Kabaret Kajbar

V historii se čas od času objeví „postavička“, která vstoupí do všeobecného povědomí celého světa, národa nebo alespoň města. V Českých Budějovicích jich mohli nejen pamětníci, ale i mladší generace zaregistrovat hned několik .

Takzvaného „Konzerváře“ – člověka chodící se síťovkou naplněnou několika konzervami. Případně „Bábu igelitku“, bezdomovkyni, kterou bylo možno spatřit obtěžkanou spoustou igelitových tašek a v doprovodu smečky divokých černých psů.

Poslední, a dle mého názoru nejvýraznější „postavičkou“ byl (neví se jestli ještě stále je) Láďa Kajbar - mentálně zaostalý romský spoluobčan, s chybějícím horním patrem, skleněným okem a tranzistorovým rádiem, které měl vždy u ucha. To, že tato postavička byla reálná a hlavně pozitivně přijímána českobudějovickým obyvatelstvem, dosvědčuje následující událost. Neznámí výtržníci či vandalové - pokud bychom Láďu Kajbara chápali jako českobudějovickou památku, tak by opravdu šlo o trestuhodné vandalství – ukradli jeho oblíbené tranzistorové rádio. Tento čin vyvolal takovou odezvu u obyvatel Českých Budějovic, že byla ihned založena sbírka na koupi rádia zcela nového (myslím, že červeného jaké měl předtím). Jeho proslulosti také využilo (nebo zneužilo?) jihočeské Rádio Faktor a Láďa figuroval v jednom z jejich reklamních spotů. Dále se tradují historky o tom, že v díky chybějícímu hornímu patru v dutině ústní dokáže prostrčit prs z jedné nosní dírky do druhé, či že za desetikorunu je ochoten vyndat a zandat své skleněné oko. Ale ty jsou myslím nepodložené, a tedy spekulativní.

V roce 2003 se novinách objevil článek oznamující Láďovu hospitalizaci v léčebně a vyřizoval jeho vřelé pozdravy českobudějovickým spoluobčanům. Od té doby se po něm slehla zem a nikdo nevěděl, kde je „našemu“ Láďovi Kabarovi konec.

Skupinka českobudějovických občanů (samozřejmě těch umělecky více nadaných) se rozhodla uspořádat večerní představení, které bylo tento rok k vidění na dvou místech a ve dvou termínech. Konkrétně 25.2. v Klubu Velbloud a 29.2. v CK Solnici. Šlo o autorské představení Jakuba Doubravy, Hynka Látala a jejich blízkých, kteří si umanuli vzdát hold Láďovi hudbou, tancem a poezií. Skoro dvouhodinové představení bylo vyčerpávající jak pro rozechvívané bránice diváků, tak i pro jejich dolní končetiny, neb obě představení byla tak přeplněna, že si diváci skoro i stáli na hlavách (namáhavé tedy i pro hlavy nešťastníků vespod davu).

Celý večer byl zahájen (později i ukončen) záznamem Láďova rozhovoru. Bohužel byl záznam narušován elektrickými výboji ze špatně zaizolované elektrické prodlužovačky rušeni radioamatérem ing. Oldou, který měl na starost technické zázemí, pobíhajícím s probíjejícím a jiskřícím zařízením v ruce. Vše doprovázelo volání šokovaných diváků „Nekoukejte se na něj a přetáhněte ho klackem“. Paradoxně se tak stalo v obou představeních, proto to lze považovat za zlou ránu osudu, a nebo za sabotáž radioamatéra ing. Oldy.

Program večera byl velice nabitý a různorodý, tudíž se ani nevyhlašovaly přestávky. Z tohoto důvodu se nakonec jeden z účinkujících Engelbert Dickie při své přednášce o kulturní historii názvosloví pánského údu na jevišti počůral. Divácky nejúspěšnějším kouskem byla dle mého názoru přednáška Kamila Fakudy alias J.K.J. Shawn Peen „Plyšové porno“ prezentující obecné schéma typické pro klasickou pornografii . Demonstrace na plyšové ovečce jménem Baletní prasátko a roztomilém medvídkovi Pilou Mrdačem za doprovodu kvalitních skladeb (jiné se v porno-průmyslu ani nevyskytují) zaujalo nejednoho diváka. Pravda, že převážně mužskou část. Bylo by zde namístě uvést, aby to nebylo špatné chápáno, že použití vulgárních výrazů a zobrazování obscénností bylo provedeno s takovou nadsázkou a zároveň i jemností, že to nelze v žádném případě považovat za „levný vulgární humor“ .

K tanci vybízely dvojice MC Solitaire a DJ Kroutil se svojí duchaplnou skladbou „Hip Hop“ sestávající se převážně z opakování dvou slov – překvapivě to byla slova „hip“ a „hop“ nebo případně anonymní skladba Kajbareggea .

Neopomenutelnou náplní večera byly poetické mezihry, ve kterých se recitovala poezie Otokara Frikulína (podobnost s počeštělou zkratkou free-cool-in je zde určitě zcela náhodná).

Uvést celý výčet skečů, hudebních produkcí nebo recitací by bylo poněkud zdlouhavé (bylo přibližně 20 výstupů) a pro svoji „nepopsatelnost“ trošku odvážné. Například příchod Transcendenta se svým meditativním zpěvem evokujícím dojem „etno-mystických-dlouhých-sopránů“. Tato věta asi nikomu z nezúčastněných mnoho neřekne, ale z mého pohledu šlo o velice povedenou scénku s hudební produkcí. Tedy pro vytvoření vlastního dojmu by bylo nejlepší navštívit pokračování, které se (snad) objeví v budoucnosti.*

Pokud bychom měli náplň celého večera shrnout v pěti obecných pojmech, myslím že by bylo nejlepší použít tyto: poetično ; rytmično ; postmoderna ; nadsázka ; dada. Obě představení byla přijímána s velkým ohlasem (v klubu Velbloud možná s o něco větším) a myslím si tedy, že cíl představení avizovaný v úvodní písni („Bavte se královsky, nejde nám o nic více..“) se aktérům opravdu podařilo naplnit.






Sesmolil Martin Kindl