Vladimír Majakovskij

Vladimír Majakovskij, celým jménem Vladimír Vladimirovič Majakovskij, patří k nejznámějším umělcům ruského futurismu. Věnoval se poezii, próze, psal také reklamní verše, přednášel o filmovém umění, psal scénáře a zabýval se i výtvarným uměním, hlavně propagačními plakáty. Narodil se 19. 7. 1893 v Gruzii do rodiny lesníka. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Moskvy. Nejprve studoval v Lyceu, poté se stal členem bolševické sociálně demokratické strany, díky tomu byl v roce 1908 zatčen a uvězněn. Pokusil se o útěk, ale z vězení se nedostal. Za celý svůj život byl vězněn 3x. Když se vrátil z vězení, přestal se zajímat o politiku a začal se věnovat výtvarnému umění. Ovšem poezie ho lákala více. Společně s básníkem Chlebnikovem založil ruskou futuristickou školu. Činnost futuristů se netýkala jen umění, ale také mravů a lásky. Futuristé odmítali jakékoliv konvence, strnulou každodennost. Majakovskij se rád ukazoval na veřejnosti, rád na sebe upozorňoval, objevoval se ve společnosti s velmi nalíčenými ženami. Když přednášel na škole o poezii, seznámil se s Ellou Kaganovou. Ella mu představila svoji rodinu. Vladimír se zamiloval do její sestry Lili. Majakovskij objevil v Lili svou múzu, byla to pro něho sionská carevna. Báseň oblak v kalhotách věnoval Lili. Po setkání s Lili psal jednu báseň za druhou. Pustil se i do psaní románu, ale román nikdy nedokončil. Manžel Lili neměl nic proti tomu, že se Lili stýká s Majakovskim, dokonce se k tomu vyjádřil takto: „Dokonale Ti rozumím. Cožpak je možné mu něco odepřít?“Celý život žili ve třech, měli i společné bydlení. Vztah mezi sestrami Kaganovými se změnil v soupeření. Obě chtěly být Vladimírovou múzou. Majakovskij, Lili a její manžel se podíleli na ekonomických a politických přeměnách v Rusku, s nimiž začali bolševici. Chtěli najít nové postavení člověka. Vladimír a Osip, manžel Lili, založili revue LEF. Vytvořili levou frontu umění, literární hnutí orientované na komunistický futurismus. Vladimír psal verše, Osip rozvíjel teorie a Lili měla na starosti styk s veřejností. V roce 1925 dostal Majakovskij vízum do USA. Amerika ho inspirovala natolik, že napsal spoustu básní o New Yorku. Další ženou, kterou Vladimír miloval, byla Taťána Jakovleva. Chtěl si ji vzít, ale nakonec se vrátil k Lili. Lili ho seznámila s mladou herečkou Veronikou Polonskou. Dvacátá léta byla poměrně volná v umělecké scéně. Po této době přišlo utužování, ústřední výbor komunistické strany dohlížel na veškerou uměleckou činnost. Každá snaha o něco nezávislého byla zmařena. Těsně před rokem 1930 kritikové útočili na Vladimíra. „Trhají mě! Rvou mě na kusy!“ Vladimír tuto kritiku špatně snášel. Při jeho přednášení na škole se ho studenti zeptali, jakto že se nezastřelil, když každý známý básník se už dávno zastřelil.
Majakovskij začal připravovat výstavu o sobě samém pod názvem „Dvacet let práce.“ Shromáždil všechny své knihy, plakáty, revoluční hesla a propagační plakáty.
14. dubna 1930 strávil noc s herečkou Polonskou, Vladimír ji prosil, aby ho neopouštěla, cítil se osamoceně. Když zabouchla za sebou dveře, uslyšela výstřel. Malakovskij se zastřelil. Nechal po sobě dopis narozloučenou. S Majakovskim se přišlo rozloučit 150 000 lidí. Lili s Osipem chtěli, aby Majakovskij nebyl zapomenut. Napsali dopis Stalinovi. „Básně Majakovského nestárnou, jsou aktuální a jsou nejsilnější revoluční zbraní.“ Stalin se k tomu stavil kladně. Díky tomuto dopisu byly v mnoha městech postaveny sochy Majakovského a řada ulic a náměstí je pojmenovaných po něm.

Tvorba

Jeho rané dílo spadá do futurismu. Pozdější práce jsou ovlivněné marxismem, socialistickou ideologií a socialistickým realismem. Používá dlouhé řetězce rozvíjejících se metafor a přirovnání. Jeho tvorba obsahuje milostnou poezii a také poezii věnovanou politickým tématům.Psal převážně lyrickoepickou poemu, ale také i čistě lyrické básně.
Oblak v kalhotách

Nerv
Velký,
Maličký,
Mnohý!
Bláznivě skotačí,
Až se snad
Podlamují nervům únavou nohy!


Marie! Marie! Marie!
Pusť mne, Marie!
Já nemohu na ulicích.
Nechceš?
Čekáš,
Až tváře se v důlcích ztratí,
Až všemi ochutnán
Jako chléb křesný
Přijdu
A bezzubě zašišlám ti,
Že jsem dnes
„podivuhodně čestný.“


Jeníková Kateřina