KAREL ČAPEK

Dílo Karla Čapka je velice obsáhlé, pokusím se proto pojmout jeho dílo jako celek poměrně stručně a dále se budu věnovat jen jeho části, konkrétně ukázce z Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy.

Karel Čapek žil v letech 1890-1938. Narodil se v Malých Svatoňovicích. Po gymnáziu vystudoval estetiku, dějiny výtvarného umění, germanistiku, anglistiku a bohemistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, částečně také v Brně, Berlíně a Paříži. Roku 1915 dosáhl titulu doktor filosofie. Také z tohoto důvodu mají jeho práce znatelný filosofický charakter. Nejvíce Čapka zaujal pragmatismus. Zajímal se však i o jiné filosofické směry a autory, o nichž psal četné filosofické stati a recenzní články. Z našich to byli například Rádl, Krejčí, Hoppe, Kamarýt, Trnka či Vorovka. Ze zahraničí například Haeckel, ale především Bergson.

Čapek za svůj život prožil řadu zlomových historických období (První světovou válku, rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného Československa, budování nového státu, velkou hospodářskou krizi, nástup nacismu v Německu, Mnichov a konec první republiky). Vystřídal také několik povolání, která byla většinou jeho zálibami a vášněmi (knihovník, domácí učitel, redaktor, dramaturg, režisér, cestovatel, překladatel..). Seznámil se s mnoha zajímavými osobnostmi, z nichž nejvýznačnější byl Tomáš Garygue Masaryk, s nímž jej poutalo celoživotní přátelství.

Toto vše mělo na jeho dílo značný vliv.

Karel Čapek patřil nejen k českým, ale řadil se a řadí také ke světovým autorům. V roce 1936 byl dokonce navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Za jeho života bylo vydáno asi 39 jeho spisů, a to v letech 1916-1938, dalších 19 bylo vydáno posmrtně, v letech 1939-1988, mezi ně patřily především dopisy, výbory z literárních a novinářských prací, veršované komentáře, filmová libreta, básně, prózy, fejetony, rozhlásky, bajky, povídky, sloupky a především nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna. Souborně pak v letech 1980-1995 vyšlo kompletní dílo Karla Čapka s názvem Spisy Karla Čapka končící svazkem Dodatky ke spisům.

Dá se říci, že Karel Čapek bral svou tvorbu jako určité poslání. Dokázal postihnout i nenápadné maličkosti života, což se odráží nejen v jeho cestopisných spisech (Anglické listy, Výlet do Španěl, Cesta na sever, Obrázky z Holandska, Italské listy..), kde jedinečným způsobem charakterizoval život jiných měst a národů, ale také v jeho tvorbě pro děti, kdy jim dokázal věci, bytosti, povolání a různé činnosti přiblížit velice poutavým,

a přesto jednoduchým způsobem. Ze své spisovatelské pozice se snažil lidi varovat před různorodými nebezpečími, ať už šlo o technický pokrok, jako v románu Továrna na absolutno či Krakatit, v nichž si uvědomuje, že se určité vynálezy mohou stát příčinami zkázy lidstva a radí tedy, aby se vynálezci zabývali raději drobnějšími vynálezy, které zlepší život lidí, nebo o nebezpečí nástupu fašismu, před kterým varoval ve svém románu Válka s mloky. Toto dílo je velice podobné dramatu RUR (Rossum´s Universal Robots), kde vyjadřuje obavu z úplného nahrazení lidské práce technikou, tedy roboty. Roboti zde za člověka pracují a bojují, dostanou se však do fáze, kdy obrátí zbraně proti němu. Vybijí všechny lidi až na jednoho, který má za úkol objevit tajemství výroby robotů, které bylo zničeno společně s lidmi. Jeho snaha je marná. Při pokusech však mezi dvěma roboty vzniká opět cit, který zahynul s lidmi. Tímto citem je láska a díky ní koloběh života znovu začíná, protože díky citu se z robotů stávají opět lidé. Zde ukázal Čapek jasné rozdíly mezi lidmi a stroji a tak zároveň nesmyslnost vynálezu umělých bytostí, který životu nijak nepomohl. Život je pro Čapka zásadním a nejvyšším pojmem a hodnotou, což se dá i z jeho děl jasně vyčíst. S oslavou života je však u Čapka úzce spjata jeho kritika, díky níž tato skutečnost paradoxně ještě více vystupuje. Velkou kritikou Čapkova současného života je drama Ze života hmyzu, kde v různých druzích hmyzu zpodobil výrazné typy společnosti, a které, stejně tak jako několik dalších děl, napsal společně

se svým bratrem Josefem, který byl také významným malířem, a který zemřel v koncentračním táboře. Ale abych se vrátila zpět k Válce s mloky a její podobnosti s RUR. V tomto díle je to s mloky podobně jako s roboty, jsou totiž vytvořeni člověkem pro jeho zisk a pohodlí a stejně tak jako roboti se nakonec obrátí proti němu. Člověk totiž nepozná hranici, za kterou nesmí jít, aby se pro něj mloci nestali velkým nebezpečím. Mloci, které lidé vyzbrojí a naučí ovládat techniku, si chtějí lidstvo podrobit a chtějí, aby lidé pracovali na odbourávání starého světa. Mločí jednota se však díky nesvárům poruší, a tak roste naděje na lidské vítězství. Tento román, podobně jako další Čapkova díla,

kopíruje a tím zároveň kritizuje špatné lidské vlastnosti a jejich dopad na společnost.

Dalším velice významným protifašistickým dílem je drama Bílá nemoc. Neomezený vládce Maršál, který šíří svou moc násilnými prostředky, náhle onemocní záhadnou Bílou nemocí, kterou dokáže vyléčit jen jediný člověk, ten však za svou pomoc žádá, aby se Maršál vzdal války a násilí, což odmítá. Jak ale nemoc postupuje a Maršálův stav se neustále zhoršuje, nakonec přistoupí na lékařovy podmínky. Po cestě za pacientem se však doktor dostává do středu rozvášněného davu, který ovládnut propagandou hystericky volá po válce. Jakmile vyjádří lékař svůj nesouhlas a dovolává se míru,

je usmrcen.

Již byla řeč o Čapkově oslavě života jako nejvyšší hodnoty.

Jasným důkazem tohoto faktu je celková skladba jeho děl. Nejlépe je toto vidět na již zmíněném dramatu RUR a románu Válka s mloky, i když podle mého názoru se toto dá mezi řádky vyčíst z většiny jeho děl. Převážná část díla bývá tak spíše pesimistická či tragická, nakonec ale všechno dobře dopadne, život je zachován a člověk poučen, a to mimo jiného, ať už je tématem kritiky cokoli, o tom, že jedinou opravdovou a nejvyšší hodnotou je lidský život.

Čapek apeluje na svědomí lidí, je to humanista, který věří, že většina lidí je dobrých a že není za potřebí pozvedat k boji zbraně. Postupně však poznává, že v boji s fašismem se absolutně nedá spoléhat na pravidla slušnosti a že v případech jako je tento je dokonce i zbraní zapotřebí. Tento jeho pozdější postoj je jasně vyjádřen ve hře Matka. Čapek byl

absolutně proti válce a uznával názor, že všechny spory lze řešit jen na mírovém základě, důvody pro toto vkládal do úst i ženě, která právě ve válce ztratila manžela a dva syny a která se snaží zachránit svého posledního syna Toniho, kterého odrazuje od vstupu do armády. Nakonec, při poznání, že i jiné matky přicházejí o syny a že ve válce umírají děti, sama vkládá matka synovi do rukou zbraň se slovy jdi. Tento Čapkův odkaz směřuje k ochraně práv lidu.

S Čapkovým postojem k životu i jeho dílu souvisí ještě jedna podstatná skutečnost. Čapek se snaží vidět věci z několika stran. Domnívá se, že není jen jedna poznatelná pravda, podle něj je jich tolik, z kolika zorných polí se na věc díváme. Tento filozofický postoj ke skutečnosti (tzv. relativismus) se odráží hlavně v jeho románové trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život.

Těžko však obsáhnout doslova Čapkovu tvorbu, přejdu tedy konečně k jeho povídkám. Mimo Čapkových Apokryfů nebo například Trapných povídek, jsou to právě Povídky z

jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy, o kterých jsem se rozhodla psát, a to především z toho důvodu, že jsou často jakoby opomíjeny, že toho o nich bylo napsáno jen velmi málo, a také proto, že jsou určeny především k pobavení čtenáře. Většina těchto povídek má stavbu detektivní novely, jejich hlavními postavami jsou obyčejní lidé. Jelikož se každá z těchto povídek zabývá trochu jiným tématem, rozhodla jsem se z obou částí vybrat jednoho zástupce, kterého blíže rozeberu, a pokusím se tak ilustrovat, nebo spíše přiblížit obsah celého díla.

Jak se to tak nabízí, začnu Povídkami z jedné kapsy, tedy konkrétně povídkou s názvem Básník. Tato povídka se zpočátku tváří jako téměř klasický detektivní příběh, už první slova tomu napovídají: „Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo.“ I když ta opilá stařena tomu dodává poněkud úsměvný charakter. Dále se však příběh rozvíjí obvyklým způsobem. Začíná se pátrat po značce auta, po jeho řidiči a případných svědcích, kteří nehodu viděli. Přihlásí se svědek, který doprovázel ten večer svého přítele básníka z kavárny. Tento svědek si ovšem kromě jednoznačně příliš rychlé jízdy ničeho podstatného, jako je například barva či značka auta, nevšiml. Policisté tedy předvedou již zmíněného básníka, kterého, jak již také bylo řečeno, první svědek doprovázel domů. Při otázce, zda si básník všiml nějaké podrobnosti odvětí, že si vůbec nevšímá podrobností, nýbrž pozoruje celkovou náladu. Dokonce o události napsal báseň, když přišel ten večer domů. Ta báseň zněla takto:

„marš tmavých domů ráz dva zastavit stát
Úsvit na mandolínu hrá
Proč dívko proč se červenáš
Pojedem vozem 120 HP na konec světa
Nebo do Singapure
Zastavte zastavte vůz letí
Naše veliká láska v prachu leží
Dívka zlomený květ
Labutí šíje ňadra buben a činely
Proč tolik pláču“


Tato báseň byla tedy pro básníka popisem zmíněné nešťastné události, což samozřejmě vyšetřovatel sledující jen syrovou skutečnost nedovedl pochopit. Na vysvětlenou mu básník řekl toto: „Báseň je vnitřní skutečnost. Báseň, to jsou volné, surreální představy, které skutečnost vyvolá v podvědomí básníka, víte? Takové ty zrakové a sluchové asociace. A těm se má čtenář poddat. Pak tomu rozumí.“ Poté básník vysvětluje vyšetřovateli jednotlivé části básně a ten v nich skutečně poznává místo činu, odhalí barvu auta a dokonce i číslo vozu, které básník ukryl volnými asociacemi do labutí šíje, což je číslo 2, ňader-číslo3 a za bubnem s činely se skrývá číslo 5. Dohromady tedy číslo 235, které se na konci vyšetřování skutečně ukázalo jako číslo onoho vozu.

Na pozadí detektivního příběhu nás zde Čapek nechává nahlédnout do světa básní, básníků a básnění a zároveň nabízí možnost, jak tomuto literárnímu druhu lépe porozumět. Opět se zde tedy, i když v celkem úsměvných povídkách ukazuje jeho filosofický a literární vhled a snaha čtenáře poučit nejen o ušlechtilých záležitostech.

Druhou ukázku jsem vybrala mezi Povídkami z druhé kapsy a jmenuje se Ukradený kaktus. Hned začátek povídky je oslavou češtiny. Čapek zde líčí jakýsi předpříběh muže, jež pro podezření, že mu stará nosatá poštovní bába tajně rozlepuje a čte dopisy a pak je zase „nenápadně“ zalepuje, napíše dopis s tolika nadávkami, co jich jen ta naše bohatá a přesná řeč vymyslela, a které, jak se zde praví, může počestný muž užít vůči každé dámě, aniž by se stal osobním nebo dotěrným. Dopis pošle sám sobě a tak babku vtipně a zároveň důvtipně usvědčuje.

Na tento menší příběh navazuje další důvtipná past, tentokráte už na zloděje kaktusů. Příběh vypráví o obrovské sbírce kaktusů jistého pana Holbena, ze které se ovšem po jisté době začínají nápadně ztrácet kaktusy, a to ne jen tak ledajaké, ale především unikáty. Názvy těchto kaktusů jsou názvy nikoli smyšlenými, nýbrž se jedná o skutečné názvy kaktusů, Čapek tedy i zde vychází ze skutečnosti a skrytě poučuje čtenáře. Na počátku pátrání, kdy vyšetřovatel hledá možné pachatele, naráží autor jen tak mimochodem na určité, dalo by se říci pochybné či nelegální skupiny, které jsou v tomto příběhu zakódovány pod různými kaktusářskými sektami. Vtipnou narážkou tak upozorňuje na část naší subkultury. Další narážkou, následující v této povídce, je narážka na filosofii a filosofy. Poté, co vyšetřující nepochodil u sekt, oddává se přemýšlení v koruně stromu a říká k tomu přímo:“Já myslím, tihle filosofové by měli žít na stromech jako žluvy.“ Toto vyznívá na jednu stranu jako jakýsi posměch filosofii, na stranu druhou se mi to jeví jako odkaz k antické filosofii, konkrétně k jednomu z mnoha Platónových dialogů Faidros, kde Faidros rozmlouvá se Sokratem pod vysokým a košatým Platanem.

Jakou však lest vyšetřovatel vymyslí? Obstará mnoho poškozených a nemocemi zohyzděných kaktusů, nastrčí je do vyhlášené sbírky a po několika dnech dá do novin zprávu, že byla Holbenova sbírka zachvácena dosud neznámou chorobou, která je vysoce nakažlivá pro ostatní kaktusy. Za nějaký čas pak posílá do novin druhou zprávu, v níž se píše, že jistý profesor určil tuto chorobu a dokonce má na ni i lék, který je k dostání tam a tam. Na určeném místě údajného prodeje léku pak již čekal jeden tajný, který tak zloděje jasně odhalil, protože nikdo jiný než právě zloděj si pro tuto tinkturu na vymyšlenou nemoc přijít nemohl. Tento zloděj byl však kaktusy doslova posedlý, skoro celý jeho byt zabíraly kaktusy, a dokonce než aby je vrátil, chtěl si raději odsedět trest. V souvislosti se sběratelstvím je zde vyřčen rozdíl mezi mužem a ženou. Zloděj totiž kradl přestrojen za starou ženu, a to z toho důvodu, že takovouto ženu nikdo podezřívat nebude a podle autora vlastně vůbec žádnou ženu. Za největší rozdíl mezi muži a ženami je zde totiž považováno to, že ženy nikdy nedělají sbírky, což v Čapkově době bylo dosti pravděpodobné a v dnešní době by se to dalo tvrdit alespoň o valné většině z nás, pokud tedy nebudu počítat sbírky dobročinné, což se ovšem pravděpodobně řadí do jiné kategorie. Je zde také vyjádřen názor, že vesmír je jenom sbírka hvězd, že je nějaký mužský Bůh, a ten si dělá sbírku světů, a proto jich je tak strašně mnoho. Zde opět vyplouvá na povrch Čapkův odkaz k filosofii, snad částečně k jeho relativismu. Příběh končí vlastně šťastně, i když poněkud tragicky. Zloděj s panem Holbenem, majitelem sbírky se dají díky své vášni dohromady (odkaz k tomu, jak vášně spojují lidi) a nyní už bývalý zloděj se vydává do Mexika, kde zahyne krásnou a mučednickou smrtí, když jej Indiáni chytí při krádeži jejich posvátného kaktusu, posadí ho na kaktus s obrovskými ostny, následkem čehož tento zvláštní človíček umírá.

Ukázkami z tohoto vlastně vesměs humorného díla jsem chtěla poukázat na to, že Čapkovo dílo je skutečně celé prostoupeno jeho filosofickými i životními názory a že je skutečně mistrně a nenápadně dokáže zabudovat prakticky do čehokoli. Otázkou je pouze schopnost čtenáře toto v jeho díle objevit, či alespoň podvědomě vnímat, na což nám Čapek vlastně podává návod ve zmíněné povídce Básník.

Na závěr bych jen chtěla citovat jednu z velkých pravd, kterou Čapek pronesl a která mi utkvěla v paměti:


"Představte si
to ticho,
kdyby lidé říkali
jen to, co vědí !"


Ilona Fojtová