FRANZ KAFKA - ZÁMEK

Franz Kafka náleží bezesporu mezi nejvýznamnější spisovatele dvacátého století. Řadil se jak do okruhu pražských německých spisovatelů, tak i český národ mu nebyl cizí. Česky uměl mluvit, psát a i četl české knihy. Narodil se roku 1883 v pražské židovské rodině. Zprvu studoval německé gymnázium, poté právnickou fakultu. Po studiích pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně. Vzhledem k jeho nemoci-tuberkulóze musel brzy odejít do penze a opakovaně pobýval v sanatoriích. Zemřel roku 1924 Kierlingu. Díky jeho dílům dosáhl okruh pražských německých spisovatelů vrcholu. V době vzniku jeho děl panovaly jak známo velmi složité kulturní a společenské poměry. I jeho nepříliš dlouhý život byl komplikovaný. A právě všechny tyto aspekty se bezesporu promítly do jeho tolik čtených děl. Franz Kafka byl umělec, který snad jako žádný jiný byl v tomto století bezmezně obdivován, ale i nesmiřitelně odmítán, mnohonásobně interpretován, ale i dezinterpretován, souzen z pozic literárně kritických a historických, ale i teologických, psychologických, sociologických, filozofických a jiných. Jeho díla se dají vyložit skutečně z mnoha stran, ale zaměřme se alespoň na nejzajímavější interpretační proud, který můžeme v Kafkových dílech spatřovat. Nastiňme tedy odraz Kafkovy osobnosti v jeho tvorbě.
Život Franze Kafky je při interpretaci jeho díla neodlučitelnou součástí. V době kdy autor psal Zámek, byl již poznamenán postupující těžkou nemocí, kterou provázely i nervové potíže. Kafka si byl v tuto dobu dobře vědom své blížící se smrti. Jeho přítel Max Brod k románovému torzu Zámek poznamenal, že jej chtěl Kafka zakončit momentem, kdy K. až na smrtelné posteli přijímá povolení ve vsi pracovat. Kafka se ve své době nacházel jako příslušník židovské pražské větve v nelehké situaci. Nepatrná, kulturně i nábožensky odlišná menšina, zde žila obklopena na jedné straně nepřátelskou byrokratickou mocí, s níž však mluvila stejným jazykem a na druhé straně lidmi, mluvícími česky, které ji číselně mnohonásobně převyšovali. Velmi důležitý je také fakt, že byl Kafka sám úředníkem. Znal tedy velmi dobře byrokratickou mašinérii v Rakousko-Uhersku. V románu Zámek se setkáváme s nespočetným množstvím úředníků. Systém sluhů nižších a vyšších úředníků, advokátů a vyšetřujících soudců se nedá přehlédnout. O některých se již již dovídáme, že tvoří špičky hierarchie. V zápětí se však naznačí, že jsme teprve na úpatí pyramidy. V Zámku tak můžeme sledovat, jak jsou například úředníci schopní brát úplatky, přestože tato skutečnost nic neřeší. Je zde také moment, kdy se zeměměřič K. dozvídá, jak to bylo pravděpodobně s jeho pozváním do vsi. Zjišťuje, že jde v podstatě o omyl, který vznikl z důvodu velmi pozdního doručení dopisu. Je jasné, že profese zeměměřiče zde již není dlouhou dobu vůbec aktuální. Stejně tak jako Kafka ve svém životě nedosahoval svých životních cílů, tak i zeměměřiči se v průběhu románu nedaří dosáhnout kýženého cíle. Všechny jeho snahy získat zde práci, kvůli které sem přišel, jsou marné. Max Brod konstatoval, že „v Kafkovi spolu stále zápasí dvě protichůdné tendence: touha po samotě a vůle k společenství.“ K. přichází do vesnice a je sám. V průběhu děje se však snaží, co nejlépe začlenit do společenství ve kterém se nachází. Další souvislost mezi životem a románem můžeme spatřovat s Kafkovou chronickou nerozhodností vstoupit do manželství. Kafka se třikrát zasnoubil, ale ke sňatku nikdy nedošlo. K. ihned na začátku románu říká, že má rodinu. Čtenář se ale brzy dovídá, že se ke své rodině rozhodně nehodlá vrátit. Celý děj se odehrává v délce jednoho týdne a K. se během této doby stihne zasnoubit s Frídou, s níž je sňatek následně odvolán. U Franze Kafky je prolnutí jeho díla a života natolik markantní záležitostí, že bychom podobnou paralelu v dějinách literatury jen stěží hledali.
V dílech Franze Kafky spatřujeme především odraz každodenní reality. Sami se stáváme účastníky nesčetného množství doslova ˝kafkovských˝ situací. Franz Kafka byl člověk, který předběhl svoji dobu. Věděl, že to co chce je nemožné a jeho velikost spočívá rozhodně v tom, že se svého chtění přesto nevzdal.
Veronika Vanžurová