Erich Fromm: Lidské srdce

Kniha Lidské srdce vznikla, myslím, především z potřeby reflexe dvou světových válek. Je odrazem snahy vyřešit otázky jak a proč vůbec mohlo dojít k tragedii takového rozsahu. Tímto problémem se v určité rovině musel po celý život zabývat každý, kdo konflikty prožil - Erich Fromm byl Žid, který prožil (resp. kupodivu přežil) oba. A byl psychiatr. Je tedy pochopitelné, že nejpřímější cestou k příčinám bylo pro něho zkoumání vnitřní podstaty člověka a jejích vnějších projevů. Přes všechny válečné zkušenosti si však dokázal zachovat překvapivý nadhled a sám varoval před přílišným poukazováním na zlo světa a destruktivnost v člověku, které podle něho vedou k poraženeckému přístupu a psychopatologickým orientacím lidské mysli. Tímto způsobem se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy zlo plodí jen další zlo. Proto se Fromm snažil hledat v člověku obě jeho stránky, jistou vyváženost průměrného jedince a jeho možnost svobodné volby. Zároveň také se snažil hledat řešení duševních onemocnění a upozorňoval na jejich nenápadnost a o to větší nebezpečnost. Povzbuzuje k samostatnému myšlení a potlačování „stádového pudu“.
Na své cestě k podstatě člověka Fromm následoval do jisté míry příkladu Sikmunda Freuda, nejednou ho ve svém díle také cituje, ale zároveň překračuje bariéru jeho teorie libida, která je podle Fromma příliš svazující a zužuje rozhled – Freudovy teze zobecnil a zjistil tak, že se dají použít v mnohem širším spektru případů než jen v těch, které se týkají lidského sexuálního pudu. Vzhledem k tomu, že Fromm sám byl kromě sociologa a filosofa svým povoláním předně psychiatr, měl množství možností, jak si své nové teorie vyzkoušet a ověřit v praxi. Neumím přesně posoudit, na kolik hrál roli ve výsledcích těchto psychoanalýz Frommem samým zmiňovaný fenomén narcismu, za jehož objekt uvažuji samozřejmě Frommovy vlastní teorie, nicméně po přečtení jeho definic týkajících se této orientace jsem nabyla přesvědčení, že se jimi částečně sám z benigní formy narcismu usvědčil. Tak jak sám popsal, narcismus způsobuje předpojatost, takže je možné, že občas viděl věci i tam, kde nejsou. Např. Frommův obraz, podle kterého bychom měli poznat nekrofila, který je přitahován temnotou a nocí..“je chladný, jeho kůže vypadá jako mrtvá, ve tváři mívá často výraz jakoby cítil nějaký zápach“ (str. 42) se mi zdá snad až příliš démonický na to, aby odpovídal realitě. Nezastírám však, že mě z mnoha jiných stránek jeho teorie skutečně zaujala. A samozřejmě jsem se neubránila posuzování svého okolí podle jednotlivých popisů orientací lidské psychiky, čímž jsem strávila nemálo času a došla ke spoustě překvapivých výsledků, jako že mám např. polovinu rodiny benigních narcisů, já sama jsem ve stavu div ne incestuální symbiózy ve vztahu ke svému bratrovi a abychom měli tři nejhorší směry, jimiž se může ubírat lidská mysl všechny, tak jsem dospěla k závěru, že můj přítel je opravdu jedinečným příkladem nekrofila, z čehož vyplývá, že některé Frommovy teorie, jakkoli zajímavé, je, doufám, třeba brát s náležitým odstupem… Pevně věřím, že jsem se ve svém bádání dostala přibližně do situace podobné té, v níž se ocitl jeden z hlavních hrdinů knihy Tři muži ve člunu, když po prostudování medicínské literatury dospěl k závěru, že má všechny dosud objevené choroby kromě sklonu k potratovosti.
Jako hlavní body Frommovy práce bych vytyčila problematiku syndromu růstu, jakožto spojení nejpozitivnějších lidských schopností a vlastností, v protikladu k němu rozebírá velmi dopodrobna syndrom rozpadu a jeho složení ze tří nejvýznamnějších psychopatologických orientací člověka, řeší i otázku svobody, představuje svou dosti utopickou tezi kulturní globalizace coby ráje na zemi a v závěru se dotýká konečně i zkoumání podstaty člověka jako takové.
Svou knihu otevírá Fromm kapitolou „Člověk – vlk nebo ovce“, kde si klade otázku, která se stane hlavním hnacím motorem, totiž jestli je člověk ve své postatě zlý nebo dobrý…Argumentů, proč by šlo považovat člověka za ovci, je nasnadě dost, zvlášť pokud zavzpomínáme na dvě světové války, které měl Fromm nejspíš na mysli v celém průběhu své knihy – průměrní lidé se vyznačují stádovým pudem, lze jim bez větších problémů našeptávat, a když se to správně podá, jsou lidé ochotni dělat co se jim říká, i když jim samým to škodí. Z toho také vycházeli diktátoři v celé historii. Čím je tedy ale dán ten fakt, že celé dějiny lidstva byly psány krví, což životům ovcí příliš neodpovídá? Je to tedy tak, jak řekl Hobbles, totiž: „homo homini lupus“? Fromm si na to ale odpovídá, že ani z této strany není odpověď tak jasná. Většina lidí totiž má v běžném životě spoustu příležitostí k sadismu a násilí bez potrestání, ale nevyužijí jich. Jsou to spíše výjimky, které se těchto příležitostí chopí a o těch pak píšou dějiny. Na závěr tedy říká, že člověk není ani ovce ani vlk, kráčí tím směrem, který si sám zvolil – směrem k dobru nebo ke zlu, k životu nebo ke smrti. „Hlavním nebezpečím pro lidstvo je obyčejný člověk s neobyčejnou mocí“. (str. 18) Stačí připomenout éru Milouše Jakeše a jemu podobných (kterou jsem naštěstí nezažila, ale není nouze o informace a konkrétně jeho projev jsem si poslechla a zanechal ve mně hluboký dojem), abychom mohli přitakat jeho slovům.
V další kapitole se zabývá různými formami násilí, na kterých demonstruje jednak rozdíl mezi přirozenými reakcemi lidské psychiky a těmi patologickými, jednak také ukazuje z jakých příčin se násilí může zrodit a směřuje tedy i k příčinám války a ovladatelnosti lidí. První formou, kterou uvádí asi jako nejméně škodící (i když dnes by se na tento problém dívalo mnoho psychologů a psychiatrů trochu jinak), je násilí hravé, které pouze staví na odiv určitou dovednost, neslouží však destruktivnosti. Další formou, která je vrozená všem a je tedy velmi zásadním způsobem zneužitelná, je násilí reaktivní, které slouží především jako obrana - pramení ze strachu ať už vědomého nebo nevědomého, reálného nebo imaginativního - výsledek je vždy stejný. „Je sotva případ agresivní války, jež by nemohla být vyložena v pojmech války obranné. Otázku, kdo mluví o sebeobraně právem rozhodují obvykle vítězové.“ (str. 22) Většinu lidí nelze přimět, aby zabíjela a umírala, pokud není přesvědčena, že tak jedná pro záchranu své svobody nebo svého života. Že se k tomu ovšem přesvědčit nechají svědčí o nedostatku samostatného myšlení a emocionální závislosti na politických vůdcích. Dalšími složkami reaktivního násilí jsou např. frustrace pod níž lze zahrnout i závist a žárlivost, nebo také pomsta, která je však už ze své podstaty patologičtější, protože se zakládá na určité iracionální potřebě. Tuto potřebu mají podle Fromma jen osoby, které jsou zmrzačené bezmocí: „schopnost produkovat se jeví jako silnější než přání pomsty“. (str. 24) V některých případech se může pomsta stát až hlavním cílem života a pokud nedojde k jejímu naplnění, může dojít k rozpadu sebedůvěry i sebevědomí. Řekla bych, že názorný případ, který potvrzuje toto Frommovo tvrzení je kniha Žert od Milana Kundery. Také otřesená víra se může stát příčinou násilí, a to i velmi zhoubné formy, pokud je reakcí na ni nenávist k životu a cynismus. Takto zrazená osoba, které se nepodaří se zklamáním vyrovnat větší nezávislostí, je naopak náchylná k upadnutí pod autoritu vůdce, k sektářství, k přílišnému národnímu cítění apod. Kromě reaktivního násilí Fromm uvádí také násilí jakožto kompenzaci, které je náhražkou za produktivní činnost. Člověk je podle Fromma svou podstatou puzen k aktivitě, není – li schopen být užitečný, trpí, a tak se začne realizovat v podobě ničení, které nepotřebuje nic víc, než jen užití síly. Kompenzací může být také sadismus – snaha někoho zcela opanovat. „Člověk má potenciální sklon k destruktivnímu a sadistickému násilí proto, že je člověkem a ne věcí, a že se tedy musí pokusit život alespoň ničit, nemůže – li jej vytvářet.“ (str.30) „Násilí jakožto kompenzace..je patologická náhražka za život.“ (str. 31) Posledním případem, kdy lze ještě alespoň přeneseně mluvit o násilí sloužícím účelu života, resp. jeho naplnění je krvežíznivost – „Je to potvrzování a překračování života na úrovni nejhlubší regrese.“ (str. 32) „Je to opojení životem v jeho nejarchaičtější formě.“ (str. 34) Fromm říká, že prolitím krve se jaksi zbavujeme lidského břemene rozumu.
Hlavním tématem následující kapitoly je jedna ze tří orientací lidské duše, které se mohou projevit také násilím, ale jsou jediné, které se mohou projevit násilím jenž nemá nic společného s účelem sloužit životu, ale slouží samoúčelně smrti a destrukci. Touto první orientací je nekrofilie. K ní pokládá jako protiváhu biofilii: „Mezi lidmi není žádný větší základní rozdíl, psychologicky ani morálně, než je rozdíl mezi těmi, kdo milují smrt a těmi, kdo milují život, mezi nekrofily a biofily.“ (str. 38) Nekrofilie je původně samozřejmě sexuální perverze, jejíž projevy nemíním rozebírat, důležitější je přenesené použití Frommovo, který vidí nekrofilii jako výraz pro nenávist k životu a libování si ve smrti. Pro nekrofila je specifická fascinace vším co je neživé, mechanické nebo anorganické. Rád si povídá na téma nemoci, pohřby a smrt… Žije jen v minulosti, nikdy ne v budoucnosti, je tedy spíše sentimentální, chladný a odtažitý, je stoupencem zákona, pořádku a jistoty – smrt konec konců je právě jedinou jistotou života. Nekrofilní osobnost miluje sílu, protože jak Fromm použil citátu Simony Weilové, síla je: „…schopnost přeměnit člověka v mrtvolu.“ Typickým příkladem nekrofila byl podle Fromma Hitler. Fromm říká, že: „…je to jedna z odpovědí na život, je to odpověď, která je k životu v naprosté opozici, je to nejmorbidnější a nejnebezpečnější ze všech orientací jichž je člověk schopen. Je to pravá perverze, neboť znamená být na živu, a přesto nemilovat život nýbrž smrt, nikoli růst nýbrž rozpad.“ (str.46) Opakem je orientace biofilní – tendence všech živočichů k životu, tendence integrace, spojení, růstu, a to jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické, projevuje se tvůrčí silou a dává přednost dobrodružství života před jistotami starých pořádků. „Chce přetvářet a ovlivňovat láskou, rozumem a vlastním příkladem, a ne silou, ne byrokraticky.“ (str. 48) Podmínkami pro vývoj biofilie je vyrůstat v bezpečí, spravedlnosti a na svobodě. „Čistá nekrofilie je šílenství. Čistá biofilie je svatost.“ (str. 50) - u většiny lidí se vyskytují v jisté směsici. Chování jedince pak záleží na tom, která tendence převládá. Dosti důležitá je Frommova úvaha nad tím, jak souvisí nekrofilie s naším nezájmem, popřípadě ochotou některých k nukleární válce, která podle Fromma právě nemá nic společného s tendencí k životu - není nikomu ničím přínosná když by byla „přinejmenším polovina té které země v několika hodinách přeměněna na popel…“ (str. 60) Fromm z toho učinil závěr, že tedy nejspíš: „lidé se nebojí totální zkázy proto, že nemilují život,…že jsou k životu lhostejní…mnohé z nich přitahuje smrt.“ (str.60) Můj názor je, že nejde ani tolik o to, že by nás snad přitahovala smrt, jako spíš právě o zmíněnou lhostejnost - většina lidí bude řešit počet rohlíků k večeři dokud jim nepřistane atomovka na dvorku. Podle Fromma se to pojí se vzrůstající mechanizací, která podle něho způsobuje odlidštění. Lidé jsou převáděni na čísla, na zboží. Naše kultura preferuje člověka průměrného, čímž vznikají masy – „homo consumens“ resp. „homo mechanicus“, který fascinován veškerou mechanikou, ztrácí zájem o věci běžného života, říká, že je pyšnější na své vynálezy, které umí tak efektně zabíjet, než ho zajímají důsledky. Dnešního člověka fascinuje smrt a totální destrukce, což podle něho prý dokazují filmy, televize, zprávy - je to prý to jediné, co člověka současnosti dokáže zabavit. Spíš nežli v nekrofilii vidím tento problém opět ve znuděnosti a otupělosti lidí, kteří žijí jak sám Fromm napsal „jednotvárně, ale pohodlně“(str.62) a nezažívají ve většině případů naší kultury žádná existenční traumata, jako byly oba světové konflikty. To je na jednu stranu pochopitelně obrovské štěstí, na druhou stranu si myslím, že nám chybí jakési srovnání, motivace pro aktivnější život, kterého si rozhodně nedokážeme cenit jako někdo, kdo válkou prošel – myslím, že tato pohodlnost daná konzumním životem v určité uniformitě, kterou vykazuje masa lidí, vede nutně k vzájemnému odcizení. Pocit relativního bezpečí ztráty v davu, celkem jednoduché obstarávání se a poklidný průměr v nás vzbuzuje zvýšený zájem už jen o věci, které se týkají existenciálních pocitů s nimiž se nesetkáváme, ale jichž se minimálně podvědomě obáváme. Myslím, že díky spořádanému konzumnímu životu můžeme být rádi, že průměrného ukolébaného člověka probudí alespoň akční filmy. Nemyslím tedy, že by tento náš zájem byl dán Frommovskou nekrofilní nenávistí k životu, nebo snad nějakými Freudovskými perverzními asociacemi plynoucími z našeho nevědomí týkajícími se nekrofilie jako takové, ale naopak v nás jitří více či méně vědomé obavy o život, které běžný člověk nikdy nepoznal, a proto také potřebujeme silnější impulsy, které by v nás vzbuzovaly asociace vyvolávající strach. Chápu ovšem, že z Frommova pohledu to nekrofilní vypadat muselo, protože po prožití obou světových válek se ho otupělost konzumním životem rozhodně nemohla dotknout, a tím pádem měl jistě i posunutou hranici vnímání těchto impulsů oproti dnešnímu člověku.
Zajímavým pojednáním o druhé patopsychologické orientaci je kapitola „Individuální a sociální narcismus“. Fromm říká, že jistá dávka narcismu je přirozená a prospěšná, pojmenovala bych to zdravým sebevědomím. Narcistické jádro má biologickou funkci – totiž aby člověk přežil, musí přikládat větší váhu sobě než jinému. Podle Fromma je dostatečná míra narcismu v nás přírodní kompenzací za nedostatečné instinkty. Extrémní narcismus však způsobuje neschopnost odsunout vlastní potřeby na druhé místo, i když je to nutné v rámci kooperace s dalšími, což je pak vlastně v konfliktu se základními principy přežití, protože jedinec může přežít jedině ve skupině. Patologický narcismus způsobuje i předpojatost a jednostrannost hodnotových soudů, překrucování faktů a nebezpečné přeceňování. Představuje tedy vážné poškození úsudku. Narcis je neobyčejně citlivý na jakoukoli kritiku, protože ji bere jako útok, hrozbu která taky mnohdy zaslouží odpověď. „Narcistická osobnost vlastně nemá žádný vztah ke světu a je v důsledku toho sama a má strach…je – li ona vše, není již sama.“ (str. 84) Narcismus je podle Fromma také důvod, proč jsou političtí vůdcové tak úspěšní - nesužují je totiž pochyby jako běžného člověka – dává jim pocit jistoty a osvobození. Narcismus může být i benigní, pokud je orientován na nějaké dílo, na kterém osoba pracuje – toto dílo svého narcistického tvůrce totiž poutá více – méně k realitě (Fromm a jeho teorie). Objektem maligního narcismu je pak něco, co osoba má bez úsilí, které by ji v její orientaci brzdilo. Narcismus se však vyskytuje i skupinově, přičemž pro sociální narcismus platí prakticky ten samý popis jako pro narcismus individuální. Tak jako pro individuum i pro skupinu je narcismus důležitý z hlediska jejího zachování. Zrovna tak platí dvě verze narcismu – benigní a maligní. Maligní narcismus je potom základem pro nacismus: „I když jsem chudý a nekulturní, jsem přeci jen někdo důležitý, protože patřím k nejobdivuhodnější skupině na světě.“ (str. 90) Narcismus je tedy podsouván vůdci i tam, kde nejsou prostředky, aby se zabránilo vzpourám. Fromm tím myslel samozřejmě meziválečnou, po Černém pátku zchudlou německou nižší střední třídu, ale tento model je aplikovatelný i na povinný, pokrytecký optimismus komunistické éry u nás. Skupinový narcismus je navíc nebezpečný v tom, že je velmi těžko rozpoznatelný – pokud někdo začne místo „já, moje rodina“ hlásat „my, národ, naše rasa“ je velká šance, že probudí v „ovcích“ narcismus: „Skutečnost, že s určitými stanovisky souhlasí miliony lidí vede k tomu, že se zdají rozumnými.“ (str. 90) Skupinový narcismus navíc potřebuje náležitou satisfakci, což vede ve svých důsledcích k válkám. Fromm říká, že právě podstata všech humanistických filosofií a všech mírumilovných náboženství je překonání vlastního narcismu. Problém narcismu vidí Fromm jednou pro vždy řešitelný globalizací, sjednocením celého světa do jedné kooperující kultury, která by řešila veškeré světové problémy (nemoci, hlad, šíření všeho vědění a umění mezi všechny lidi na světě) společně, a na jejichž řešení by pak mohla být společně hrdá – tedy celosvětový benigní narcismus, který by naplnil jádro každého člověka. Mělo by se toho docílit i vzděláváním kladoucím důraz na úspěchy celosvětové, ne vlastního národa. Touto totální globalizací, kdy bychom setřeli veškeré rozdíly a zaniklo by nenahraditelně množství specifických kultur, bychom podle mě ztratili definitivně možnost jakéhokoli kulturního srovnání, neexistoval by už nikdo, kdo by snad mohl zabránit celému globálně sjednocenému lidstvu, pokud by se vydalo cestou do záhuby. Také by se možná pozastavil jakýkoli pokrok, protože by zmizela veškerá soutěživost, a pokud se to pokusím rozvést ad absurdum myšlenkou světového komunismu (mimochodem také proto, že Fromm byl ovlivněn filosofií Marxovou a nijak se tím netajil), která je ve své podstatě slunečně krásná, vytane mi na mysl představa celosvětového otroctví sjednoceného pod nadnárodní kulturu Orwellovských prasat, o která by jistě nebyla nouze. Stejně tak Frommova teze o lidských podmínkách, které jsou stejné pro všechny, je podle mě těžko obhajitelná. Lidské se zdají jen té kultuře, která by je určovala jako všelidské. Rovněž jeho návrh na to, že by bylo dobré překročit hranici nevědomí, která v nás reprezentuje univerzálního člověka, abychom všichni všem rozuměli, je spíše představa dosti děsivá, kdybychom měli dát za pravdu teorii o obsahu nevědomí podle Freuda. Přesto, že mi přijde tento koncept velmi utopický, rozhodně se v něm dají najít body velmi inspirující jako např. „tolerance ke všem existujícím rozdílům“ (str. 106), nebo myšlenka společných úkolů pro lidstvo, o jejichž řešení se momentálně více – méně úspěšně pokouší jak známo OSN., nebo, že „naše vědomí je omezeno obvykle tím, co nám společnost jimiž jsme příslušníky dovolí si uvědomit.“ (str. 107)
Třetí poslední patopsychologická orientace lidské mysli zaměřená proti životu je incestuální fixace na matku. I tady vyšel Fromm z Freudovy teorie, ale opět ji částečně vyvrátil a vyčetl jí přílišnou spjatost s teorií libida, což jí ubralo na pádnosti. Sám ji vykládá jako jednu z příčin neuróz a psychóz. U dítěte je tento vztah zcela přirozený, velice silný, nutný k zachování života. Po celý život v člověku určité pouto k tomu, odkud přišel přetrvává „…a tak je od okamžiku svého zrodu zmítán mezi dvěma tendencemi – vynořit se ke světlu a druhou, vrátit se zpět do lůna…jedna, která ho nutí k riskantní nezávislosti, druhá, která touží po ochraně a závislosti.“ (str.113) V dospělosti mohou suplovat mateřskou ochranitelskou osobu náboženství, národ, rasa, politické strany… Existuje tedy stejně jako u předešlé orientace široká škála stupňů regrese od přirozeného pouta k matce a rodině, národu, až po patologickou „incestuální symbiózu“ – „Takto připoutaná osoba je částí osoby hostitelské, k níž je připoutána. Bez této osoby nemůže žít.“ (str.120) Postupně může být až problém osoby od sebe odlišit, trpí touhou ztratit svou individualitu, splynout s přírodou, může to vést konečně až ke konfliktu s přáním žít. Opět se tu setkáváme s neschopností objektivního posouzení reality, protože mateřská osoba má vždycky pravdu. Takto fixovaná osoba má strach ze svobody, není schopna být sama sebou, mít svůj vlastní názor, být zodpovědná, natož být schopna lásky k někomu dalšímu. Incestuální fixace je mužům i ženám vrozená (projevem by mohl být asi např. etnocentrismus vlastní všem kulturám).
Syndrom rozpadu, jakožto spojení těchto třech orientací, je podstatou opravdového zla. „Takto stižená osoba je devotním služebníkem smrti a zmrzačenosti.“ Stává se sama sebou v atmosféře války, strachu a násilí. Není těžké uhodnout, koho Fromm označil jako zářný příklad osoby trpící syndromem rozpadu. Dodává ale, že tyto lidi nelze izolovat, ale musíme jim zabránit v přístupu k moci, své osobní plány obvykle maskují za líbivou demagogii – my bychom se měli naučit tuto choromyslnost demaskovat, získat si jistou imunitu vůči jejím projevům, mnohdy i velmi inteligentním. Zakončuje svým návrhem:„…neurčovat patologičnost podle jednotlivých různých úrovní ve vývoji libida, ale podle stupně regrese, kterou lze určit uvnitř každé orientace.“ (str. 131) Ze syndromu rozpadu bych krvežíznivost vskutku nevylučovala, řekla bych, že se spíše Frommovi nehodila do jeho teorie regrese a nenávisti k vlastnímu životu, než že by ji sám považoval za méně škodlivou, jak z tohoto vyřazení vyplývá.
Naproti syndromu rozpadu staví velmi stručně popsaný syndrom růstu skládající se ze spojení lásky, biofilie, nezávislosti a svobody. Tvoří tak přesný opak k syndromu rozpadu. Čím jsou tyto vlastnosti vyvinutější, v obou případech, tím mají větší sklon spojovat se v jeden celek.
Závěrečnou kapitolou Lidského srdce je „Svoboda, determinismus, alternativismus“, která má z mého pohledu asi největší filosofický potenciál. Znovu tu otevírá původní otázku po podstatě člověka, čímž svou knihu elegantně uzavírá v jednotný celek s vytyčenou pointou. Fromm chce tedy definovat podstatu člověka ne už jako určitou substanci nebo vlastnost, jak to činilo mnoho lidí před ním, ale jako „rozpor obsažený v lidské existenci“, „člověk stojí tváří v tvář úděsnému konfliktu, že je v přírodě uvězněn, a že je přes to svobodný ve svých myšlenkách…Lidské sebevědomí udělalo z člověka na světě cizince, někoho odděleného, osamělého a plného úzkosti“ (str. 135). Tento konflikt, si podle Fromma žádá také ale odezvu, určitou odpověď. „Podstata je také otázka a odpověď“ A odpověď může být ze svého založení dvojí – buď progresivní nebo regresivní. Buď se budeme snažit nalézt v sobě harmonii rozvojem našich lidských sil, nebo nám zbývá možnost druhá, a to skoncovat s tím, co je v nás lidského. Toto hledání odpovědí na otázky je podstatou pokroku, jehož cílem je stát se plně lidským a zároveň sjednoceným s celým světem. V každé osobě figurují určité archaické síly a jenom úplně zlá nebo úplně dobrá osoba nemá možnost volby, je determinována svou podstatou. Normální člověk tedy definitivně není ani dobrý ani zlý - je svobodný. Svoboda je, jak říká Fromm,: volba činnosti, kterou diktuje rozum, proti činnosti, kterou diktují iracionální vášně.“ (str.152) Přičemž problém svobodné volby nevidí mezi výběrem ze dvou stejně dobrých možností, ale výběrem mezi možností lepší a horší, mezi progresem a regresí. Pro správné rozhodnutí je podle Fromma zásadních několik faktorů: vědomí toho co je dobré a co zlé; který čin je prostředkem k žádanému cíli; objev nevědomých přání; vědomí reálných možností mezi nimiž se volí; vědomí následků volby; vůle jednat i proti frustraci; vědomí toho, kdy dojde ke skutečné volbě, protože existuje vždycky celý řetězec rozhodnutí na jehož konci už většinou žádná svoboda nebývá. To vidí Fromm jako hlavní problém, proč se tolik lidí potýká se životem – nedokážou poznat pravý čas k rozhodnutí. Nabízející se příklad je vlažnost spojených národů při vzestupu Hitlera k moci. Svoboda není pro Fromma konstantním atributem: „je tu jen jedna skutečnost: akt osvobozování se v procesu ustavičné volby“ (str. 160) Na závěr by se snad hodil citát, který, myslím, říká o Frommově přesvědčení dost: „Není nic bez příčiny, ale ne všechno je determinováno.“

Eva Grochova