Marcel Proust: Eseje – Zamyšlení se nad Sainte-Beuvem

Kniha vyšla v roce 1954 ve Francii. Sainte-Beuve byl kritik a spisovatel.

Budeme se zde zabývat jeho metodou, která z něj udělala nevyrovnatelného mistra kritiky 19.století. Alespoň podle většiny lidí (mezi jeho největší obdivovatele patřili Taine a Bourget). Obdivovali jeho smysl pro puntičkářské zkoumání, nad které kladl estetický ideál. Ukázal postupy, kterými lze dospět k poznání člověka přes samotné dílo. Tato cesta by se dala přirovnat až k botanické analýze aplikované na lidského jedince a dala by se aplikovat na celé národy, epochy a rasy.

Sainte-Beuve tvrdí, že ke studiu starých spisovatelů nemáme dostatečné prostředky, abychom je mohli poznat. Proto nám zbývá jedině komentovat a obdivovat jejich dílo, a skrze něj si vysnít dotyčného autora. Jeho metoda spočívá v tom, že si zodpovíme otázky, které jsou naprosto vzdálené dílu, že kolem sebe nashromáždíme co nejvíce informací o spisovateli a v rozhovorech se na něj budeme vyptávat lidí, kteří ho znali.

Ale tato metoda však asi neví nic o tom, že knihu utváří jiné já, než je to, které se projevuje v běžném životě. Sainte-Beuve jakoby nepochopil, v čem je inspirace a literární práce jedinečná a čím se naprosto liší od běžného lidského života. Neviděl odlišnost činnosti literární, kdy se obracíme sami k sobě, abychom zachytili skutečný hlas svého srdce a ne žádnou konverzaci. Neviděl propast, která dělí spisovatele od společenského člověka, protože nepochopil, že spisovatel ukazuje své já jen v knihách, zatímco ve společnosti ukazuje zase jen člověka ze společnosti. A proto nastolil tuto metodu, která ho podle Taina a Bourgeta a řady dalších proslavila a která spočívá v tom, že abychom pochopili spisovatele, musíme se hladově vyptávat všech lidí, kteří ho znali, jak se choval, třeba i např. v otázce žen atd. Tedy přesně v bodech, kdy skutečné spisovatelovo já není ve hře...

Lenka Dostálová