Martin McDonagh Pan Polštář

Činoherní klub
Premiéra: 9.6.2005
Překlad: Ondřej Sokol
Režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař, Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Hudba: Jan P.Muchow

Hrají:
Katurian/ Ondřej Vetchý, Michal/ Marek Taclík, Ariel/ Jaromír Dulava, Tupolski/ Michal Pavlata, matka/ Lenka Skopalová, otec/ Petr Meissel, holčička/ Lenka Sagulová, chlapec/ Jan Dulava


Hra irského režiséra Martina MgDonagha nás tentokrát uvádí do zcela jiného prostředí, než ne které jsme byli u jeho her zvyklí, do prostředí malého městečka totalitní země. Jméno města Kamenice nese možný odkaz k naší zemi, ale kdo ví. V příběhu se snoubí strašidelné irské příběhy s pravou brutalitou dneška. Velmi barvitě se během celé hry objevují na pozadí za průhlednou stěnou pohádkové až snové vize.

Děj začíná výpovědí hlavního hrdiny, strůjce příběhu a spisovatele drobných povídek, jež jsou na začátku přečteny a poté celý děj v úryvcích vyplňují. To ony jsou důvodem celé hry, ony děsivé, násilné a přesto malebně dětské povídky. Jejich autor retrospektivně líčí svůj život v cele vyšetřovny, kde příběh začíná, a velmi pomalu tím odkrývá smysl hry. Zpočátku dlouhou dobu trvá než se divák naváže na onu nit příběhu. Nemáme nic, jen dveře vedoucí někam, stůl a židli ve vyšetřovně, čtyři postavy. Následuje výslech (po celou dobu hry), tedy násilí, humor a ironie. Hra je ve své podstatě založena na dokonale zvládnutých dialozích, jiného efektu zde totiž není. Postavy mají odlišné typologie, ovšem to co je spojuje, je právě silné poznamenání vlastním dětstvím.

Tedy spisovatel Katurian (O.Vetchý) vyrůstající jako experiment svých rodičů, je podněcován k vnímání hrůz světa a utrpení života. Jeho malé dětské povídky se stále stupňují v hrůznosti a násilí, k čemuž také přispívá nalezení vězněného, retardovaného bratra Michala. Rozhodne se vzít spravedlnost do svých rukou a žít s bratrem bez rodičů - lidských zrůd. Na spravedlnost ovšem každá z postav nahlíží jinak, každá za ni tvrdě bojuje a nikdo tak vlastně ničemu nerozumí. Ve městě se totiž odehrávají brutální vraždy páchané na dětech, a to zrovna tak, jak to líčí ve svých příbězích spisovatel Katurian. Vše by mohlo vést jedním směrem, na jediného viníka, ovšem celý příběh je daleko zapeklitější.

Tempo celé hry je podobné roztáčejícímu se kolu, zprvu velmi obtížné a pomalé, plné vypětí při nejasných a nesmyslných slovních hrách s významem celé hry, až s postupně nabírající rychlostí, tj. spádem informací, řítící se proti nám s poměrně vždy úspěšným zásahem. Vypořádat se ale s takovým nárazem bude trvat ještě dlouho po skončení představení.

Co se týká již zmíněného komična, to se ve hře vlastně nevyskytuje. Smích přichází až tehdy, když se nedá s šokující situací nic dělat.


Proč právě název Pan Polštář? Jde o jednu z hlavních a také nosných povídek o polštářovém muži, muži z mnoha obláčků, jež se líbí dětem. Je jak spasitelem, tak zrůdou, činí možná dobré, možná zlé. Představa o jedinečné možnosti volby u dětí; zemřít mladý a šťastný Polštářovou pomocí, nebo žít hrozný život a nakonec také zemřít.

Odkaz hry nám velmi naléhavě a přesvědčivě ukazuje na nutnost zamyslet se nad vlastním životem, jeho smyslem. Přes celé pozadí jako by proslýchal sarkastický smích nevěřící příliš v existenci šťastného života.

Magdalena Borovková