INTERVIEW WITH KUSUMAM

INTERVIEW WITH KUSUMAM

Kusumam je písecká kapela nezařaditelného stylu. Oni sami jej pojmenovali jako emo-indie-core, od čehož však následně upustili. Já osobně hledání škatulek pro styly hraní považuji za zbytečné, takže pokud si chcete udělat názor nebo na škatulkách trváte, vřele doporučuji si je zajít poslechnout. Skutečně to stojí za to! Abyste si však o nich udělali před návštěvou koncertu alespoň malý obrázek, zpovídala jsem kytaristu Toma. Po následné konzultaci se zbytkem kapely (především děkuji Klokanovi za upřesnění několika dat, termínů…) vám tedy předkládám toto:


I.F.: Jak vznikla kapela Kusumam, kdy to bylo, kdo jsou její členové a kdo mezi ně dříve patřil, protože vím, že tahle sestava není úplně původní…
Tom Linn: No, jasně, takhle to nezačlo, začlo to v sestavě, kdy jsme byli čtyři a měli jsme houslistku. To se ale týká přibližně jen prvního půl roku, od tý doby existujem beze změn ve třech. Sestava je: bicí-Robert neboli Rob Hopeye, basa-Klokan, no a na kytaru Tom Linn. Celý to vlastně vzniklo před nějakejma osmi rokama, někdy začátkem roku 2000- tehdy jsme si ve zkušebně spíš jenom tak brnkali, sešli jsme se třeba jenom dvakrát, třikrát za měsíc. Následně jsme založili kapelu, začali jsme se tomu věnovat víc, začali jsme mít pravidelný zkoušky. To vlastně nebyl ještě ani Kusumam, by se nechalo říct.

I.F.: A mělo to nějaký jméno?
Tom Linn: Já myslim, že to žádný jméno nemělo.

I.F.: Takže zatím jenom takový „domácí“ hraní?
Tom Linn: Jasně. Akorát to bylo zpestřený tim, že jsme jeden čas, protože jsme neměli zkušebnu, tak jsme zkoušeli v Iluzi, což byl takovej bar v Písku. Takže jsme měli takový veřejný zkoušky, kam mohli chodit lidi a to bylo zajímavý. Potom jsme vlastně dospěli k tomu, že jsme založili Kusumam.

I.F.: No a to bylo po kolika letech společného hraní?
Tom Linn: Já myslim, že tak po půl roce, zhruba…No a začali jsme pilně tvořit, protože Klokan měl v tý době hrozně nápadů-ze šuplíku vytahenejch, protože před tim, kdysi dávno hrál v Kolně vedle kolny. Robert hrál kdysi dávno v legendární grupě Dráty…Tak jsme začali zkoušet muziku, Klokan k tomu dával texty. Vždycky přitáh nějakej nápad, rovnou jsme to naroubovali, vznikalo to hrozně rychle. Tohle vydrželo asi tři roky, kdy jsme hráli takový…to byly opravdu spíš písničky.

I.F.: To vypadá jako byste spíš byli jeho kapela…
Tom Linn: Ne, to bylo tak, že on přišel s nějakym nápadem, zahrál ho a my jsme si k němu každej něco vymysleli. Vzápětí se na to narouboval nějakej nápad, kterej vznikl při tom, když se to hrálo. Takhle vlastně vznikaly ty písně.

I.F.: Jaká píseň byla první?
Tom Linn:První byla indická mantra Aditja Hridájam Punjam Sarva Šatrů Bína Šanam. Zpětně viděno, tvorba prvních několika let nebyla až tak valné kvality, nicméně aspoň jsme se spolu sehráli a připravili tak živnou půdu pro časy následující.

I.F.: V té době už jste koncertovali?
Tom Linn: V tý době už jsme měli sem tam nějakej koncertík…Pak jsme si řekli, že to chce nějakou změnu, protože jsme si vydali samy asi dvě desky, vlastně vydali-vypálili.

I.F.: Jak vydali sami, jak se to dělá, že si člověk vydá sám desku?
Tom Linn: To se vydává tak, že si člověk rozmyslí, jaký písně tam budou, ty písně se nahrajou… Nahrávali jsme je s pomocí jednoho známého, ale snad dokonce v naší zkušebně…nebo možná u něj. Byly to klasický „demíčka,“ který ale vypadaly regulérně jako normální „cédéčka.“ Mělo to obaly, bylo to potištěný, akorát to teda bylo vypalovaný. Takový jsme udělali asi dvě. Pak jsme zjistili, že takhle nás to opravdu už moc nebaví, protože to bylo takový hodně, hodně, hodně „ucajdaný,“ klidný a vůbec nás to nevybuřovalo. Tak jsme začali přitvrzovat, přitvrzovat…Pak nás oslovili Indies, jestli bysme si s nima nechtěli udělat desku. Oslovili nás vlastně na základě toho, že jsme před tim udělali „demíčko“ už regulerní, který jsme nahráli ve studiu. Mělo asi šest písní, trvalo nějakejch osmnáct minut. To bylo takový první, abychom poznali, jak to ve studiu vypadá, vyzkoušeli si ty postupy, jak se to má dělat. No a právě na základě toho nás oslovili Indies. Vydali jsme u nich desku Cambiar.

I.F.: Co to znamená, vydat si u někoho desku?
Tom Linn: Nahráli jsme si muziku-ve studiu, dali jsme to Indies, dali jsme jim podklady, jak maj vypadat obaly a Indies prostě v Brně tu desku vydali v nějakym nákladu…X kusů.

I.F.: To znamená, že vám udělali takovou charitu?
Tom Linn: To se tak normálně dělá. Oni si to prodávaj potom a vydělávaj na tom peníze…My, v zápětí, co jsme dodělali Cambiar, tak jsme zjistili, že pořád je to takový moc ucajdaný... No a na podzim roku 2006 jsme vlastně vydali desku. Ta deska vyšla na vinilu, je to normální LP. Je to speciální vinil-je průhlednej.

I.F.: Proč průhlednej?
Tom Linn: Protože jsme to chtěli jinak, to je jasný. Hledali jsme barvy a říkali si jakou, pak jsme uviděli tu průhlednou, z který jsme byli nadšený a řekli jsme: To chcem!
Tuhle desku jsme si vydávali úplně sami, v nákladu asi 250-260 kusů. 263 

I.F.: Kolik jste jich prodali?
Tom Linn: Tak to vim naprosto přesně, protože jsme zrovna teď prodávali 101. To je docela dobrý, protože jsme koncertů zas tolik neměli a prodáváme si to vlastně jenom sami. K desce jsme udělali taky klípky-vlastníma silama. Ta deska se jmenuje Fight with Windmills-jako Boj s větrnýma mlýnama. To je ta nejnovější. Vyšla 11.11.2006 vybrali jsme takový datum, aby se to dobře pamatovalo. Takže k týhle desce jsou právě ty klípky. Skoro ke všem písním. Když to jde, tak hrajeme na koncertech s projekcí-s těma klipama. Takže vlastně máme i DVD, který se taky nechá pořídit.

I.F.: Jak tak koukám, tak už jste něco málo ve studiích natočili. Vím, že to ale není nijak levná záležitost. Můžu se zeptat, na kolik průměrně vyjde natočit desku ve studiu?
Tom Linn: Tak, ono se to liší studio od studia, ale při průměrný ceně-500Kč/hodina se nechá deska udělat…různě…různě rychle. Ale tak třeba my jsme jí dělali nějakejch 77 hodin. Takže se to nechá spočítat, kolik to stálo… Ale tak víš co, lidi si kupujou třeba auta, baví je jezdit v autě rychle a kupujou si sportovní, silný auto. Dělaj to pro radost. Tak my jsme se rozhodli, že když už si ty písně uděláme, tak si je chceme nechat zachovaný, samozřejmě v nějaký kvalitě.

I.F.: Tak to je v pořádku, že investujete do umění. No, a na jak dlouho dopředu máte domluvený koncerty a kdo vás zve? Jsou to většinou lidi, který znáte, nebo vám zavolá někdo, koho jste v životě neviděli ani o něm neslyšeli, třeba z druhého konce republiky a pozve si vás, nebo jak to funguje?
Tom Linn: To je zase víc způsobů. Jeden je, že je to přes známý, protože určitě to tak funguje u většiny kapel, že prostě se snaží, když jim někdo udělá koncert-nějaká kapela někde, tak se snaží jim sehnat koncert u nich ve městě a zase naopak- to je ten první přístup. Pak je dneska internet, kterej je fakt výbornej-jako server Bandzone a Myspace, který hrozně pomáhaj kapelám. Hodně lidí se ozývá, že si nás najdou na tom internetu a pak zavolá, zeptaj se, za kolik bysme byli ochotný přijet zahrát a přijedem…

I.F.: A za kolik hrajete?
Tom Linn: Za cesťák. A cesťák teda máme-protože si půjčujem dodávku, jelikož náš bubeník je hroznej lempl a neumí hrát na cizí bicí, takže hraje na svoje, takže musíme jet velkym autem, a tak je to 5 Kč na kilometr. Otázkou je, jak dlouho to vydrží, protože to globální oteplování a nedostatek ropy způsobuje, že ten benzín jde furt nahoru…teda ta nafta…Jinak nejdál máme domluvenej koncert…teď máme něco 20. června, pak o prázdninách a pak máme něco na září, říjen. Letos ale opět úspěšně sabotujem snahu zahrát si na festivalech. Zase letos nebudeme hrát skoro na žádnym.

I.F.: Neříkej, že neradi hrajete na festivalech?!
Tom Linn: Nám to nějak nevychází. Vždycky, když se rozhodneme, že bysme se na nějakej pozvali, tak maj plno…

I.F.: No, neříkej mi, že vás ještě nezvali z žádného festivalu!?
Tom Linn: Tak myslim na tokový ty velký, že jo. Tak to ne, hrajeme na menších festivalech, ale tak jako…paráda. Stejně nejlepší je to vždycky v malym klubíku, kde je nejlepší atmosféra.

I.F.: Jak často jezdíte po koncertech?
Tom Linn: Vychází to tak jednou za 14 dní. To nám zatím docela vyhovuje, protože ono pak hrát třeba každej víkend…hmm…je to taky mazec…optimální by bylo dycky mít třeba tejden, čtrnáct dní koncerty skoro každej den nebo ob den. Pak mít zase třeba měsíc pauzu, kdy by člověk se mohl věnovat tvoření novejch věcí a tak. A pak zase znova.

I.F.: Kdo vám dělá takovýho, jakoby manažera, kdo domlouvá koncerty?
Tom Linn: Koncerty si domlouváme sami.

I.F.: Kde teď budete hrát v nejbližší době nebo kde třeba hrajete nejčastěji, kde jste hráli nejdál?
Tom Linn: Zatím jsme se ještě nedostali na koncert do ciziny. Teď máme rozjednaný Polsko a ještě máme tak jako nakousnutou Korsiku, kde je prej docela zajímavá scéna. Nemaj tam místní kapely a lidi jsou hodně lačný a zvou si tam takhle zahraniční kapely…Tak to by byla docela fajn dovolená. Jinak nejčastěji hrajem asi v Prachaticích, nevim, jak je to možný, ale
v Prachaticích asi ještě častěji než v Písku. My se snažíme nehrát moc často v Písku, protože já nemám rád takový ty kapely, jak hrajou každej pátek támhle v tý hospodě a omílaj to tam furt dokola, to je takovej přístup, kterej nemusim. Navíc si myslim, že by se to ani nedalo vydržet- ta naše muzika, že to asi takhle furt dokola není stravitelný. Myslim si, že máme takovej násilnej zvuk, že člověka by z toho už třeba po hodině bolela hlava…nebo po dvou. Mě teda občas na zkoušce už docela bolí. Hrajeme nahlas. Snažíme se hrát hodně nahlas, protože to je takový přirozený… No a nejdál jsme hráli asi ve Valašskym Meziříčí.

I.F.: Dobře..no a co ten váš hudební styl, co je to za styl, má to takovej podivnej název…
Tom Linn: Ono je to těžký, my jsme furt přemejšleli, jak to zaškatulkovat, protože každej se tě ptá, co hrajete, co je to za styl, no a jak to máš říct, že jo. Tak jsme přemejšleli, jak to pojmenovat. Ještě nedávno jsme měli škatulku emo-indie-hardcore nebo něco takovýho, ale to už jsme zničili, protože jsme zjistili, že s emem nemáme společnýho nic, s Indií už asi taky moc ne a s hardcorem taky asi moc ne, takže jsme se rozhodli, že si budeme psát na plakáty prostě rock.

I.F.: No a co Indie, jakou tam hraje roli, nějakou zásadní?
Tom Linn: No jasně, Indie samozřejmě. Klokan je člověk, kterej se měl narodit v Indii, protože je založenej úplně totálně východně a hodně se to prolíná do těch jeho textů. Je hodně ovlivněnej určitě hinduismem, šivaismem a podobnýma náboženstvíma. Ostatně si myslim, že asi všichni z nás jsme takový trošku byli hledači-vždycky. Takže ta Indie tam je. Máme pár písní, který jsou v sanskrtu, většinou je to nějaká mantra.

I.F.: Takže jsou to skutečný-reálný znaky v těch klipech? Jako například v Nasice?
Tom Linn: Samozřejmě. To je právě pointa Nasiky, že jo. Že tam člověk ťuká do obyčejného psacího stroje a nakonec mu vyleze text napsanej v devanagari, což je indický písmo, který na psacím stroji by šlo těžko naťukat.

I.F.: Když jsme u těch klipů, tak jak to bylo s klipama?
Tom Linn: S klipama to byla hrozná sranda. My jsme si to chtěli zkusit. První byla asi Nasika-klip k Nasice. Tak ten vzniknul před třema, čtyřma rokama u jednoho kamaráda ve sklepě, kdy jsme tam fakt blbli a bylo to výborný. Hráli jsme si se světlama, prostě úžasnej den…výborný. No a takhle je to v podstatě se všema těma klipama, že když je to hraný, tak je to vždycky taková sranda. Je to opravdu zábavný. Vybereme si vždycky nějaký hezký prostředí a snažíme se do toho dát nějakej příběh.

I.F.: Kdo to vymýšlí-to téma?
Tom Linn: Většinou, po pravdě řečeno, kdybych to měl úplně říct, tak jako…kdybych měl Kusumam popsat jako lidskou bytost, tak bych to viděl, že ač teda pro mě to nevyplývá moc dobře, tak já jsem ty nohy-takový ty, který to roznáší po světě. Klokan je srdce, který tomu dává takovou tu vnitřní duši a Robert je mozek, kterej to všechno řídí. Myslim, že nebejt Roberta, tak spousta věcí se nestala, ale rozhodně není nějakej diktátor nebo kapelník, to ani náhodou.

I.F.: Robert je vlastně zároveň i grafik…
Tom Linn: No jasně. Robert dělá „xicht Kusumamí.“Absolutně celkovej. Od samého začátku…Klípky teda děláme sami, s tim, že nám pomáhá člověk, kterej je teď v Austrálii.

I.F.: Na co to točíte? Protože ty klipy jsou poměrně kvalitní.
Tom Linn: Je to úžasný, ale je to točený na normální kameru, kterou koupíš tak za devět litrů. Úplně obyčejná, která nahrává na DVD, prostě parádní řešení. Teď nedávno jsme zrovna pomáhali dělat kapele Landmine spring ze Strakonic klípek. Nahrávali jsme to asi na tři nebo na čtyři kamery, kdy jsme tam prostě jako okolo chodili a na takovou tu prezentaci, aby si člověk udělal představu to stačí a je to v podstatě s nulovejma nákladama. Dneska ty technologie jsou úžasný a myslim, že pokud člověk jenom trochu chce a hledá, tak si spoustu věcí dokáže udělat sám a nemusí se obracet na žádný profesionály.

I.F.: Spolupráce mezi kapelami asi docela funguje, jak to tak poslouchám…
Tom Linn: Tak já myslim, že určitě, že to tak musí bejt a že to tak je všude, protože když není interakce s okolím, tak to všechno dojede, že jo.

I.F.: V čem všem to spočívá-ta spolupráce nebo jakou spolupráci jste navazovali vy s jinejma kapelama?
Tom Linn: Tak kromě těch Landmine Spring, který jsou takový jakoby hodně spřízněný, protože Robert se s těma klukama hodně dobře zná-teď třeba zaskakuje za jejich bubeníka. Bude s nima třičtvrtě roku hrát na koncertech. Mimochodem kytarista-zpěvák ze „springů“ si na naší desce-na Cambiáru střihnul v jedný písni „sólíčko,“ protože zrovna přijel do studia, tak jsem ho hned zlanařil, aby si to tam dal…a bylo…A spolupráce s ostatníma kapelama-výměnný koncerty-s tim, že si lidi půjčujou mezi sebou na koncertech věci a s tim, že není problém, když někdo si pořídí novou věc, tak se to jede hned otestovat a vyzkoušet. Ta komunita je tam jako všude jinde, když někoho něco baví, tak se ty lidi podporujou. Jinak s těma koncertama-my třeba hodně často hrajeme-tady od jedný grindcorový kapelky-Lahar jednu věc a je to prostě sranda. Hrajeme to úplně jinak než oni…výborný no. Oni nám to vzápětí vrátili, když byl poslední koncert na Palubě-před rokem, tak oni se naučili pro změnu naší píseň a bylo to úplně fantastický. Zahráli to taky úplně jinak-nebo v podstatě splácli několik písní dohromady a byla to fakt bomba. Tohle se mi hrozně líbí, když kapely na koncertech zahrajou třeba dvě, tři písně od cizích kapel-za a)to člověku řekne, co třeba ty lidi poslouchaj, za b)si můžou udělat obrázek, jak vlastně umí hrát nebo jak jsou schopný zahrát i jiný věci než svoje, no a za c)je to prostě pohoda, když člověk třeba tu kapelu vůbec nezná a tak nějak přetrpí tu půlhodinu, kdy to třeba opravdu není k tomu, a pak slyší nějaký známý písně a může si zapařit, to je fakt dobrý. Tohle mám rád.

I.F.: Jak jste natáčeli Labyrinth? To mě zajímá hodně, protože se mi hodně líbí. A kde to bylo, co je to za budovu?
Tom Linn: Takže Labyrinth. Labyrinth je natáčenej tady v Písku. Je to v baráku na „Budějovce“-kousíček od výtvarky. Mimochodem tam bydlí půlka Laharů a zrovna ten byt je vlastně pronajatej Žroutem-bubeníkem Lahařím, příležitostným klávesistou v Posledním přání mrtvého humanisty. Ten byt kdysi patřil rodičům slavnýho českýho malíře, grafika a ilustrátora Josefa Váchala. Ten mě fascinuje. Naprosto totálně mě odrovnal. Je to holá zeď a jsou na ní nakreslený výstupky, obrazy…,všechno je to nakreslený na holý zdi-úžasný, skvělá barva…No a natáčeli jsme to tak, že jsme měli jasnej záměr, že to musí bejt nahrávaný z jednoho místa, což se nám skoro povedlo. Jenom se tam mění pozadí. Celá ta píseň je věnovaná Jildovi, kterej vlastně už rok, rok a půl se toulá někde, neznámo kde a hrajou tam lidi, který Jildu znali, některý, který zrovna měli čas a byli ochotný tam přijít a udělat to, co tam udělali…No a bylo to parádní, protože svým způsobem se tam sešli lidi, který se jinak moc nepotkaj. Docela si spolu zajímavě popovídali…

I.F.: V tomhle klipu jsou zároveň animace, jak to bylo s nimi?
Tom Linn: Animace-to je právě ten člověk, kterej je teď v Austrálii. Člověk, kterýmu budeme říkat třeba 248-on se tak prezentuje. On je fakt hrozně šikovnej. Udělal si kurs na programování, naučil se dělat javu, flashe…Tak ten to vytváří. Zrovna v Labyrinthu je animace jakejchsi hadrů a pomerančovejch šlupek a tak…no a to zrovna ve chvíli, kdy jsme něco předělávali na scéně, tak on se tam tak nudil, bylo to tam položený, tak to jenom nafotil na foťák, poskládal to za sebe…to mluví asi o všem.

I.F.: No a co klipy, který jsou přímo animovaný a ne teda hraný?
Tom Linn: Tak animovaná je třeba Elegantly, kterou-zase všechny tadyty věci skládal on ve spolupráci s Robertem.

I.F.: A nápad je váš nebo jeho?
Tom Linn: Když to vezmu popořadě, tak Elegantly je…kdy jsme vlastně text dali přečíst kamarádce, která hezky kreslí. Řekli jsme jí, aby na to nakreslila pár obrázků, obrázky jsme vzali, řekli jsme, jak bysme je asi tak poskládali za sebe, no a pak jsme to dali jemu a protože sami nemáme rádi, když nás někdo nějak moc škrtí, tak necháváme volnou ruku a ono se ukazuje, že je to nejlepší. Pak je tam třeba ten kreslenej, krásnej-R1-o tý ženský, která chce dítě. Tak tam je to jasný, je to v podstatě zase podle textu a je to celý jeho práce.

I.F.: A jak to máte se zkušebnama, protože s těma bývá obvykle největší problém…
Tom Linn: Kdysi jsme měli zkušebnu s více kapelama dohromady, a to jsme právě zkoušeli řeba jen párkrát za měsíc. Pak, když se teda už regulérně rozjel Kusumam, tak jsme si pořídili zkušebnu-z tý nás ale vyhodili…

I.F.: Jak se pořizuje taková zkušebna?
Tom Linn: To je takový malý dobrodružství. My jsme teda klasický garážníci. My to děláme tak, že fikaně vezmeme auto, obhlídneme inzeráty na pronájem garáže, přijedeme k majitelovi a řekneme, že bysme si pronajali garáž. O kapele nic neříkáme. Přijedeme do garáže, zjistíme, že garáž je ve vyhovujícím stavu, najedeme dovnitř s autem, zjistíme, že se nám tam auto krásně vejde. S majitelem podepíšeme smlouvu, ve který nesmí bejt zmínka o tom, že to chceme používat na parkování auta a tak…No a pak vyměníme zámky. Když máme vyměněný zámky, tak začneme předělávat garáž na zkušebnu…No a doufáme, že to projde…Už to párkrát neprošlo…

I.F: Jak často zkoušíte?
Tom Linn: My jsme pečlivá kapela. Snažíme se mít zkoušky třikrát týdně. Většinou to vyjde. Máme dvouhodinový zkoušky a jednu tak tříhodinovou.

I.F.: Posloucháte se vzájemně s kapelama, s kterýma se znáte? Baví vás to, chodíte na ně?
Tom Linn: Určitě, určitě. Tady v Písku…a myslim, že to říkám i za Roberta a za Klokana, je pro nás asi nejlepší kapela Lahar, když maj koncert někde blíž nebo to můžou bejt i Strakonice, Tábor, tak se na ně klidně dojedem podívat. Pak máme určitě hrozně moc oblíbenejch kapel, se kterýma jsme kdy hráli a se kterýma, kdykoli to půjde, si zahrajem znovu a když budou hrát někde blízko, tak se na ně půjdem podívat..Nechci říkat jména, protože bych určitě na někoho zapomněl.

I.F.: A co taková ta hudba, která se dostane k většině „normálních“ smrtelníků?
Tom Linn: Začnu od Klokana-tam je to jednoduchý. Klokan je v tomhle fakt zvláštní…Klokan moc neposlouchá muziku. Nemá doma moc „cédéček.“ Není takovej ten typ, co by si sednul a pustil si „cédéčko,“ to fakt nedělá. On si spíš, když má takovouhle chuť, sedne, vezme si tu basu a hraje si, což je velká výhoda, protože vždycky přitáhne nějakej ten novej nápad, ze kterého pak může vzniknout novej song. Ale když už něco jmenovat, tak rozhodně má rád takový ty věci, jako je Dunaj, Boo a ze zahraničních třeba Asian Dub Foundation či Mano Negra. Prostě žádný klasický extrémový věci ho moc nezajímaj…No a pak má rád třeba punk-klasickej, protože na tom vyrůstal, takže má rád Dead Kenedys, Ramones…a takovýhle partičky. No, já…to bude jednoduchý, to bude rychlý. Já poslouchám všechno. Nemusim Evu a Vaška a takovýhle věci teda-to je pochopitelný, jako každej normální…asi, ale…mám rád spíš živější, energetickou, zábavnou hudbu…takže Mano Negra, mám rád Iron Maden, White Strapes-mě fakt baví v poslední době strašně moc. Ale jako od Mobyho přes Sepulturu až po Šostakoviče, třeba…no…mám rád jazz, mám rád blues, mám rád takovouhle klasickou muziku. No a Robert je pokladnice. Prostě sběratel. Má strašně moc desek, „cédéček,“ v muzice se strašně vyzná a určitě má rád Beatles-strašně moc, Rolling Stones-tydle starý party, potom třeba Björk, Akron Family-to je hodně zvláštní muzika, hodně ujetá, výborná. Pak má rád jazz. Teď ujíždí na „Madnech.“ Jinak on je z nás nejvíc ovlivněnej takovym tim americkym chytrym hardcorem od Dischord Records-Fugazi a podobně.

I.F.: O čem jsou texty, kde berete náměty na ně?
Tom Linn: Texty jsou většinou zaměřený tak, že se to týká nějakého problému, kterej nás zrovna trápí nebo někde v okolí se něco objevuje. Snažíme se nepsat takový ty stupidní texty o ničem. Vždycky by to mělo bejt něco takovýho, aby se člověk moh aspoň trošku zamyslet.

I.F.: A co plány do budoucna? Uzavřeme to plány do budoucna. Co byste chtěli, jaký máte ambice?
Tom Linn: Tak ambice, plány do budoucna a naše naděje…tak já myslim, že je to úplně jednoduchý, že my jsme kapelu nikdy nedělali kvůli tomu, abychom byli slavný, populární nebo tak něco. Nás baví hrát, my se tim tak jako vybuřujem. Je dost možný, že někdo z nás dospěje do takovýho stádia, kdy přestane mít nějakej vnitřní tlak to ze sebe dostávat ven a pak to asi skončí, ale zatím si myslim, že těch problémů, který se v člověku vaří, je dost a že je to výbornej způsob sebevyjádření a zároveň vypuštění těch démonů, co v člověku jsou, aby se z toho nezbláznil…Takže plány do budoucna…prostě hrát furt dál, pokud možno zůstat jako kapelka. Když se nám povede mít každejch 14 dní koncert, tak budeme spokojený.

PS: Kdo odhadne, co to znamená Kusumam, a pošle to na kusumam@seznam.cz, obdrží malý dárek v podobě jejich nejnovějšího CD Fight with Windmills.

Ilona Fojtová