SPALOVAČ MRTVOL

Československo 1968, černobílý, 95 min.
Režie : Juraj Herz
Scénář : Ladislav Fuks, Juraj Herz
Kamera : Stanislav Milota
Hudba : Zdeněk Liška
Střih : Jaromír Janáček
Výprava : Zbyněk Hloch, František Straka
Kostýmy : Miroslava Šmídová
Hrají : Rudolf Hrušínský, Vlasta Chramostová, Jana Stehnová, Miloš Vodnič, Ilja Prachař, Zora Božinová, Eduard Kohout, Jiří Menzel, Vladimír Menšík a další.



Film Spalovač mrtvol režiséra Juraje Herze budí zdání určitého apelu, vzneseného vůčišedé mase lidské reality. Hloubavým prstem se snímek zadrápne do nejspodnějších dimenzí lidského bytí a nutí k revizi naší existence. Pronikavým způsobem sonduje život relativně obyčejného měšťáka, který ve vleku své atypicky narušené duše stylizuje nejen sám sebe a svou rodinu, ale především před tuto stylizaci staví samotného diváka, který je nevyhnutelně nucen k zamyšlení.

Snímek byl natočen podle stejnojmenné novely významného českého prozaika Ladislava Fukse. Juraj Herz přiznává, že ho Spalovač mrtvol zaujal zejména spojením hrůzy a komiky, tedy situací, kdy se nám jednotlivé postavy poodhalují pod palbou černého humoru, který nechává na povrch vyvěrat hrůzy z upozaděné duše. Černý humor ve Spalovači mrtvol je prezentován zejména ústřední postavou celého snímku, zaměstnancem krematoria (a jeho pozdějším ředitelem) Karlem Kopfrkinglem (Rudolf Hrušínský), pro kterého je mírou veškerého dění problematika smrti v nejsurovější podobě. Je redukována jako nejsvatější esence, která určuje chod života nejen Karla Kopfrkingla, ale celé jeho rodiny.

Spalovač kolem sebe vybudoval auru určité duchovní naladěnosti, která modifikuje žitou realitu. Jeho vlastní silná estetizace celého veškerenstva je patrná od samého pojmenování blízkých (verbálně estetizovaná šedá realita ) – svou ženu Marii označuje za Lakmé (Vlasta Chramostová) a nechává si od ní namísto Karle říkat Romane, krematorium výstižně definuje jako „vznešený chrám smrti“ . Zvířecí příjmení kolegů v krematoriu - Fenek, Vrána, Beran, Zajíc, Špaček, Lišková a Pelikán - zavání už téměř konkrétně spalovačovou ideologií – buddhismem a především kapitolou o reinkarnaci duše. Spalovačova estetizace prosakuje i do způsobu jeho oblékání, vystupování, jednání a v podstatě lze hovořit o extrémním způsobu dekorování, kterému jsou vystaveni i pozůstalí v rakvích.

Svůj život řídí velice striktně a vzorně podle řádu, který si sám stanovil. I jeho sexuální život je podřízen až mrazivě úsměvné pečlivosti, kdy se sexuální styk s Lakmé střídá s pravidelnými návštěvami bordelu, kde číhá každý první čtvrtek v měsíci na tutéž prostitutku, která se až dokonale podobá jeho milované ženě, takže vlastně v jeho zvrhlém vnímání světa nedochází k žádné nevěře, neboť mu prostitutka a Lakmé splývají v jedno tělo, se kterým provozuje sex.

Kopfrkingl je silným způsobem vzdálený realitě, přesto je doma vůdčí autoritou, které podléhají nejen děti, ale i manželka, které je její vlastní názor zcela popřen.

Veškerý politický sled, dominující závěru snímku, je podmiňován přítelem Willim Reinkem (Ilja Prachař), hledačem čisté árijské rasy, kterému spalovač nečekaně podléhá a vcelku nedomýšlí následky svého konání.

Spalovačovo nitro graduje. Pod vlivem své „lásky“ ke svým bližním se cítí být zodpovědný za jejich příští dobro. Lakmé i s dětmi se stávají, hned vedle krematoria, druhým zájmem, kterému věnuje veškerou pozornost. Ve smyslu nejvyššího dobra a pod vlivem učení o reinkarnaci se rozhoduje pro jejich spasení. Po fázi „něžné“ likvidace, kterou pečlivě zaonačil před policejními orgány, je pálí ve svém milovaném krematoriu, pln radosti, neboť v přírodě trvá proměna 20 let, v krematoriu 75 minut. Čím dřív se člověk navrátí v prach, tím se dřív osvobodí, promění, osvítí, převtělí (Kopfrkingl) .

Závěru dominuje Boschův ( 1450 – 1516 ) triptych Zahrada pozemských rozkoší. Herz ho nechává vystoupit vedle finálního projevu Kopfrkingla, který je změtí buddhisticko – fašistického šílenství. Boschovy bizardní a nestvůrné výjevy tvoří paralelu ke spalovačově bludnému přesvědčení. Je to zároveň jeden z nejdůležitějších apelů na diváka, totiž stále častější absence ztráty rozumu tváří v tvář nově předkládaným manipulačním ideologiím.



Radka Váchová