Kytice

Film Kytice je filmovým zpracováním Erbenovy sbírky básní Kytice. Filmová verze Kytice obsahuje sedm básní z původních třinácti. A to: Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba a Štědrý večer. Jde především o baladické skladby, které Erben čerpal z různých pověstí a bájí národů slovanských. Dramatičnost, obraznost a zpěvnost jsou nejspíše velkou inspirací pro zfilmování této náročné látky.
Na začátku filmu je zapáleno sedm svíček, které symbolizují jednotlivé zfilmované příběhy a které postupně zhasínají. To symbolizuje nejen ukončení balady a ukončení života ve většině z nich, ale také proměny ročních období, barev, a filmových žánrů. Zajímavé také je, že jsou různě dlouhé, což nejspíše symbolizuje délku jednotlivých básní. Dále, co všechny příběhy spojuje je chlapec s píšťalkou, který prochází každou baladou. Pouze ve Zlatém kolovratu je účastníkem děje.
Důležitou roli ve filmovém zpracování hraje, jak jsem již zmínila, proměna ročních období. Jednotlivé balady se nesou v barvách jednotlivých obdobích. Netýká se to ale jen barevnosti přírody, ale i s barevnosti kostýmů, dekorací a rekvizit. Báseň Kytice, která je vstupem do emotivního „vyprávění“ je zasazená do barev syrového jara. Vodník již barvami připomíná radostné jaro (tedy z počátku), které přechází ve žnoucí letní žlutou v Polednici a následně přechází v podzimní hnědou ve Svatební košili. Podzim ale nejvíce vystihuje sytě rudohnědá ve Zlatém kolovratu a následně šedá (černo-bílá) v Dceřině kletbě, která předznamenává zimní tmavě modré barvy ve Štědrém večeru.
Stejně dobře, jako barvy, jsou ve filmu velmi dobře provedeny momenty předznamenávající zlo či tragédii. Ve Vodníkovi tím mám na mysli rozbouřenou temnou vodu, na jejíž hladinu dopadají dešťové kapky. V Kytici zas rychle se stahující temně fialová mračna. Urychlení procesu je zde také důležité. Pokud by se totiž mračna nestahovala tak rychle, nenavodil by se dojem rychle přicházejícího zla.
Důležitým aspektem je také čas. Čas, který známe v přirozené podobě, tedy v realitě, ale také čas, který je přeměněn v relativní myšlení. Asi nejlepšími příklady jsou Vodník a Dceřina kletba, kde není možné si toho nevšimnout. Setkání matky a dcery ve Vodníkovi je umocňováno rychle ubíhajícími ručičkami hodin, které není možné zastavit. Celý čas setkání je před nás postaven jako jedno dlouhé objetí. Podobné urychlení času je jak jsem již zmínila v Dceřině kletbě. Tady je redukován prohřešek dcery a trest za usmrcení nemluvněte na jednu jedinou noc místo devíti měsíců.
Nejlepšími baladami jsou jistě ty nejdelší, tedy Vodník, Svatební košile, Polednice a Zlatý kolovrat. Ostatní básně jsou díky těmto velice krátké a dalo by se říci odbyté. Nejvíce je to znát na Štědrém večeru. Nejúspěšnější a nejlépe propracovaný je bezpochyby Vodník. Sám F. A. Brabec se zmínil, že celý film byl vlastně natáčen jen kvůli Vodníkovi. Je nejvíce trikově náročný (zvláště pak natáčený pobyt pod vodou), a také díky tomu je poznat, že si na něm F. A. Brabec dal nejlépe záležet. Také tato balada díky své propracovanosti vystihuje společně se Svatební košilí temnou povahu Erbenových básní. Bohužel samotná Svatební košile již není tak pečlivě zpracována. Její triková stránka se opět nedá srovnávat s Vodníkem. Postava Karla Rodena zde připomíná až umělého panáka, který se snaží nekřečovitě polétávat. Chvílemi je vidět jeho až nucené „přehrávání“.
Opakem chmurné atmosféry by pak mohla být zajisté Polednice. Ta nejspíš zklame každého diváka. Je to snad nejslavnější Erbenova báseň (spolu s Vodníkem). A přitom její filmové zpracování nepřipomíná nic z této básně. Napjatě čekáme strach, který bude přicházet spolu s Polednicí, ale jak bylo již někde řečeno: od té chvíle, kdy poznáme v Polednici Bolka Polívku, nemůžeme se již na ni dívat jako na hrůzu nahánějící strašidlo. Čekáme napětí, které bude přicházet spolu s otevírajícími se dveřmi. Čekáme, že budeme alespoň trochu nervózní z toho, co má přijít. Místo toho si přes příšerný jekot a hysterický pláč dítěte přála, aby už Polednice přišla a byl konec příběhu.
Také by mnohé z nás mohly zarazit záběry mordování ve Zlatém kolovratu, kde je jasně vidět, jak nevlastní sestra seká do země dost daleko od své oběti. Překvapuje mě, že v určitých detailech je F. A. Brabec tak pečlivý a následně jediným záběrem jakoby ukazoval začátečnickou práci. Je také vidět, že právě ve Vodníkovi se tomu takticky vyhýbá. Místo přímého zobrazení zavraždění dítěte, je nám zde podstrojována tekoucí krev pode dveřmi. Je ale také možné, že právě tento motiv má svůj podíl na tom hluchém místě v závěru balady. U Erbena je to naopak. Vyhrocením je tu padlá hlavička dítěte. Ale přiznejme si, že raději mít hluché místo na konci, než vidět části těla (jako je to ve Zlatém kolovratu) díky kterým pak zfilmovaná balada působí skoro až jako „béčkový“ horor.
Ve filmové Kytici je obsaženo tolik formálních nápadů, že se až někdy může zdát, že je to na úkor obsahu a že někdy až zdržují děj. Přiznejme si, že křepčení šlechtice ve Zlatém kolovratu tak trochu nudí. Zdá se býti zbytečné a částečně znervózňujícím . To je ale pouze málo na kritiku formy. Bez formy, kterou ukázal F. A. Brabec, že umí pečlivě zpracovat, by totiž Kytice neměla takovou popularitu a takové kouzlo. Ano uznejme, že nám Brabec jako kameraman ukázal nádherný fantaskní obraz, který je umocněn hudbou Jana Jiráska. A právě kamera a hudba byly právem oceněny Českým lvem. Další ocenění získal zvuk a plakát pro Kytici, který mimo jiné vytvořil česko-slovenský režisér Juraj Jakubisko. Snad ještě mohu dodat, že Kytice byla nominována na sedm Českých lvů.
Důležitým bodem v Brabcově filmovém zpracování je také to, že je nám vlastně předkládána jeho vlastní subjektivní vize. Účelem Erbenovy poezie je přitom navozování čtenářových vlastních obrazů. Nikde v baladách není přesně popsáno, jak která postava vypadá. I sám F. A. Brabec si je tohoto problému dobře vědom. Převedení Erbenovy tvorby do přímých vizuálních obrazů považuje za nejtěžší úkol, kterého se musel při natáčení zhostit. Krásný příklad najdeme opět u Vodníka. Při četbě knihy si vodníka představujeme jako ohyzdného, slizkého skřeta či mužíka, který se na konci balady krutě pomstí. Oproti tomu ve filmu je nám vodník předkládán jako celkem sympatický a vůbec ne ohyzdný „muž“, který nechce pouze žít sám a který je hluboce zamilován. Naopak tou zápornou postavou je tu pro nás matka, díky jejíž sobeckosti končí příběh tragicky.
I když má film jisté malé nedostatky, zůstane F. A. Brabcův styl, kterým podal jedno z nejznámějších děl české literatury neopakovatelný a jedinečný. A nejen samotný film, ale i podmanivá hudba. Zkrátka F. A. Brabec nám ukázal své vyjímečné obrazové vidění, kterým jen tak někdo nepohrdne. Uznejme tedy ještě, že se svého těžkého úkolu zhostil bravurně. Teď jen můžeme doufat, že i Máchův Máj, který již F. A. Brabec natáčí, dopadne alespoň z části tak výborně.

Marcela Vodrážková