Fotit umí přeci každej

Nacházíme se v době, kdy fotografování již není výsadou těch pár šťastlivců, kteří dokázali ušetřit na nákladný přístroj, ke kterému bylo sice ve své době ještě potřeba zakoupit minimálně dvoukolák pro jeho přepravu krajinou, nebo v lepším případě pořídit ateliér a tam jej napevno umístit, ale zato s odpovídající kvalitou pořízených snímků. Dnes fotoaparát vlastní de facto každý, a to ať už jde o skomírající formu klasických zrcadlovek na kinofilm, digitální krabičky do kapsy s mnoha funkcemi a čím dál vyšším počtem megapixelů, nebo zrůdnost nejvyšší – „fotoaparáty“ zabudované v mobilních telefonech nabízející tak akorát hodně šumu výměnou za multifunkčnost a s tím spojenou finanční výhodnost.
Je takový fotoaparát ale ještě fotoaparátem v jeho původním významu, nebo spíš schizofrenní přístroj, který na úkor kvality sám neví, zda je spíš telefonem, kamerou, nebo něčím úplně jiným? To, že kvalita ustupuje kvantitě, je obecně rozšířený trend dnešní doby, o kterém se tu ale rozepisovat nechci. Daleko spíš mě totiž zajímá důsledek digitálního pořizování fotografií, díky kterému má většina lidí pocit, že focení vlastně není žádná věda. Ano, moderní fotoaparáty jsou stavěny tak, aby stačilo zmáčknout spoušť a odměnou za to byla výstupní fotografie s odpovídající ostrostí, líbivou barevností a technickou nenáročností pořízení. K této domněnce ostatně přispívá i fakt, že z 300 fotek se vždycky minimálně jedna povede tak, aby mohla být s pýchou ukazována příbuzným, nebo dokonce zaslána do nějaké regionální soutěže, kde by obsadila čelní pozice. Jednoduše řečeno - metoda pokus-omyl dělá často z nadšeného amatéra pyšného fotografa. Ale nakolik jde ještě o fotografování?Vím, digitální přístroje mají spoustu výhod, přičemž ta největší je asi v tom, že má člověk okamžitě možnost zkontrolovat pořízený snímek a v tom následujícím případně odstranit chyby předešlého. Ale další často zmiňované plus – to, že tímto způsobem fotíme prakticky zadarmo – spíš vnímám jako jednu z největších nevýhod celé digitální fotografie. Lidé se tak dost často neučí fotit, ale pořizovat bezmyšlenkovité výcvaky, kdy už není potřeba dumat nad kompozicí, clonou a ostatními faktory ovlivňujícími expozici, což bylo dříve více než žádoucí, když si člověk zpětně propočetl, kolik ho každý zanedbaný záběr stojí. Lidé již nemají ponětí o tom, jak se fotí v manuálním režimu, co znamenají jednotlivé údaje clona a čas, jak se vůbec fotografie vyvolávají, ale i přes to většina dotázaných na otázku, jaké jsou vaše koníčky, hbitě odpoví (mimo jiné), že fotografování. Místo výsledné fotografie, se tak stávají daleko důležitějšími parametry samotného přístroje (hlavně pokud jde o výše zmiňované množství megapixelů, o nichž většina lidí ví jen to, že čím více, tím lépe a firmy tento fakt důkladně využívají v reklamní masírce), fotoaparáty se stávají předmětem snobského chlubení, a při tom všem se tak nějak zapomíná na to, že fotografovat….lze i na krabici od bot.

Jana Pecholtová