Minimalismus – názor nebo současný sloh

Podíváme-li se dnes do kteréhokoli designového showroomu, musí nás nutně praštit do očí striktní minimalismus prakticky veškerého nábytku. Právě pod moderním a v pravdě trochu podivným slovem designový si většina z nás představí zařízení jednoduché s ostrými hranami, jasnými vertikálními a horizontálními liniemi - zdůrazněnými úběžníky a s prakticky žádným plastickým ornamentem, tedy vybavení takzvaně čisté, nebo ještě jinak minimalistické. Přenesený a tím jaksi abstrakce nabývající přídomek čistoty je v současnosti s designem úzce spojován , resp. je absence tvarové bujnosti pociťována coby soudobý ideál krásy. Design je pak velmi ukotveně vnímán jako estetická stránka užitné věci, jako distributor onoho ideálu krásy do oblasti každodenního života. To je ovšem minimálně z poloviny hrubý omyl. Design (tedy okleštěně řečeno tvar) se primárně nemůže krásou věci zabývat, a je-li skutečně dobrým, požadavky si na to neklade. Tvar musí v první řadě odpovídat funkci, ta je jeho fundamentem, na kterém musí být postaven. Čím větší funkčnost, tím lepší design. Prvotním zájmem designu je tedy zlepšení funkce, ve své podstatě je tak jeho základním principem nápad, invence. Být dobrým designérem znamená být vynálezcem, protože teprve pokud je vynalezen způsob zlepšení funkce, má logiku zabývat se inovací tvaru, který by jí lépe sledoval. Estetická stránka designu je tedy až druhotnou součástí, která by nikdy neměla popřít svůj původ. Je to třešnička na dortu, kterou má autor za odměnu.

Díky starosti o funkčnost se zrodila také myšlenka minimalismu, podnícená otázkami typu proč si působit opakovaně příkoří jako jsou oka na punčochách zapříčiněná krásným vyřezáváním židle, nebo palce ukopnuté o renesanční drápky nohou stolů, kdy nevíme jestli brečet dřív nad pochroumanou nohou stolu nebo nad tou svojí. Minimalismus je mladším bratrem funkcionalismu. S rozvíjejícím se průmyslem a zvyšujícím se životním standardem se design ocitl v kurzu, jeho problematika začala být vnímána širším sociálním spektrem. Protože v jednoduchosti je nejen funkčnost, ale také krása, alespoň tak se to dnes říká, začal design lahodit oku spousty lidí a na popud toho se začal lavinovitě šířit trend knih a časopisů o kultuře bydlení, architektuře a designu nejen pro odborníky ale také pro širokou veřejnost.

Tento masový vzestup publicistiky měl nesporné množství pozitivních stránek v celé oblasti kultury bydlení. S množstvím časopisů vzrostla samozřejmě i poptávka po žurnalistech - patrně ale nebyl tak náhle dostatek těch, kteří by byli tak kvalifikovaní, jak by bylo pro tuto oblast třeba. Kdesi v těchto kruzích vznikla nejspíš ona mystifikace, která integrovala mylné představy nečekaně hluboko do povědomí společnosti. Tehdy si někdo poněkud špatně vyložil roli designu a vnesl do širokých řad laického publika názor, že se design zabývá estetickou stránkou věcí, což je zcela nepopiratelný fakt, ale už nezaregistroval, že také zcela nepopiratelně je jeho primární úlohou přínos funkční a začal si veřejně plést design se sochařstvím, jemuž momentálně kraluje módní trend zvaný minimalismus.

Spousta lidí se s tímto stanoviskem ztotožnila a spousta výrobců, dodavatelů a zvláště pak firemních managerů pro změnu zase zaznamenala reakci veřejnosti a v radostném očekávání vyšších příjmů si chutě promnula prstíky, a tak byla nezadržitelně spuštěna řetězová reakce. Velmi úspěšně, ve velkém, se začalo prodávat minimalistické pozlátko, které je pochopitelně pro prodejce mnohem levnější než skutečně funkční design. Minimalismus je cool, moderní a všichni lidé s dobrým vkusem, kteří z duše opovrhují kýčem, si teď kupují supermoderní, nadčasový a maximálně snadno kombinovatelný nábytek čistých tvarů.

Jenže zkuste si zajít do design-showroomu a postavit na kuchyňskou linku hrníček po babičce. Proč jen ten vtíravý pocit, že to není ono... Zkuste si rozverně hupsnout na supermoderní manželskou postel s dřevěným rámem předsunutým před matraci. Při představě absolutně čistého rohu designové postele zapíchnutého v okostici holeně táhne člověku neodbytně hlavou, že tu něco nebude v pořádku.

Díky špatnému pochopení se totiž podařilo z původně skvělé myšlenky funkcionalismu, vyrobit opět sloh. Funkcionalismus byl ve svých počátcích přes to, že dostal název končící –ismus, opravdu prvním neslohem v dějinách a to proto, že vycházel jen a jedině z logiky věci. Minimalismus však podle mého názoru jeví překvapivé množství příznaků slohu, je reálným manýrismem funkcionalismu, který jako sloh existoval pouze teoreticky svým zavádějícím názvem. Jeho tvarosloví je ve svém alibistickém vzezření překvapivě velmi uzavřené, a tím i nesnášenlivé vůči všemu jinému nábytku, funguje jedině samo o sobě, v oblasti teorie se snaží minimalismus od předchozí historie distancovat, popřít ji jako všechny historické slohy i přes to, že z ní samozřejmě vychází. Je otázkou reprezentace a většinou bývá považován za projev dobrého vkusu, soudobosti a modernity. Dokonce i geografickou rozprostraněností asociuje minimalismus sloh.

Vtipná mi přijde i paralela množství italských výstav, které jsou předními zvěstovatelkami nových subtrendů v oblasti minimalismu (Milán je samozřejmě považováno za meku moderního designu), s původem většiny evropských historických slohů – kdeže to má své kořeny román, nebo gotika, renesance, barok či klasicismus? A co dnešní ideál ženské krásy, není to také trochu minimalistické pojetí? A co minitwister od KFC? Naštěstí ho už novátorsky přestali produkovat. Měli bychom začít hromadně reflektovat tento příklad, hrdinský čin revoltující potravinářské firmy, která si uvědomila svou chybu, když poslala mezi naivní zmanipulovanou společnost svůj amorální výrobek, který se tváří jako twister, ale není to twister, je to neetická pastiš, která vás naláká, ale nenajíte se jí! Vypadá moderně pod zástěrkou toho, že i vy pak budete vypadat moderně. Koupíte si ho za neadekvátní peníze a prohloupíte, protože záhy sežerete na co přijdete, neb nezbudou prostředky na kvalitní jídlo. Přesně tak je to i s minimalistickým nábytkem. Totiž koupíte – li si moderně vyhlížející minimalisticky pozlacenou pohovku, po měsíci si pak konečně připustíte, že se na tom nedá sedět, zjistíte, že peníze na kvalitní funkční už nezbývají, a tak z půdy sundáte starý odřený ušák s agresivním dekorem doby komunismu a nakonec se budete stydět pozvat domů návštěvu, protože máte trapně barokní břich a ošoupané křeslo s kýčovitými kytičkami.

Eva Grochová