REQUIEM PRO PANENKU

ČR 1991, bar., 94 min.
Režie : Filip Renč
Námět : Josef Klíma
Scénář : Filip Renč, Igor Chaun
Kamera : Juraj Fándli
Hudba : Ondřej Soukup
Architekt : Luděk Kouřil
Hrají : Anna Geislerová, Barbora Hrzánová, Soňa Valentová, Eva Holubová, Jan Schmid, Filip Renč, Jaroslava Hanušová, Eduard Cupák, Věra Nováková, Dagmar Dědková, Alice Dráčová, Lenka Pekárková, Alice Troblová, Vlasta Mecnarowská, Zuzana Dančiaková

Snímek byl natočen na základě námětu Josefa Klímy, který příběh o vyhořelém ústavu pro retardované děti na Měděnci v Krušných horách zpracoval ve své reportáži. Jak sám přiznává, k tématu se dobral zcela náhodou, neboť nebýt „zachránce - číšníka“, který byl za zásluhy odměněn zlatými hodinkami od prezidenta Husáka, což bylo následně otisknuto v novinách, byla by celá záležitost smetena pod stůl nástroji socialistického režimu, který pečlivě střežil nepohodlné informace. Velice obtížně se Klíma dostával k materiálům, které by okolnosti požáru odhalily, až mu bylo nakonec policií dovoleno nahlédnout do spisu případu. Výslech personálu ústavu nebyl zcela možný, neboť většina tehdy zúčastněných byla uvězněna, přesto se mu podařilo sestavit reportáž, ze které režisér Filip Renč vycházel. Vyjmul její jádro, které rozpracoval do celovečerního filmu. Ač se jedná o snímek, který byl natočen podle skutečné události z roku 1984, je třeba mít na paměti, že je silně modifikován zpracováním scénáře i projevem jednotlivých postav. V konečném nešlo o doslovnou interpretaci oné události, ale o posílení poselství, které nese jedna dívka, která se dostane, kam nemá a způsobí tam poprask a která absorbuje, a následně interpretuje, nejen ústavní praktiky a možný přístup k chovancům, ale i mašinérii stranických špiček, které dlouhým prstem pohybují pracovníky personálu.

Herecké obsazení bylo klíčem úspěchu. Vedle představitelů s hereckou průpravou se pohybují skuteční pacienti ústavu, kteří filmu dodávají na autenticitě. Klíčovým je silně sugestivní herecký výkon Anny Geislerové (Marika) a Barbory Hrzánové (Johanka). Neopomenutelný je i projev personálu - Evy Holubové (Krocová), Soni Valentové (Volfová) či Jaroslavy Hanušové (Procházková). Hudební podtržení snímku Ondřeje Soukupa dolaďuje celkovou atmosféru, která místy prostupuje až do silně autentického mravenčení až do morku kostí.

A o čem tedy snímek vypovídá ? Čtrnáctiletá Marika je díky administrativnímu omylu namísto do dětského domova chybně umístěna do ústavu pro mentálně postižené. Celkový rozměr šíleného omylu je umocněn tím, že z ústavu není možné uniknout. Marika je tak vystavena nejen výchovným praktikám vychovatelek ústavu, kteří s ní nakládají jako s duševně omezenou, ale i jejich nesmyslným trestům či medikaci. Je nucena konfrontovat se s myšlenkou, že je ve „vězení“, které je podřízeno pouze diktatuře sester, kterou si samy stanovily. Pocity bezmoci se v Marice střídají s prudkým odporem, který je však bezvýsledný. Marně se snaží dokázat, že do ústavu nepatří. Odpovědí je jí ještě přísnější režim, který ji žene dál i přes to, že už stojí téměř na samém kraji svého zoufalství. Snímek je oproti reálnému příběhu vyexponován a místy je zaveden do extrémní polohy, ale je to právě ten apel na recipienta, kterého donutí uvědomit si, že se až příliš často zavírají oči před tím, co se nechce vidět a následně řešit.

Radka Váchová