Requiem for a Dream

Tento film byl natočen podle románu Huberta Selbyho jr., který se z velké části podílel také na scénáři. Režisérem tohoto díla je Darren Aronofsky, který se po dokončení pouhých dvou celovečerních filmů stal jedním z nejvíce uznávaných nezávislých režisérů ve Spojených státech. Aronofsky studoval animaci a hraný film na Harvardu, kde jako závěrečnou práci natočil film Supermarket Sweep. Už tento film získal několik filmových ocenění a dostal se do finále National Student Academy Award. Po dokončení Harvardu začal navštěvovat americký filmový institut (AFI), kde natočil roku 1993 film Protozoa. Kameru mu zde dělal Matthew Libatique, díky kterému se zrodilo mnoho vizuálních technik, které použil i v dalších filmech Aronofského, včetně našeho Requiem for a dream (Rekviem za sen). Dalším Aronofského projektem byl psychologický sci-fi thriller Pi, který získal ocenění za režii na Sundance film festivalu. Tento film koupila produkční společnost Artisan, stejně tak jako Rekviem za sen. Nyní už se tedy dostáváme k tomuto filmu , který byl vydán v roce 2000. Tento film je velice silný a náročný na psychiku, o což se postarala nejen režie, ale také kamera, střihy, hudba a podle mého názoru vynikající herecké výkony Jennifer Connelly, Marlona Wayanse, Jareda Leta a především jeho filmové matky Ellen Burstyn, která byla za tuto roli nominována na Oskara. Kromě této Oskarové nominace si film vysloužil 34 nominací v různých dalších filmových „soutěžích“ z nichž si odnesl 20 ocenění. Hudbu a také soundtrack k tomuto filmu dělal Clint Mansell, který se podílel i na jiných Aronofského filmech. Clint Mansell se narodil v Anglii, kde byl také zpěvákem a kytaristou kapely Pop Will eat itself. Za svůj skladatelský talent byl nominován na zlatý globus a to konkrétně za soundtrack k filmu Rekquiem for a dream, za který obdržel cenu Online Film Critics Society Awards, a na kterém účinkují Moonrats a houslový Kronos Quartet. Hudba Clinta Mansella je skutečně obdivuhodná. Nejen v tomto filmu se jeho hudba stává jakousi substancí nejhorších pocitů. Celé skloubení zvuku a obrazu ve filmu Requiem for a dream je velice působivé, a to nemluvím pouze o skutečně kvalitní hudbě, ale také o místech ticha, které společně s obrazem velmi silně umocňují zážitek z filmu.

Tento film je vlastně jakousi nadčasovou filosofickou úvahou. Dotýká se skutečně mnoha témat. Na první pohled bychom jej možná zařadili mezi filmy s tematikou drogové závislosti, to ovšem není zdaleka přesné. Nejedná se zde pouze o závislosti drogové, nýbrž o závislosti jako takové. A nejen to. Film je reflexí lidských pocitů, a to také v různých obdobích života. Dotýká se též různých fenoménů, jako je například fenomén hubnutí. Dotýká se televizního průmyslu a otázky, jak moc (a to hlavně v USA) nás televize ovlivňuje. Jak dokáže deformovat realitu a jak úzce souvisí s komerčním světem. Dotýká se toho, jak se v podstatě cokoli, na co se příliš upneme a čekáme od toho neočekávatelné, může stát naší závislostí a tím nás zničit.

Režisér zobrazuje látku chladně, bez příkras, ale také bez snahy o senzacechtivost. Podává nám obraz života lidí tak jak je, stylem, tak tady to máte a poperte se s tím. Prostřednictvím subjektivního vidění nás vtahuje do dění. Jsou zde, dá se říci, podružné okolnosti, které už svou substancí jakoby podepírají, umocňují a předpisují okolnosti filmu. Tento film je v podstatě takříkajíc rozdělen na části s názvy ročních období. Začíná Létem, které nám zpravidla evokuje pocity spíše příjemné, a ty se v podstatě ve většině této části filmu nacházejí. Jak ovšem film postupuje, je stále depresivnější, děsivější, psychadeličtější, ale také rychlejší. V části nazvané Zima tak po sobě následují střihy mezi příběhy jednotlivých postav až v neuvěřitelně rychlé sekvenci. Tak se na nás úplně na konci filmu sesype smršť depresivních a brutálních záběrů, které, již od začátku filmu postupně přidávají na intenzitě. Kamera a střihy mají v tomto filmu skutečně velkou sílu. Kameraman Matthew Libatique zde naplno předvádí své umění, které v kombinaci s uměním střihu, zvuku, hereckých výkonů a režie dává dohromady kontroverzní, výjimečný a nezapomenutelný celek. Nejlépe však bude toto jedinečné skloubení možno popsat přímo za pomoci filmu.

Už když film strčíte do přehrávače, najede vám menu, na jehož pozadí běží krátké sestřihy filmu, a to ty, jež jsou pro film s rezervou řečeno charakteristické, co se týče kamerového stylu zajímavé a podkreslené podmanivou Mansellovou hudbou. To vše už napovídá, že se bude jednat o nevšední zážitek. Play the film. První co na vás mezi titulky vyskočí jsou až parodické záběry z trapné americké show. A opět něco z titulků a za nimi poněkud hysterická, poněkud nešťastná scéna matky (Ellen Burstyn as Sára Goldfarb), kterou chce její vlastní syn (Jared Leto as Harry) připravit o její skoro jedinou zábavu za účelem obstarat si „něco málo“ pro svou vlastní zábavu.Už zde, v několika prvních vteřinách filmu, se zjevují první narážky na, dá se říci univerzální, společenské problémy. Matka, jež zůstala po smrti manžela v podstatě sama utrácí svůj čas u televize, tedy média, které přináší spoustu diskutovaných problémů. Dalším problémem jsou samozřejmě drogy, díky nimž je syn schopen připravit matku o její jedinou radost. Vyvstává zde snad také otázka problému komunikace mezi generacemi, ale tou se raději nebudu dále zabývat. Tento záběr však stojí za zmínku zejména co se týče obrazového zpracování. Obrazovka je vlastně rozdělena na dvě okna vedle sebe. Na jednom z nich, v jedné místnosti je syn a v druhé místnosti nešťastná matka. Obraz místnosti s matkou se náhle „zcvrkne“ ve tvar klíčové dírky, tedy pohledu, který má matka na syna přes zavřené dveře k dispozici. Poté se znovu vrací do své poloviny obrazu a zabírá matku, a zase znovu její pohled na syna prostřednictvím klíčové dírky. Toto zobrazení dává celé situaci emocionální a autentický charakter. Když jsem poprvé uviděla tento záběr, vzpomněla jsem si na Topos vchodu od Hodrové, jímž se zabývá u F. Kafky, tím se ale také nebudu dále zabývat a raději pokročím dále. Věta, kterou matka na konci této scény pronese mi utkvěla v paměti. Říká: „Tohle se neděje, a pokud se to děje, tak to bude v pořádku.“Ze stylu, kterým to říká je divákovi patrné, že to v pořádku nebude, ale rozhodně vás ani ve snu nenapadne, co se stane na konci filmu, což také vypovídá o jeho kvalitách. Filmy, u kterých přesně víte co bude následovat se hodnotí spíše jako filmy špatné. Ale abych nepředbíhala. Back to Requiem for a dream. Titulky stále běží a mezi nimi se v prostřihu objevuje Harry s jeho nejlepším kamarádem dealerem Tyronem (Marlon Wayanse). Jejich záběry jsou velice zajímavé, vypadají jako jakési pohybující se fotografie, přičemž každá je jakoby pod jiným nasvícením a úhlem pohledu. Některé vypadají téměř jako černobílé nebo tónované fotografie. Toto vše podkresluje ústřední hudba filmu, která ať chcete nebo ne vám utkví v paměti na delší dobu než byste čekali.

Summer. Hned na počátku této části filmu se před námi zjevuje nevšední umění střihu, které zobrazuje proces užití drogy. Dvanáct obrazů je zde vměstnáno do pouhých šesti vteřin a přesto nám o zmíněném procesu sdělí v podstatě vše co je třeba, a to způsobem nevšedním a velice poutavým. Tento záběr se objevuje právě také v pozadí menu, před spuštěním filmu. Po užití drogy následuje „pařba“ a „dojezd“, obě (a vůbec všechny) tyto scény doprovází hudba, které naprosto přesně odpovídá psychickému rozpoložení zmíněných osob a tím ještě více zesiluje účinek filmu. Do scény, kterou jsem pracovně nazvala „dojezd“ se vměstnává prostřih, který zosobňuje Harryho představy odkázané na policistu, který přišel na jídlo ke stejnému stánku jako oni. A opět hudba výstižná pro tento psychický stav, která se ihned po utnutí představy změní společně s ní. Toto je jasná ukázka toho, jak velice úzce spjaty jsou jednotlivé složky filmu. V tomto případě obraz a zvuk. Střih. A matka Harryho si jde už po nesčetněkráté do místního bazaru pro svou televizi. Tato scéna začíná záběrem na knihu, určenou specielně tomuto účelu. Hned jak si Sára Goldfarb odnese (tedy vlastně odveze na televizním stolku) televizi domů, okamžitě ji zapíná, což je zobrazeno opět rychlým sestřihem scén souvisejících s tímto procesem. Další poměrně dlouhý záběr (říkám mu mazlení se s bonboniérou) odkazuje na její téměř posedlost jídlem. Tento a podobné odkazy bývají ve filmech poměrně často, jelikož jsou jakýmsi vodítkem pro pochopení postav a jejich psychiky. V tomto případě jde o ukázku toho, jak moc bude pro Sáru těžké držet dietu svázanou s její posedlostí televizí a její účastí v jedné z amerických show. Tato posedlost se však ukáže daleko silnější než posedlost jídlem, jelikož je spjata s její částečnou schizofrenií a touhou se znovu vejít do šatů, které měla na synově promoci, tedy v době, kdy byl na světě též její manžel, se kterým často rozmlouvá, ačkoli je už dávno mrtvý.

Na scéně se dále objevuje Harryho přítelkyně Marion (Jennifer Connelly) sledující perspektivu domů směřujících vysoko k nebi (evokace drogového get high). Po vstupu do jednoho z těchto domů následují autentické záběry z kamery výtahu, což opět diváka přitáhne k filmu jakožto nestranného, ale přesto autentického pozorovatele.

Vracíme se opět k Sáře Goldfarb, kterou právě zvou po telefonu do jedné americké show. Výrazy v její tváři při tomto rozhovoru a vůbec v průběhu filmu jsou skutečně hereckou symfonií. Ale zpět k našemu páru, kde kamera zabírá postup skládání novinových raket, a to včetně jejich letu. Objevují se zde také záběry z vnitřku věcí. Například z vnitřku schránky, ve které Sára neustále hledá pozvánku na show nebo z vnitřku skrýše do které dealeři schovávají své peníze, ale to už opět předbíhám. Nyní přichází menší drogová jízda začínající Marioninými slovy: „Jste připraveni přijít o trochu času?“ Kamera a zvuk její výrok samozřejmě podpoří. A tak jsme svědky prostřihů, rychle po sobě jsoucího užití drogy všech zúčastněných a zrychlených záběrů probíhajícího děje. Ovšem nápad stát se dealery je divákovi sdělen jaksi v poklidu, v průběhu této situace. A zpět k příběhu matky, která si zrovna barví hlavu. A znovu zpět k mládeži. Tento záběr je rozdělen do dvou oken. Na každém z nich je jeden z páru Harry a Marion. Okna jsou rozdělena, ačkoli leží vedle sebe v intimním, klidném rozpoložení. Záběry se střídají tak, že zpočátku kamera zabírá pouze profily jejich hlav, poté se však vždy na jednom obraze objevuje profil a na druhé nějaký detail jejich těl. Toto zobrazení je velice působivé a umocňuje celkovou atmosféru této scény. Další zajímavostí je, že mezi prostřihy se občas objevuje postupné vymizení obrazu, a to ne jak jsou diváci už asi zvyklí do černa, nýbrž do běla.

Dieta paní Goldfarb začíná. Jak plyne, ručičky hodin se stále zpomalují a čas se začíná vléct. A opět zpět k drogovým úletům mládeže. Už v této části filmu lze pozorovat (i když jen pozvolna) postupné zrychlování a přibývání střihů a tématických prostřihů, jako například zmíněná scéna konzumace drogy. A zase zpět k Sáře, která se na rozdvojené obrazovce nemůže očima odtrhnout od lednice, která se lehce rozplývá jako fata morgana. Střihy se stále zrychlují, velice rychle přecházíme od jednoho příběhu k druhému a zase zpět. I tempo celého filmu neustále roste a film neustále nabývá na intenzitě. Přibývá zrychlených scén a rychlých prostřihů, a to nejprve při záběrech na fetující mládež, ale postupně se toto přenáší i do záběrů na Harryho matku.

Pomalu se začíná rozjíždět dealerská kariéra mladých lidí a Sára začíná mít z hladu vidiny. Dobrůtky se na ni valí doslova odevšad, dokonce i ze stropu, na nějž se dívá z postele před usínáním. Zavolá tedy pochybnému lékaři, který jí má s dietou zázračně pomoci. Při prohlídce se však na ni ani jednou nepodívá, napíše jí léky a odejde. A opět sada za sebou rychle jdoucích střihů, které nahuštěny v několika málo vteřinách zobrazují dealerský start omladiny, návrhářský start Marion a kupící se peníze v krabici. Dieta paní Goldfarb pokračuje, zobrazení jejího dělení prášků je uděláno opět na rozpůlené obrazovce. Tentokrát ovšem jsou obrazy nikoli vedle sebe ale nad sebou. Nahoře paní Goldfarb a dole různobarevné prášky sunoucí se postupně od pilulek na ráno, přes oběd, večeři až k pilulkám na noc. Již po požití prvního prášku je Sára šťastnější. Pomocí rychlé sekvence střihů se ale ukazuje že je také jaksi neobvykle zrychlená. Co se však děje na „druhé straně,“ tedy u mladší generace? Máme zde opět rychlé prostřihy zobrazující proces balení marihuanového jointa a po něm zobrazení stavu, jaký po něm má Tyron. Jeho „zásek“na posuvném zrcadle je zobrazen opět jakoby zevnitř, a to tak, že se po obrazovce posouvá černá plocha krytu na zrcadlo sem a tam. Začínají se též postupně oddělovat jednotlivé příběhy všech hlavních postav, což do této chvíle bylo patrné jen velmi málo, ale s přibývajícími minutami filmu se toto bude neustále prohlubovat.

Jak je Sára Goldfarb nabuzena prášky na hubnutí, čas jí ubíhá daleko rychleji než když prášky nebrala. Na obrazovce vidíme v popředí hodiny, které rychle ubíhají a za nimi Sáru, také ve zrychleném obraze, jak nabuzena prášky uklízí co se dá. Její hyperaktivita je z tohoto více jak třicetivteřinového sledu jasně patrná. Je zde vlastně zobrazen její stav od užití pilulky, v podstatě k užití další pilulky. Další záběr je kamerově velice zajímavý. Jedná se o erotickou scénu Tyrona a jeho přítelkyně, kdy je kamera zavěšena nad milujícím se párem, celý obraz se točí dokola a postupně se vzdaluje. Další scénou je Harryho návštěva matky. Jakmile jej matka spatří, kamera k němu malinko sekaně přijíždí, přesně tak jak jej matka postupně zaregistruje. Kamera velice úzce spolupracuje s dějem. Pohled, kdy si Harry všimne matčina skřípání zuby, což odkazuje na její počínající závislost, je natočen otočením jeho hlavy, společně s kterou se otočí i celý obraz. Při této scéně je také jasně patrná herecká genialita Ellen Burstyn, která dokáže v jednom záběru, těsně za sebou rozpoutat neuvěřitelné výrazové prostředky.

Podzim. Posouváme se dále a vše je daleko ponuřejší. Tyron se díky drogám dostává do problémů, je tu opět působivá kamera. Záběry jsou natočeny tak, že kamera je připevněna přímo na něm a zabírá jeho obličej při útěku. Další pak to, co má před sebou. Záběry jsou díky běhu poněkud rozostřené a jakoby zmatené, což opět posiluje autenticitu. Dalším zajímavým záběrem je opět točící se pohled shora, tentokrát na „sjetou“ Marion a Harryho. Závislost všech zúčastněných už je naprosto jasná. Sára začíná „zobat“ její prášky na hubnutí v daleko větším množství a dokonce začíná mít skutečné halucinace. Její další návštěva lékaře je natočena takzvaným rybím okem, obraz je tedy podobný podívané přes zakulacené sklo nebo kukátko dveří. Navíc je ještě chvílemi zrychlený nebo naopak zpomalený což dodává dramatičnost a zároveň autenticky zobrazuje Sářin stav, který už se dá označit za narkomanii. Pohledy kamery tak autenticky zobrazují narušené vnímání narkomana pod vlivem drogy. Film se stále více stupňuje a zrychluje. Je stále brutálnější a neustále přibývají neobvyklé způsoby natáčení, o kterých zde již byla řeč. To vše má za úkol jen jedno, a to co nejautentičtější obraz. Film chce diváka vtáhnout co nejvíce do děje a předat mu své obrazové, šokující sdělení. Dalšími zajímavými záběry jsou záběr Marion, která se vrací domů po nepříjemném zážitku, který podstoupila jen proto, aby měli opět peníze na drogy. Kamera ji zabírá zespodu, hlavu má skloněnou, venku je nepříjemné deštivé počasí, a tak zajímavě nastavená kamera společně s hudbou zobrazují její duševní stav. Na dalším záběru je Sára, na které už se pilulky značně podepsaly, jak tančí. Tento tanec se stává jakýmsi pletencem, který vzniká z různě vybledlých obrazů tance, které se překrývají a vytvářejí tak jakousi snovou kreaci. Situace všech narkomanů je stále zoufalejší. Nejzajímavější záběry jsou okolo Sáry Goldfarb. Blikající světla, roztřesený, zrychlený a zmatený obraz. Ona, jako jakási loutka jakoby jezdící po bytě. Vyděšená, zoufalá a trpící neustálými halucinacemi. Zkrátka dokonalý obraz nekončícího tripu. Obrazy z televize se přenášejí, stále ještě zrnící jako v televizi, přímo do jejího bytu. Lednice poskakuje po bytě a Sára pojídá pilulky jako lentilky. Nakonec se z jejího bytu stává televizní show, ovšem ve chvíli, kdy na ni lednice vycení svoje ohnivé zuby utíká pryč.

Winter. Začíná cestou Sáry ulicí, kterou jde oblečena do svých červených šatů, proti ní vane silný vítr, který jakoby nemůže překonat. Okolo ní proudí davy černých postav, které jej překonávají bez problému, a to ve zrychlených záběrech. Je zde tedy v podstatě sama, a tak zůstane až do jejího tragického konce. O nic lépe na tom nejsou ani Harry, Marion a Tyron. Hranice kam jsou schopni zajít se neustále posouvají. Jejich jednotlivé příběhy jsou již naprosto odděleny, což ještě více zesiluje jejich pocity samoty, utrpení a bezvýchodnosti. Konec filmu je skutečně vrcholem tragičnosti a beznaděje. Obrazy z vězení, kam se dostanou Harry s Tyronem jsou natočeny silně roztřesenou kamerou, kterou doplňují skřípavé zvuky, které evokují pocity bolesti a beznaděje. Jak se film chýlí ke konci rychlost střihů mezi jednotlivými příběhy nabývá závratné rychlosti. Je to přehled těch nejtěžších, nejvypjatějších a nejbrutálnějších scén z celého filmu. Úplně nakonec se kamera opět zpomalí a představí nám konec všech zúčastněných, což je doplněno emotivní, podmanivou hudbou, která nám znovu připomene jak tragicky skončil celkem nevinně začínající příběh.

Ilona Fojtová