Existencialismus

- je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice populární i módní filosofií, díky čemuž ale docházelo i k zjednodušení a zjemnění myšlenek.

- inspiruje se díly Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského a Jamese Joyce.

- filozofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na některé myšlenky F. Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda, E. Husserla a M. Heideggera, který k tomuto směru někdy bývá, ne zcela přesně, řazen.

- Tento směr a jeho zastánci neměli jednotné názory. Některé myšlenky si i protiřečí, jiné se vzájemně vylučují, proto lze říci, že v existencialismu lze rozlišit několik základních proudů, které sice uznávají některé společné myšlenky, ale ani oni nejsou zcela jednotné. Abych byla konkrétní, jde tedy o proud teistický a ateistický, ale samotný Sartre používal raději členění na křesťanský (Gabriel Marcel, Karl Jaspers) a ateistický (Martin Heidegger, Jean Paul Sartre)

Základní znaky prostřednictvím nichž se směr projevuje:

Jakýmsi podkladem mu byl člověk, který je naprosto izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk, který se soustředí na svoje vnitřní ego, který je plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence, nadbytečnosti, který si je vědom nevyhnutelnosti smrti, který je odcizený a propadá se do naprosté osamělosti.

V takové „nicotě“ se potom jedinec pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí. Člověk nejprve existuje, setkává se světem, vynořuje se v něm, a teprve potom sám sebe definuje = existence předchází esenci.

Dostojevskij napsal „Jestliže Bůh není, pak vše je dovoleno.“ Což je jedna z výchozích myšlenek existencialismu. Pakliže tedy Bůh není, nemáme před sebou hodnoty nebo přikázání, jež ospravedlní naše jednání. Jsme sami, bez omluvy a proto odsouzeni ke svobodě, protože jsme se nestvořili sami, a přesto jsme svobodní, protože jakmile jsme jednou vrženi do světa, jsme zodpovědní za všechno, co činíme (zodpovědní nejen za svou individualitu, nýbrž za všechny lidi – volbou sebe sama volím člověka)

Naděje je jen v činu a jediná věc, která umožňuje člověku žít, je jednání.


Jean Paul Sartre /21.června 1905 – 15.dubna 1980/

Francouzský spisovatel, myslitel, dramatik a politický aktivista Jean-Paul Sartre se narodil v Paříži, v bohaté měšťanské rodině. Otec záhy zemřel, takže ho vychovávala pouze matka. V letech 1924-1928 studoval na Ecole Normale Superieure, kde se také seznámil se svou celoživotní družkou Simone de Beauvoirovou a jeho studijními kolegy zde byli Raymod Aron a Paul Nizan.
V období 1931-1933 působil Sartre jako učitel filozofie v Le Havre, v následujících dvou letech jej čekal studijní pobyt v Německu, kde se seznámil s filosofií Edmunda Husserla a Martina Heideggera. A právě to jsou vedle Marxovy teorie práce a lidských dějin, hlavní „zdroje a součásti“ Sartrova filozofování.
V roce 1936 publikoval Sartre filozofický spis Imaginárno s podtitulem Fenomenologická psychologie imaginace, po něm následovaly beletristické texty Nevolnost (1938) a Zeď (1939).
V roce 1939 byl Sartre povolán do armády, ale v roce 1941 byl propuštěn a téměř bez přerušení pracoval na svém filozofickém díle. Jeho další kniha Bytí a nicota vyšla v roce 1943, aniž vyvolala větší rozruch a „biblí” ateistické odnože existencialismu se stala až po válce.
V roce 1945 založil spolu se svou družkou a Mauricem Merleau-Pontym politicky zaměřenou revue Moderní doba, která se později neblaze proslavila štvanicí proti Albertu Camusovi.
Po válce Sartre také navštívil řadu zemí, mimo jiné i Sovětský svaz a Kubu. V roce 1950 se Sartre stal členem KS Francie a rozešel se s ní až po sovětské okupaci Československa v roce 1968.
Za svoje dílo dostal Sartre v roce 1964 i Nobelovu cenu, tu ale nakonec odmítl přijmout se slovy: „Spisovatel se nesmí změnit v instituci.“

Nevolnost

platí, že jde o klíč k Sartrově filozofii, která je zde obsažena ve své nejranější fázi.

Hlavním hrdinou je intelektuál Roquentin, který je hodně zcestovalý, můžeme hádat, že toho mnoho prožil, ale nyní jakoby marní život v přímořském městečku Bouville. Pokouší se napsat monografii o diplomatu napoleonské éry Rollebonovi, ale z pocitu marnosti pramení postupná psychická krize, která mu brání psát. Zažívá pocity odcizení a naprosté přebytečnosti.

Tak například je něco nového s mýma rukama, ve způsobu, jak beru dýmku nebo vidličku. Anebo naopak má teď vidlička zvláštní způsob jak se nechat uchopit, to nevím. Před chvílí, když jsem se chystal vstoupit do pokoje, jsem se náhle zarazil, protože jsem cítil v ruce chladný předmět, který upoutal mou pozornost jakousi osobností. Otevřel jsem ruku a prohlédl si ho: držel jsem prostě kliku u dveří.
Co Roquentina charakterizuje nejvíce je fakt, že ho z okolního světa jímá hnus a celé dílo tak působí zoufale depresivním dojmem, ačkoliv hlavní postavě žádné nebezpečí nehrozí.

Tak mě napadlo, že si tu všichni, jak tu jsme, pojídáme a popíjíme, abychom uchovali svou vzácnou existenci, a přitom není žádný, ale žádný důvod proč existovat.

Jde o nevolnost ze všednosti, beznaděje, odcizení, úzkosti, protože vnímá absurditu světa a popisuje děsivou extázi v níž se mu zjevilo, co je pravou existencí. Roquentin si připadá naprosto přebytečný, ale nepomýšlí ani na sebevraždu, protože i ta by podle jeho slov byla přebytečná. Často dělá věci jenom proto, že neexistuje žádný důvod, proč je nedělat, takže si v jednom místě píchne nožem do ruky a pozoruje jak z rány vytéká krev. Ale aby to celé nepůsobilo zas tak negativně, na konci knihy přeci jen vyvstává jakási naděje. Roquentin se v závěru tomu všemu pocitu úzkosti rozhodne vzdorovat činem, tím že napíše novou knihu, což je i východiskem celé existencialistické filozofie.

Jana Pecholtová