stíhá, mimo kamarádů, i jeho starší bratr Andrej (Vladimír Garin), vystřídá šok (po návratu od vody domů) v podobě navrátivšího se otce (Konstantin Lavroněnko), který leží v matčině (Natalja Vdovinová) posteli. Dotazy bratrů ohledně otce, který se z ničeho nic objevil u nich doma, zůstávají neuspokojeny nic neříkajícími výrazy jak matky, tak i babičky (Galina Petrovová). Stísněnost a otázky jsou vyhroceny v okamžiku, kdy otec u večeře navrhne výlet, od kterého si slibuje oživení a znovuvytvoření určitých vzájemných sympatií. Starší Andrej se vcelku bez problému přizpůsobuje diktátu, který otec nastoluje, ale mladší Ivan vzdoruje až do chvíle, kdy otec na výletě zemře při pádu z věže, kam se snaží za Ivanem vylézt po jednom z mnoha dramatických výstupů. Spolu s otcovou smrtí praská i Ivanova nepřístupnost k myšlence znovuobjevení otce a jeho autority a poprvé po dlouhém naléhaní otce křičí z hloubi duše : „Táto…!“ Synové jsou nuceni rekapitulovat, co pro ně krátký kontakt s otcem znamenal a jaké si z těch několika málo dní odnesou poslání. Zůstávají sami se situací, kdy už téměř docházelo k reflexi jejich vlastních chyb. Ve zpětném ohledu je cítit lítost otce ze selhání v otcovské roli stejně jako láska synů a jejich úcta k přirozeně dané autoritě, která se dá milovat, ale i nenávidět.
Je zcela možné, že po 105 minutách nebude divák vůbec tušit, co přesně mu film chtěl říct. Je to právě ten prostor, kdy si jej převede sám do sebe a nechá ho volně dozrát a nebo také ne. Rozpoutá v nás však niternou diskusi o motivu rodinných svazků a v neposlední řadě o stále častější absenci autority jednoho z rodičů.

Radka Váchová