Hana Androniková – Zvuk slunečních hodin

Zvuk slunečních hodin je knihou zajímavou především ze dvou důvodů. Za prvé se jedná o autorčin debut, který však v knižním světě dosáhl takového úspěchu, že byl v roce 2001 oceněn hlavní literární cenou Knižního klubu, a za druhé se navrací do poválečných let okupovaného Československa. Situace na první pohled nikterak neobyčejná a coby hlavní téma i mnohokrát zpracovaná má však jeden důležitý bod. A to, že na rozdíl od jiných spisovatelů je Hana Androniková autorkou tzv. mladší generace a sama válečným běsněním postihnuta nebyla. Veškeré informace a důležité události, které se v knize nacházejí, čerpala autorka z dobových pramenů, periodik a knih.

Obsáhlý román celkem přirozeně spojuje několik časových rovin i míst hlavního děje. Jedná se především o Prahu v době okupace, Baťův Zlín, rozvíjející se Indii 30. let a americké Colorado současnosti. Právě zde se začíná příběh českých emigrantů, kteří náhodným setkáním zjišťují, že se jejich životní osudy prolnuly již v minulosti.

Daniel, muž středních let, který po válce emigroval do Spojených států amerických, se v předvečer silvestrovské noci setkává s majitelkou hotelu Anne, která taktéž opustila rodné Československo, poté co přežila koncentrační tábor Terezín a Osvětim. Oba dva, dojatí, že po dlouhé době nalezli střípek ztraceného domova, nedbají oslav svých přátel ani rodiny a společně se pohrouží do nostalgických vzpomínek, na jejichž konci je čeká překvapující zjištění.

V různě ucelených pasážích se před čtenářem odvíjí strhující příběh, jehož hlavním středem je ústřední dvojice Baťova zaměstnance Tomáše Kepplera a židovky Ráchel, který je čtenáři předkládán formou retrospektivního vidění jejich syna – již zmíněného Daniela. Vedle hlavní linie příběhu se zde odehrává i životní osud samotné paní Anne a amerického vojáka Peta.

Jediným negativem knihy může být čtenáři časté střídání vypravěčů v ich – formě, která je místy matoucí a zaslouží si naše plné soustředění.

Krom historických událostí je však kniha prodchnuta i vůní exotické země, která je užita dovolím si říci záměrně, neboť hlavní hrdiny a tím pádem i samotné čtenáře unáší do světa starých indických legend a mýtů, aby tak alespoň na chvíli zapomněli na běsnící apokalypsu skutečnosti.

Přesto, že jsem knihu Hany Andronikové četla v rámci povinné literatury druhé poloviny dvacátého století vřele doporučuji i jako nepovinnou všem svým kolegům. 


Ukázka :


,, Jsme příběhy. Jsme mýty a pohádky. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem našeho štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky, popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly … “

Lenka Švecová