Jan Werich

Před pár lety se odehrála anketa, ve které byl český národ tázán, koho považuje za největšího Čecha. Padlo mnoho překvapujících jmen jak ze strany malé obliby, tak ze strany obliby velké, až neuvěřitelné. Dokonce se mezi jmenovanými vyskytl i Jára Cimrman. Ale co je více překvapující, je skutečnost, že se v této anketě na pozoruhodném šestém místě umístil Jan Werich. Je udivující, že v našem státě, kde je větší zájem o sport než o kulturu, získal tolik hlasů tento divadelník. Je on skutečně tak významnou osobností pro český národ a dějiny českého divadla, když předčil dokonce Antonína Dvořáka či Karla Čapka? Čím si právě Jan Werich získal své diváky?
Jedním z důvodů může být to, že Jan Werich je jednou z významných osobností, které jsou naší době historicky nejbližší. Proti tomu ale zase hovoří fakt, že na prvním místě se umístil člověk, který žil ve 14. století a dokonce nebyl ani příliš Čech. Je nesporné, že pro Českou zemi měl Karel IV. obrovský význam, těžko se ovšem srovnávají zásluhy státnické se zásluhami uměleckými. Spíše to není vůbec možné a takovéto ankety jsou velice subjektivní. Wericha si lidé cení kvůli jeho divadelní práci a jeho osobnosti. Jan Werich byl osobnost sama o sobě, ale stejně tak byl jeho nedílnou součástí Jiří Voskovec, s kterým spolu tvořili „jedno tělo, jednu duši“, čímž byli výjimeční. Oni dva byli příkladem lidí, kteří se velmi dobře znají, dokáží odhadnout, co si ten druhý myslí, lidí, kteří se dokáží sehrát při jakékoli akci, jak pracovní tak soukromé a kteří jsou celoživotními přáteli. Byli natolik sehraní, že pokud je někdo slyšel pouze zpívat a neviděl je, což je i dnes možné při poslechu nahrávek, těžko rozeznal jejich hlasy, které se během písně střídají. Tato sehranost byla základem pro vynikající práci, jakou oba odvedli. Dnes je však více zmiňováno jméno Jana Wericha, na čemž má zásluhu opětovná emigrace Jiřího Voskovce po druhé světové válce. Zatímco Voskovec odcestoval a již se nikdy natrvalo nevrátil, Jan Werich zůstal v Čechách a našel nového divadelního partnera Miroslava Horníčka. Ten však nikdy nemohl nahradit celoživotní přátelství s Jiřím Voskovcem.
Jan Werich se začal umělecky projevovat po nedokončeném studiu práv, kdy napsal povídku a chtěl ji nechat otisknout. Všude ji nabízel a skupoval všechny noviny, aby zjistil, jestli ji někde otiskli. Nenašel však nic jiného, než inzerát od divadelního podnikatele Fencla, který inzeroval, že zaplatí tisíc korun za novou hru, kterou by mohl uvést. Werich se tedy pustil do díla se svým přítelem Voskovcem. Oběma bylo v té době 22 let. Původně chtěli na své hře pracovat na chalupě v Sázavě, kde však nenapsali ani čárku. Po návratu do Prahy vznikla píseň „Kupuju hrobku, prodávám hrobku“ a jak napsal sám Jan Werich ve své knize „Jan Werich vzpomíná…vlastně potlach“, řekli si s Voskovcem, že píseň dají doprostřed a už jen stačí napsat něco za a něco před. A tak vznikla po kavárnách první jejich hra „Vest pocket revue“, uvedena 19. 4. 1927. Tato hra dosáhla obrovského úspěchu a měla více než 200 repríz. Byla to studentská recese a jelikož revue znamená podívaná, vyskytovaly se v ní tudíž písně, tanec, masky i kostýmy. Díky této jejich hře se stali nedílnou součástí Osvobozeného divadla. Přes úspěchy i neúspěchy přešli od bezpředmětného humoru, kde čerpali inspiraci z amerických filmových grotesek a kde hlavním smyslem byl nesmysl, k politické satiře, ve které vystupovali na ochranu demokracie před fašismem. Hráli až do roku 1938, kdy byla jejich činnost ukončena a oba emigrovali do Ameriky.
Jejich předností a novinkou byly takzvané forbíny, které se vyznačují improvizací, hrou se slovy a klaunstvím. Právě u forbín předvedli, jak dokáží odhadnout jeden druhého a pobavit i sebe navzájem. Samozřejmě k nim také patří neodmyslitelná spolupráce s Jaroslavem Ježkem, který byl pro ně pokladem, jelikož jim skládal písně šité na míru.
Byly to výjimečné postavy českého divadla. Pro mnohé se staly vzorem, pro mnohé také ne, ale rozhodně právem si Jan Werich v anketě Největší Čech získal takové uznání, jaké si získal. A také možná ten náš český národ není tak nekulturní, jak se na první pohled zdá. Jediné co je nutno vytknout, je fakt, že se někdy zapomíná na Jiřího Voskovce, který nebyl jen pomocníkem Jana Wericha, nýbrž rovnocenným partnerem a nejlepším přítelem, jakého si každý z nás může jen přát.

Agáta Štěchová