Estetické porozumění: eseje o filosofii, umění a kultuře

autor: Roger Scruton
přeložil: Jiří Ogrocký(2005)

esej 1.
FANTAZIE, IMAGINACE A FILM
V této eseji se Roger Scruton snaží vysvětlit přesný rozdíl mezi fantazií a realitou a prostřednictvím toho i mezi divadelní scénou a filmem. Vrací se k poznámce Zikmunda Froyda, že cit.:“umělec přechází skrze fantazii zpět k realitě.“ a sám se zamýšlí nad tezí z této plynoucí-cit.:“mezi fantazií a realitou existuje protiklad a tento protiklad vymezuje jeden ze způsobů, jak lze z umění dělat jak předmět, tak příčinu deformace.“ Autor se nezabývá fantazií umělce, ale fantazií jeho obecenstva-vnímatelů a fantazii neužívá v psychoanalytickém smyslu, ale ve smyslu přímo spojeném s porozuměním umění. Navozuje na Coleridge, který ve svém díle viděl rozdíl mezi tvořením iluzí, neboli fantazií a imaginací, která rozumí pravé podstatě skutečnosti.
Scruton říká, že porozumění umění předpokládá imaginaci a cílem imaginace je postihnout podstatu skutečnosti. Oproti tomu fantazie znamená únik od reality a umění. Umění slouží jako objekt fantazie. Přechod mezi realitou a fantazií je možný jen díky kázni. Snaží se najít kritický význam rozdílu mezi těmito dvěma prvky, což se pokouší simulovat na lidském uspokojení. Buď jde o uspokojení samotné touhy, nebo o uspokojení toužícího tvora. V prvním případě jde jen o ukončení působní motivační síly, kdežto ve druhém případě nejde tak o nějakou sílu, spíše o celkovou pohodu tvora. Dále zdůrazňuje že uspokojení druhé nevyplývá vždy z prvního a může ho i narušit. O druhém uspokojení zmiňuje autor ještě, že je stavem celé bytosti a proto věcí míry, že toto uspokojení předpokládá stav štěstí a pohody a jeho nepřítomnost vyvolává stavy depresí a neštěstí a navíc, že uspokojení organismu a osoby není totéž. Autora zajímá uspokojení vzhledem k osobě. Říká, že také uspokojení nějaké nižší touhy může způsobit méně uspokojení celkového a zmiňuje se i o touhách nečistých-takové tužby by člověk vůbec neměl mít, nebo by se jich měl alespoň vyvarovat.
Fantazii chápe jako něco, co vzbuzuje touha. Touha vyvolá fantazii když-cit.:“1.její objekt v myšlení není objektem, k němuž směřuje nebo který vyhledává. 2.hledaný objekt představuje náhražku za objekt myšlený a 3.hledání náhražky se dá vysvětlit s ohledem na osobní zábrany.“Protikladem osobních zábran jsou omezení vnucená. Jako příklad fantazie uvádí morbidního člověka, který svou touhu neuskuteční, ale hledá si náhražku za toto uskutečnění-např.ve filmu-touží po dokonalém obrazu utrpení. Objektem fantazie je tedy náhražka-sugorát. Ten má povahu zřejmou a explicitní, nikoli náznakovitou. Ideální fantazijní objekt je dokonale realizován, i když je nereálný-např.fotografie. Nelze ho pochopit jako věc samotnou ale právě jen jako jej simulakrum. Fantazie hledá realizaci, ne realismus(snaha zobrazovat svět, jaký je). Realizace je způsob náhražky za předmět, kdy se vzdáme snaze mu porozumět. Scruton ji chápe jako protiklad zobrazení. Dále zmiňuje různé druhy náhražek, které odstupňuje podle škodlivosti.Každá touha podmiňující realizaci je však reálná. Subjekt fantazie něco chce, ale chce to ve formě náhražky. Fantazii tedy definuje jako cit.: „reálnou touhu, která díky omezení vyhledává nereálný, ale realizovaný objekt. Ale uspokojení fantazijní touhy ještě neznamená osobní uspokojení, to může dokonce i zmenšit.
Nyní se Scruton zaměřuje na imaginaci, resp.na imaginativní percepci. Uvádí příklad divadelního představení, kdy se odehrává vražda Desdemony. Vnímatel nemá žádný důvod a podnět věřit, že se to skutečně děje. Scéna je tzv.“vnímána v nevíře“, víme, že je nereálná a to vyvolává naše potěšení a emoce.(Samozřejmě existují i lidé vnímající tuto scénu fantazijně-jako náhražku-ti očekávají realistčino.Normální divák neočekává podobnost životu a smíří se se stylizovanými gesty.)Emoce diváka však nejsou výsledkem reality, ale reakcí na situaci-vyvstávají ze snahy porozumět zobrazovanému, sou tedy nepodobné fantazijním emocím. Hovořit o imaginativních emocích je složité-jsou vyvolány jakousi „touhou vystupující v imaginaci“-vidíme vraždu a my si představujeme zármutek a sympatizujeme s pocity a jsme do nich jaksi vtahováni. Jsou to imaginární emoce způsobené imaginárním předmětem. Zde neexistuje žádný reálný pocit, na rozdíl od fantazie. Tyto dva jevy jsou tedy velice protikladné. Realizace tedy nemůže být výsledkem imaginace, jelikož je ovládána principem reality. Dále se zmiňuje o druzích konvence a stylistických omezení, které ukázňují imaginativní myšlení a umožňují pominout, co fascinuje oko. Objekt imaginace pak může mít zcela jinou emocionální a morální povahu než reálný předmět. Fantazijní mučení je stejně hrozné jako mučení reálné, ale např.malířské zobrazení takové scény už takové není. Zde je vidět rozdíl mezi zobrazením a náhražkou.
Dále tedy uvažuje o rozdílu mezi filmovým plátnem a divadelní scénou. Nechává stranou dokumentární filmy)ty jsou náhražkou za věc samotnou) a tudíž tvrdí, že film je formou dramatického zobrazení. Jeho schopnost zobrazovat se však nebere z fotografie-prostředkem fotografie není snímek, ale to, co je zobrazováno. Postava si na fotografii vede stejně jakoby byla na scéně. Fotografii ovládá realizační princip, zatímco film je ovládán principem reality. Tendence k realizaci jsou i ve filmu a to pokud jde o sex a násilí.
V posledním odstavci uznává autor, že je obtížné tuto záležitost vyjádřit přesně. „Když vzkvétá realizace, chřadne imaginace-a porozumění chřadne spolu s ní.“(cit.)Ke konci se zamýšlí nad existencí umění, jež nemá záměr zobrazovat a přesto vyžaduje od obecenstva imaginativní reakce a nalézá jej ve výrazové hudbě.


Esej 2.
SMÍCH
Část 1.
Člověk je jediný živočich, který se směje. Smích j nesmrtelný. Smích je atributem rozumu, který nás odděluje od zvířat. Touto tezí otevírá Scruton esej o smíchu a zároveň rovnou podotýká, že tato teze nikam dál nevede. Bude se snažit najít jakousi racionální teorii smíchu, která se neobejde bez zkoumání bytostí, které se smějí. Chechot hyeny bychom si nikdy nespletli s lidským smíchem, ani jej v něj nemůžeme změnit. To se vymyká hyení přirozenosti. Existují tedy jisté mentální schopnosti, které jsou mimo zvířecí přirozenost. Je to propast mezi námi a zvířaty-absence rozumu, odlišnost kvality. Rozum námi prostupuje a mění naši přirozenost i naše bolesti a potěšení tak, že jsou charakteristické jen pro nás.

Část 2.
Smích je zavádějící výraz. Používáme ho v širokém smyslu(když někoho lechtáme, pohrdavý smích, atd.) jako zvuk vydávaný hlasivkami a ústy bytosti. Pak můžeme tento termín použít i v souvislosti s hyenami. Filosofové proto dávají přednost pojmu „veselost“(duševní rozpoložení), nebo „humor“(typ předmětů myšlení). Něco veselého ale nemusí zrovna obsahovat humor-tyto termíny jsou tedy opět poněkud vágní.
Abychom vnesli do teorie řád, musíme si uvědomit, žestích má intencionalitu-smějeme se něčemu. V tomto případě pak pojmy smích, humor i veselost označují stejný stav mysli. „Smích je jeho plným výrazem, veselí jeho podstatou a humor jeho intencionálním objektem.“(cit.) I toto není zcela přesné, ale umožní to autorovi nalézt systém.

Část 3.
Autor rozvíjí pojem intencionalita vzhledem k myšlení. Smích je na myšlence založen. „Myšlenka je nositelem pravdivostní hodnoty.“(cit.) A tato myšlenka může být někdy vírou. Jedno z vysvětleních absence smíchu u zvířat je předpoklad druhu myšlení, jehož zvířata nejsou schopna. Autor říká, že to zde neuvádí protože s tím souhlasí, ale protože to umožňuje snadný způsob jak doložit souvislost mezi smíchem a racionalitou. Tento způsob ale nedoporučuje.
Existují také intencionální stavy, které neobsahují myšlenky. Uvádí příklad psího štěkotu-na nepřítele a na pána a ptá se zda je druhý způsob štěkotu příkladem intencionality. Patrně nám tento případ ale stejně neposkytne model veselého smíchu, o který autorovi jde. Veselý smích je tedy výrazem myšlení.(Nějakého speciálního druhu veselí.) Formální objekt smíchu zjistíme tehdy, když popíšeme to, na co myslíme, když se smějeme.

Část 4.
Ve čtvrté části se vrací k dílu Michaela Clarka, který rovněž nabízí teorii veselí. Clark zde kritizuje Bergsona a Schopenhauera, kteří se snaží najít dostatečné podmínky pro to, aby něco bylo směšné a naplněním těchto podmínek vzniká veselí. Clark říká, že může být nutné, nikoli dostatečné, vnímat určitý objekt jistým způsobem, aby se mu dalo smát, ale někdo ho takto může pojímat a nesmát se. V tradičních teoriích vidíme snahu postihnout myšlenku pro smích charakteristickou, proč se něčemu smějeme, spíše než zjišťování celkového charakteru smíchu, s tím Clark souhlasí. Navíc Clark podotýká, že myšlence, které se smějeme, nemusíme věřit. Můžeme se smát něčemu imaginárnímu. Podle Schopenhauera vidí Clark jako formální objekt veselí neshodu-když se něčemu smějeme, vnímáme to jako určitým způsobem nepřiměřené-což se i pokouší specifikovat. Abychom se rozveselili, musí nás tato metoda také bavit-musíme se z ní těšit kvůli ní samotné.

Část 5.
V páté části Scruton rozebírá ještě Clarka a teorii neshody. Clark rozděluje tři obecná veselí: „teorie nadřazenosti,teorie úlevy od zábran a teorie neshody.“První dvě Clark odmítá, protože jsou vágní a přesný význam mají až po vyloučení mnoha věcí, jimž se lze smát. Mohou platit takové námitky i pro teorii neshody?Clark vysvětluje neshody jako(cit.): „nepatřičné podřazení pod nějaký pojem, kdy vzniká nesoulad mezi objektem podřízeném danému pojmu a normálními případy, s nimiž je uveden do vztahu.“ „Neshoda se vyjevuje skrze odlišnost hledisek.“ „Spočívá v neshodě mezi pojmem a objektem.“ (oboje cit.) Ani jedno však není jasné. Neshoda podle Schopenhauera nastává mezi hledisky, nikoli mezi objektem a pojmem. Scruton to ilustruje na příkladu imitátora. Imitování je směšné díky tomu, že předvádí dvě osoby v jedné-imitátora a imitovaného-dochází k deformaci imitovaného. Stejná je i karikatura-na ní je směšná právě její podobnost s objektem, ale i odchylka od něj. Nevíme u karikatury ale jistě, zda se jedná o případ neshody-ta je směšná právě díky tomu že se až moc podobá objektu. Pro karikaturu je také typické přehánění. Kdybychom chtěli teorii shody aplikovat na karikaturu, museli bychom dodat že právě neshoda dokládá hlubší smysl mezi shodou objektu a jeho karikatury. Není-li to jasné, říká Scruton, je to tím, že samotný výraz neshoda je nejasný. Buď tento pojem necháme vágní, nebo ho upřesníme ale pak budeme opět muset vymezit přesné humorné situace, jichž se to netýká. Scruton také připomíná, že by bylo chybou vytvářet nějaké teorie založené na shodě, jelikož nám vyvstane riziko stejného druhu. Scruton tvrdí, že problémy s Clarkovou teorií nepramení ze špatného rozpoznání formálního objektu smíchu, ale ze „zavádějících implikací samotné představy formálního objektu.“(cit.)

Část 6.
Autor se nyní věnuje pojmu „formální objekt“. „Vztah mezi pocitem a objektem je vnitřní.Není to vztah materiální.“(cit.)Rozlišuje formální a vlastní objekty. Formální objekt strachu je něco z čeho můžeme mít strach. Vlastní objekt je to, z čeho je správné mít strach. Formální objekt strachu je škodlivý, jeho vlastní objekt je strašný. Strach je rozpoznáním něčeho strašného a veselí je pak rozpoznáním, že je něco zábavné. Scruton dále tvrdí, že pokušení zabudovávat do popisu formálního objektu vlastnosti a představy vlastního objektu, způsobuje mnoho omylů v estetice, etice a filozofii mysli.

Část 7.
Má veselí formální objekt?Bergson tvrdil: „Formálním objektem veselí je život ovládaný mechanismem či mechanismus vnímaný v srdci života.“(cit.) Což je ihned napadnutelné případem člověka, jež se baví tím, že je pravdivý sám k sobě. Scruton se snaží najít zvláštní rysy veselí. Veselí nerozlišuje mezi reálným objektem nebo imaginárním-veselí je stále stejné. To je jakási „lhostejnost vůči víře“. Víra může někdy hrát roli katalyzátoru veselí. Dále se zamýšlí nad škodolibostí a zda ji můžeme nazvat veselím. A uvádí, že bychom měli bychom být opatrní při hledání myšlenky společné všem případům veselí.

Část 8.
Veselí je způsobem myšlení. Tradiční teorie se snaží specifikovat to, čemu je vhodné se smát(vlastní objekt) a to z hlediska subjektu, v jehož očích se objekt stává směšným. Možná formální objekt smíchu neexistuje. Věřit můžeme pouze uvěřitelnému a podobné tautologie bychom mohli nahradit nějakou teorií rozumění(např.Kant).Měli bychom najít nějaký vzorec myšlení charakteristický pro smích-za prvé-každý se rád směje a nikdo nemá rád, když se někdo směje jemu. Druhý případ ilustruje na kontrastu mezi tragédií a komedií-vztah komedie a veselí není problematický-naopak tragédie představuje velký problém. Proč nás těší zobrazení utrpení? Filozofové pak vydělují tragédii jako zvláštní kategorii.

Část 9.
Když se smějeme je to pro subjekt-nás příjemné, když se někdo směje nám-pak u méně. Lidé vidí objekt lidsky-buď jako osobu nebo jako lidské dílo, výraz lidského myšlení a jednání. Scrutonův kandidát na formální objekt veselí je tedy to, co je lidské. „Smích devalvuje svůj objekt v očích subjektu.“(cit.) Smích něčemu má mnoho podob-sarkasmus, posměch, ironie. „Ironie nám umožňuje smát se jejímu objektu, jedině když se smějeme sami sobě-vnucuje nám tak pocit spřízněnosti.“(cit.) Devalvace je tedy veselím samým. „Tento vzorec myšlení je základem smíchu, je to jakýsi druh laskavé demolice a smiřuje nás s naší situací.“(cit.)

Část 10.
„Existuje zvláštní komplexnost myšlení, které zakládá veselí, a jeho odstup od myšlenek, jimiž se řídí naše emoce.“ V jádru veselí prý není co objevovat. Veselí je způsob reflexe, která podává objekt v určitém světle. Snížení objektu neznamená nutně povýšení subjektu, můžou být sníženy oba. Chyba teorií(teorií nadřazenosti a úlevy)je, že hledají význam humoru v tom, co znamená pro subjekt, spíše než v tom, jak podává objekt.

Část 11.
Druhým rysem veselosti, jak už jsme zmínili, je snadnost. Ať jde o veselou událost, její vylíčení nebo zobrazení, vždy se smějeme ze stejné ho důvodu. „Veselí je druhem estetického zájmu nebo přinejmenším patří do rodu, jehož je estetický zájem druhem.“(cit.)
„Veselí je typem potěšení z objektu kvůli němu samotnému.“(cit.) Zde teorii shrnuje do 4 propozicí: (následuje citace)
Veselí je typem reflexivní pozornosti k objektu.
Nemá za cíl objevovat(nezabývá se získáváním nových přesvědčení nebo potvrzováním starých).
Není to motiv jednání(nepokládá svůj objekt za ohnisko nějakého projektu nebo touhy)
Potěšení je vysvětlitelné myšlenkou na objekt a nepociťuje se „ nějakého postranního důvodu.
Autor se domnívá, že objasnit poslední propozici je hlavním úkolem estetiky. Do jaké míry splňuje veselí uvedené podmínky je předmětem estetického zájmu. Právě tyto čtyři podmínky je podle Scrutona třeba uplatnit, aby „se objasnil onen zvláštní druh nezainteresovanosti, kterému Baumgarten říká estetika.“(cit.)

Část 12.
„Pouze racionální bytosti může zajímat to, na čem žádný zájem nemají.“(cit.) Proto pouze racionální bytosti mají estetické potěšení a jsou morální. Nakonec tedy Scruton nenabízí žádnou teorii. Jen ještě uvádí, že absence humoru u zvířat souvisí s jejich absencí vkusu a morálky.

Vypracovala: Jana Roušarová