Jste kulturní člověk?

Jste kulturní člověk?


Určitě jsme si vědomi rozdílnosti kultur v rámci různých kontinentů, snad i států. Ale co v jednom státě, v jedné vesnici, co i v jedné rodině? Proč se máme spokojit s tvrzením, že sdílíme společnou kulturu s lidmi stejné společnosti nebo státu. Znamená to snad, že jsme na stejné kulturní úrovni? Namítnete jistě, že je to otázka průměru, ale proč se spokojit s průměrností. Chceme být přirovnáváni k průměrné kultuře naší společnosti? Je na tom stejně člověk, který dělá třeba popeláře, nechodí ani do kina a veškerý kulturní život si představuje jako pět piv v nedaleké hospůdce, a člověk, jež čte, chodí na koncerty a do galerií, nebo dokonce i nějakou kulturní akci pořádá? Jak k tomu přijde ten i onen, přirovnáme-li je k průměru? Prvnímu by to asi tolik nevadilo, ale druhý už by asi nadšený nebyl.

A co je to podle vás vůbec takové označení „kulturní člověk“, nebo když o někom prohlásíme, že „žije kulturně“? Dá se tento pojem vůbec vymezit? Stačí, když mluví spisovně a má dobré chování i vystupování? Musí číst, navštěvovat kulturní akce, číst recenze, ale stejně mít vlastní názor a umět si ho obhájit? Má mít dobrý vkus? Nebo je třeba, aby nějakou kulturní akci sám pořádal? Aby byl sám tvůrčí, či aby alespoň zval lidi na tyto akce? Ale co to všechno je, co to znamená? Co je dobrý vkus, co má dotyčný číst a jaké akce má pořádat?

Ještě se mi vkrádá na jazyk jedna otázka. Když je člověk umělec, znamená to, že je také kulturní? A kdy se člověk vlastně stane umělcem? Stačí aby někdo tvořil doma třeba šperky a už je umělcem? Nebo mu nějaké dílo musí viset v galerii, aby se stalo uměním a on tudíž získal status umělce? Vždyť známe mnoho malířů z minulosti, kteří za svůj život neprodali jediný obraz, natož do galerie, přesto je dnes zveme umělci. Ale zveme je i kulturními lidmi? A když někdo má ve svém životě všechny výše jmenované aspekty k tomu „být kulturní“ a najednou zjistíme, že v soukromí např. bije svou ženu, ztratí status kulturního člověka?

Kde máte vy svou kulturní mez?

Tyto otázky plodí další a další dotazy a mohli bychom tu být hodně dlouho, ale asi bychom se stejně nedobrali odpovědi. Nechci vám tu dávat nějaké odpovědi, ani rady. Berte tento příspěvek jako pokus o to, abyste se zamysleli. A stejně byste žádné mé rady neposlouchali – přece nemůžete vědět, zda autorka tohoto článku je sama natolik kulturní, aby vám mohla radit. Přesto malou radu si neodpustím. Kdo nemá zájem číst rady od nějaké autorky, ať nyní přestane číst. Tomu přeji jen život plný umění, krásy a kulturních lidí…

Pro ty ostatní, zde je má rada. Naše společnost trpí jednou velkou vadou. Příliš škatulkujeme. Zeptali jste se sami sebe, zda jste kulturní člověk? Zkuste to. Nejspíš nedojdete k jednoznačnému závěru. Zato u ostatních máte hned jasno. Zkuste se nejdříve zamyslet sami nad sebou. Snad vám dojde, že celá věc není tak jednoduchá. U sebe po chvíli přemýšlení nad kulturním bohatstvím vašeho života mávnete rukou. „Jsem jaký jsem a nějaká autorka mě přece nedonutí myslet si, že je můj život nebo snad dokonce já sám bez kultury. A co fotbal? To je přece kulturní záležitost a dokonce národní, ne?“ honí se vám hlavou.

A teď ta rada: „Berte (nebo to alespoň zkuste) ostatní stejně jako sebe – takové jací jsou. Neřešte jestli jsou kulturní, mávněte nad tím rukou a snažte se je spíše poznat, než jen hned zaškatulkovat. Věřte, že váš i jejich život pak bude o mnoho snazší. A jelikož „podle sebe měřím tebe“, pak už ani vy sami nebudete řešit, co si o vás Pepa z horní dolní myslí, ten přece nad vámi taky jen mávne rukou. A pokud by to náhodou nezabralo, tak ještě je tu jeden citát, který mě osobně ve chvílích slabosti pomáhá: „Neřešte, co si o vás ostatní myslí, ti mají plnou hlavu toho, co si o nich myslíte vy.“ Přeji vám hodně krásných a šťastných dní – takových jaké jsou.


Jana Roušarová