Jacques Le Goff : Kultura středověké Evropy

1. Konec starověku
Ve 2. století našeho letopočtu, v Římě…
Od této doby až do samotného římského zániku jsou hrozbou obrovské říše stálé nájezdy Barbarů.
Po zastavení barbarských útoků na Dunaji Marcem Aureliem, který zde také umírá, nastává období stálých útoků na římské hranice (neboli limes romanus). Řím pod tímto tlakem přijímá velké množství Barbarů, kterým jde především o získání životního prostoru, protože i oni jsou tlačeni k jihu severskými národy, kterým již jejich domov nemůže poskytnout obživu. A tak se z nepřátel stávají zemědělci a vojáci, kteří slouží především jako pracovní síla. Toto však budí odpor a nastává zlom - odchod Římanů k Barbarům. Římské impérium se tak blíží krůček po krůčku svému zániku.
Ve 4. století,po založení Konstantinopole, Nového Říma, je patrná centralizace směrem na východ. Římská říše již není schopna kontrolovat svá území, a toto rozdělení je také jeden z důvodů blížícího se konce. Barbaři se soustřeďují na západ a za tento ústup jim platí sama Konstantinopol.
Řím se postupně vzdává svých božstev, která jej zklamala, a přijímá Boha křesťanů v němž vidí svou záchranu.
Rozpory mezi Římem a okolním světem nespočívají však jen ve válkách, ale také obchod s barbarskými kmeny, na kterém se Římané snaží nerovně vydělávat, poslouží jako další polínko do ohně.
Tyto události vyvrcholily roku 476 kdy král Odoaker sesadil Romula Augustula a tím západní říše římská i starověk zaniká. Poslední římský císař tedy nese stejné jméno jako císař první.
Úcta Barbarů před císařským majestátem je vidět i na tom, že Odoaker nechal římské insignie poslat do Konstantinopole nyní jedinému císaři, Zenonovi. A uplyne ještě dlouhá doba než tento titul získá barbarský vládce. Bude to až Karel Veliký, který roku 800 bude prohlášen za císaře papežem Lvem III, jenž bude utlačován a bude hledat v Evropě autoritu, která by obnovila jeho moc.

2. Křesťanský svět a germánská organizace
Ocitáme se v těžkém a dlouhém období na jehož konci se nachází renesance. Lidé antiky museli být čestní a spravedliví, středověký člověk musí být věrný a věřící.
Začátkem roku 660 vzrůstá pro západní Evropu hrozba Arabů. Ti dobývají celou severní Afriku a zanedlouho i Pyrenejský poloostrov. Tím se jim naskýtá volná cesta do Evropy, ale roku 732 je poráží Karel Martel u Poitiers a jsou zatlačeni Franky zpět.
Frankové nyní vládnou relativně velkému území, protože už asi o dvě stě let dříve dobyli Burgundské království. Z této moci vyplývá již zmíněná korunovace Karla Velikého roku 800. Smrt obou Karlových synů, Karla i Pipina, umožnila Ludvíkovi Pobožnému, aby se chopil moci. Ten rozdělil říši mezi své tři syny Lothara, Ludvíka a Karla. Ti však o území bojují.
Roku 843 je proto verdunským dělením Franská říše rozdělena na tři části. Prostřední část – symbol Franské říše - a Itálii dostal nejstarší Lothar. Ludvík “Němec“ dostal východní část a zbývající část západní byla přidělena Karlovi Holému.
Roku 924 zaniká na nějaký čas i císařský titul. Sousední Germánie si na titul císaře ještě musí počkat.
Když roku 936 nastupuje v Germánii na trůn Ota I, udělá z vévodů své vazaly a tím je k sobě připoutá. Oni mu za to slíbí věrnost, která má však jen tři roky trvání. Vévodové se proti němu spojí, ale ten je poráží a tím si upevňuje svou moc. Ota I později rozhoduje ve sporu o francouzský trůn mezi Karlovcem a Robertovcem.
Roku 951 se stávám italským králem a s válečnými úspěchy nad Slovany a Maďary přijímá roku 962 císařskou korunu z rukou papeže Jana XII. Jeho syn Ota II mění název císařského titulu z Imperator Augustus na Imperator Romanorum – císař Římanů. Ota III poznamenaný výchovou své matky z Byzance se roku 998 usídluje v Římě a vyhlašuje obnovení římské říše. Díky jednotě názorů Oty a papeže Silvestra II se zdá, že sen o novém Římu bude uskutečněn, ale proti Otovi se vzbouří římský lid. Roku 1002 Ota nakonec umírá a papež o rok později.
11. století je rozkvětem pro západní křesťanský svět. Konec nájezdů z východu vede k pacifikaci. Tento jev způsobí větší investice do jiných než vojenských cílů. Vzrůstá těžba surovin, které jsou potřeba na stavbu obydlí. Také kostely zažívají svou renesanci. Tato situace působí pozitivně také na ekonomiku. Počet obyvatel Evropy se z 27 milionů z roku 700 za šest set let téměř ztrojnásobí.
Hlavními šiřiteli křesťanské myšlenky jsou již od 8. století Němci. Jejich kolonizace východu však nemá jen náboženský ráz. To dokazují jejich útoky na Čechy i potom, co moravský kníže Rostislav povolal Cyrila a Metoděje.
Charakteristické pro toto období je získávání nových území pro obživu. Někde se dokonce i vysouší bažiny, ve Flandrech silně zasažených populační explozí se staví hráze.
Křesťanství se s tímto rozvojem uchylovalo k expanzi. Po roce 1000 přijali křesťanství za své náboženství Poláci, Maďaři, Dánové, Norové a Švédi. Prusové až ve 13. století, Litevci dokonce až ve století 14.
Významnou kapitolou jsou také křížové výpravy. Jejich hlavní význam sloužící spíš jako záminka byl boj proti nevěřícím, ale byly k nim i jiné důvody:
1) Tyto války měly stmelit Evropu a ukázat na společného nepřítele, Byzantskou říši a svět islámu.
2) Měly loupeživý charakter ospravedlněný svatostí tohoto poslání.
3) Lidé toužili po novém území a bohatství.
První křížovou výpravu vyhlásil roku 1095 papež Urban II, který si kladl za cíl vymanit svaté město Jeruzalém z rukou nevěřících. Jeruzalém byl dobyt, ale jen na dobu, než si ho muslimové opět podmaní roku 1187. Výpravami se také prohlubuje propast mezi západním světem a Byzancí. To vede ke čtvrté křížové výpravě a obsazení Konstantinopole. Křížové výpravy mimo kontinent trvají až do 13. století, než skončí nezdarem.
Od 10. do 14. století probíhá migrace lidí do měst, které postupem času mění svojí tvář. Stávají se z nich centra obchodu a rozvoje řemesel, které se později kvůli organizaci a ochraně začleňují do cechů, jež regulují trh.
Města jako centra trhu potřebovala pro pokrytí svých transakcí stříbrné mince. Ve století 13. se z tohoto důvodu začaly razit dokonce mince zlaté.
Ve 12. století vítězí městské školy nad klášterními a románské umění se mění na městské – gotiku.
Hlavním hybatelem přestavby je církev. Ta nechce naplno ukázat své bohatství, a tak se občas stane, že někdo jakoby zázrakem najde na staveništi truhlu zlata, kterou pokryje všechny náklady. Tak se z intriky stane vůle Boží.
Církev už tolik neřídí společnost jako tomu bylo v raném středověku, ale celou ji sleduje. Kolem roku 1000 je ohrožena. Největší hrozbu budou představovat kataři – stoupenci manicheismu, jejichž počet relativně rychle roste. Kacířství 12. a 13. století se vyznačuje protifeudální herezí vzniklé z měst.
Církev nabízí například království nebeské těm, co celý život tvrdě pracují. Celé to vypadá jako návod, jak udržet společnost v klidu, i když má důvod k nespokojenosti.
Na počátku 14. století jsou již hranice západního křesťanského světa stabilizovány. Hranice uvnitř tohoto území se však za pevné označit nedají.
Poslední velké nájezdy Mongolů a jimi hnaných Kmánů nechají v Polsku a Uhrách strašlivé škody. Ty se však rychle zacelují a například v Polsku znamenají zemědělský i ekonomický rozvoj.
Přichází ale i mnoho problémů jako malé výnosy z půdy, která je špatně obdělávaná, proto se ponechává ladem. Málo lesů, které klučením ustoupily právě neúrodné půdě.
Právě toto jsou hlavní důvody celkové nespokojenosti. Venkované se bouří. I ve městech je mnoho stávek a vzpour. Z důvodu špatné ekonomické situace se nedostavují ani mnohé budovy jako katedrály a kostely.
Začíná devalvace peněz. Rok 1343 znamená velký úpadek Florentských bank, které s sebou stáhnou velké množství soukromých rolníků a malých podniků.
K tomu se ještě přidává mor roku 1448, který silně sráží počet obyvatel v téměř celé Evropě.
Zdá se, že krize končí rychlým přetvářením ekonomiky a sociální sféry.

3. Středověká kultura
Počátek
S obdobím raného středověku se objevuje též nové cítění a mentalita. Malé sociální a ekonomické jistoty jdou bok po boku s nevzdělaností. Vzdělaná vrstva křesťanské elity se rychle přizpůsobuje úrovni nevzdělaných. To vše zapříčiňuje hluboký intelektuální pokles.
Existují naštěstí i výjimky, které pro svět svůj i budoucí zachraňují většinu vědění antiky a její kultury. Jsou to především Cassiodorus, Boethius, který pro svět zachrání dílo Aristotela. Odkazem Isidora Sevillského je program sedmi svobodných umění. A poslední – Beda, který vyjádřil mnohovýznamnost písma.
S tím jak věda trpí a je v ústraní, rozšiřuje se obrazotvornost, jeden z jejích opaků. V krizi je ale i estetické cítění, které se soustředí na ozdobu, pozlátko a ne umění, které nyní jen zakrývá technické nedostatky. Například sochařské zpodobení člověka skoro mizí.
V podobně hrozivé situaci je i ekonomika a další důležité složky.

Vývoj
Časté stěhování venkovského obyvatelstva kvůli přidělení jiného “majetku“ podle užívacího práva je jedním ze znaků období 10. století i století nadcházejících. Lidé nemají žádné vlastnictví a to zajišťuje jejich mobilitu, kterou vyšší třída hojně využívá.
Z nevzdělanosti vyplývá již zmíněný kontrast mezi vědou a obrazotvorností, která však nevzniká jen touto cestou, ale je posilována také náboženstvím samotným.Celkové opovržení okolním nekatolickým světem hlavně kvůli jeho bohatství.
I z tohoto vzejdou křížové výpravy a útok na mnohem bohatší a rozvinutější Byzantskou říši. Vyplyne z toho i morální otřes společnosti. A o tom, že muslimové jsou skuteční nepřátelé nikdo nepochybuje. Mohamed je přirovnán k šelmě z výjevu Apokalypsy a boj proti nevěřícím je vrcholem rytířských ideálů.
Ale i přes to se rozvíjí obchod s východem. Když obyvatelé Benátek dokážou svou životní závislost na obchodu, dostanou dokonce roku 1198 od papeže výjimku a mohou legitimně s muslimy obchodovat.
Další důležitou částí známého světa jsou Mongolové. I přes tři velké útoky Mongolů na východní Evropu je právě v Mongolech viděna spása křesťanského světa. Kvůli historkám o přežívajících nestoriánských křesťanech v Asii a o tom ,že prý sám Kublaj-chán toužil po tom být křesťan, vznikl sen o velké říši křesťanstva, která bude zhoubou pro islám. Sám mongolský panovník prý ale Marcovi Polovi velmi dobře vysvětlil neslučitelnost sociálních a politických struktur Tatarů a křesťanů.
13. století se vyznačuje hlubokým náboženským rasismem, kde válka mezi křesťany je považována za zlo, ale válka proti muslimům za povinnost.
Vývoj zastihl i pohled na Boha samotného. Z prvotního Boha “vladaře“ se postupem času stává Bůh “člověk“, který je mnohem blíže každodennímu životu obyčejného člověka. I zobrazení Krista se mění. Je zobrazen jako trpící víc než kdy předtím. Také je často zobrazován jako dítě spolu s Pannou Marií, jejíž popularita se zvyšuje. Důležitá je také vzrůstající role Ďábla, v raném středověku není tak silná osobnost, ale v průběhu 11. století jeho úloha roste.
Celý tento jev je nadmíru logický. Přiblížit Boha všem lidem, ukázat trpícího Ježíše zkoušenému obyvatelstvu a zdůraznit strašáka ať už v podobě Muhameda nebo Ďábla.
Ve středověku není žádná střední cesta. Všechno má buď původ v Bohu, pak je to dobré, nebo v Ďáblu, potom je to zlé a špatné.
To nepřipouští žádné kompromisy ani cestu k nim.


Umění a společnost
Středověká společnost se dělila na tři skupiny: kněží, vojáky a pracující. Nezanedbatelná je však i skupina čtvrtá – měšťané,ta se do společnosti začleňuje až ve 12. a 13. století. Mnozí se nechtějí spokojit s příchodem této ekonomicky mocné třídy. Z toho vyplývá, že středověkou mentalitu ovládá mimo materiální i duchovní nejistoty také závist, možná strach z nové moci.
Společnost má dvě hlavy – papeže a císaře. Několikrát se obě strany pokusily vládnout jednou rukou, ale neúspěšně. I když je jasné, že světská moc papeže převyšuje náboženskou moc císaře.
Sny o jednotě západního křesťanského světa jsou ničeny jeho rozmanitostí a různorodostí. Tento svět nejenom že není jednotný, není však ani harmonický. To je způsobeno mnoha společenskými nesouhlasy.
Jednotlivec je především členem rodiny nebo rodu. Je svým příbuzenstvem pevně svázán, toto platí především v aristokratických vrstvách. Člověk se ve své nejistotě často opírá o své blízké okolí ale také o autority světské i duchovní. Často můžeme být svědky úniků člověka od reality a hledání skryté pravdy. Toto velmi kritizuje církev, která nabízí svůj vlastní recept: půst, odříkání a modlitby.
Hlavní znaky sociální diferenciace jsou dům, oblečení a strava.
Hlavní ohnisko sociálního napětí je na venkově. Protože na rozdíl od měšťanů bojujících o moc, která by teoreticky mohla vyplývat z jejich ekonomického zajištění, vesničané prahnou po zlepšení jejich situace ve všech oblastech.
Zápas tříd mezi sebou je znásoben bojem uvnitř jich samotných.
Kacířská hnutí, která vznikají zapříčiní velký počet nevinných obětí.
Středověk je obdobím pestrých barev, dnešní šedá gotika je zapříčiněna časem.
V malířství se hojně objevuje symbolika, která je ovšem ve 13. století nahrazována realismem a naturalismem. Mohlo by se to posoudit jako osvobození umělců a hledání na dlouho opomíjeného estetického cítění. Umění už neslouží jen jako náboženská propaganda.
Improvizovanou divadelní scénu umožňují města, kostely a hrady.

Hmotná část
Západní Evropa 10. až 13. století je velmi málo vybavená. Jediné vynálezy jsou vlastně jen vylepšené stroje, nástroje a techniky, které mají původ ve starověku. Jde například o pluh a většinu nástrojů.
Může za to především středověká mentalita, která nemá chuť hnát se kupředu. Určitou odpovědnost mají i řády, které chtějí křesťanský svět izolovat.
Jedinou oblastí, která zaznamenává znatelný rozvoj je vojenství. S tím souvisí i rozvoj hutnictví a balistiky.
Hlavním sortimentem vývozu na východ jsou meče, které mají vyhlášenou pověst. Přepychové zboží se stále musí dovážet z Byzance a orientu.
Základními materiály jsou kámen a dřevo, které je rovněž jedním z měřítek bohatství. Avšak základem materiálního života je půda i přes to, že je špatně obdělávána a hnojena, především kvůli epidemiím, které se znatelně podepisují na stavech dobytka. To jsou důvody toho, že se půda rychle vyčerpává. Systém dvojpolní je později nahrazen systém trojpolním.
Z důsledku nemožnosti odčerpat spodní vody těží se hlavně povrchově. Tento způsob dobývání cenných kovů nemůže nasytit evropský hlad po penězích. To zajistí až dovoz drahých kovů z Ameriky v 15. století.
Středověká ekonomika v západní Evropě si klade za cíl pouze nasycení lidu. A tak je Evropa této doby neustále ohrožena nebezpečím, že obživa nebude stačit. To se také mnohokrát potvrdí. Lidé jsou příliš závislí na přírodě.
Špatný stav ekonomiky zapříčiňuje také to, že peníze jsou sice symboly sociální, někdy i politické moci, ale často neznamenají moc ekonomickou.
Obyvatelstvo venkova je často zadluženo u obchodníků a směnárníků.

Na konci tohoto období stojí velké množství změn. Renesance přinese nový pohled na svět, Boha i člověka. Vynález knihtisku umožní později vzdělanost širším okruhům. A objevení nového světa vyřeší některé problémy, ze kterých však vzniknou obtíže jiné. Například touha po drahých kovech bude americkým dovozem nasycena natolik, že bude hrozit inflace.
Evropská společnost prošla cestou plnou obtíží, ale brzy se stane nejvlivnější částí lidstva. Osud si zahrává s civilizacemi. Ti co se potácely v existenční krizi budou světu vládnout a naopak.

Kateřina Vlčková