Věčný svit neposkvrněné mysli

(Eternal Sunshine of the Spotless Mind)
Usa - 2004, režie – Michael Gondry

První co na tomto filmu může diváka zaujmout je již samotný název „Věčný svit neposkvrněné mysli“, který je ve filmu použit také ve formě citátu od Alexandra Popa. Dalo by se říct, že název vyjadřuje myšlenku firmy Lacuna.
Hlavní postavy, nesmělý Joel (Jim Carrey) a spontánní Clementine (Kate Winslet), se poznají ve vlaku do Montauk. Po nějaké době vztahu se impulsivní Clementine rozhodne Joela vymazat ze své paměti. Kvůli tomu navštíví firmu Lacuna, která tuto službu nabízí. Když se Joel dozví, co Clementine udělala, rozhodne se podstoupit to samé. V průběhu mazání vzpomínek se ale jeho mysl vzbouří proti jejich vymazání.
Film je vyprávěn částečně retrospektivně, když začíná seznámením Joela a Clementine ve vlaku v Montauk, ke kterému dojde až po vymazání jejich vzpomínek na toho druhého. Retrospektivní jsou také vzpomínky Joela na Clementine, které vidíme při jejich mazání. Tento retrospektivní postup se prolíná s přítomností, kterou zastupují lidé z firmy Lacuna, pracující na Joelově případu. Do této přítomnosti zasahují i jednotlivé scény, které zobrazují útěk Joela a Clementine v Joelových myšlenkách. Tyto scény, které jsou převážně z Joelova dětství, nejsou řazeny chronologicky, postavy do nich vbíhají nelogicky, což jen přispívá k pocitu bezradnosti obou postav.
V celém filmu se prolíná několik dějových linií. Jednou z nich jsou samotné vzpomínky Joela na Clementine, díky nimž se dozvídáme jejich vlastní příběh, další linii tvoří snaha Joela utéct s Clementine ze svých vzpomínek, aby nakonec nebyla úplně vymazána a on na ni nezapomněl. Poslední linii tvoří příběh pracovníků firmy Lacuna – její zaměstnanec Patrick se zamiluje při zákroku do Clementine, díky tomu, že pracoval i na případu Joela má přístup ke všemu, co si Joel zapisoval do svých deníků. Vše to použije k tomu, aby se Clementine přiblížil. Všechny dějové linie se v závěru spojí.
Významným prvkem, který dodává celému filmu jeho vlastní charakteristiku, je způsob natáčení. Kamera působí jako při dokumentárním filmu. Jakoby se u celého filmu vyskytovala jen tak mimochodem a záběry vznikaly až podle vyvíjející se situace. Divák si připadá ve své podstatě jako další osoba, která vše zpovzdálí sleduje. Toto částečné vtažení do filmu má hlavní příčinu především v nestabilitě obrazu. Stylu dokumentu také přispívá Joelovo vyprávění příběhu, které se objevuje v různých scénách, kdy Joel vzpomíná. Důležitým faktorem je také jakési pozdní zaostření na jednotlivé scény, které dojem „amatérského“ natáčení ještě umocňují. Do role přímého pozorovatele děje nás také dostává rychlý pohyb kamery, kdy kamera supluje v podstatě prudké otočení hlavy (např. když se Joel snaží chytit utíkající Clementine). Tento pohyb kamery zastupuje střih mezi jednotlivými záběry postav. Tímto stylem natáčení se pro diváka stává daná scéna dynamičtější.
Ve filmu se také objevuje rychlý sled jednotlivých obrazů, který se objevuje v okamžiku, kdy pracovníci firmy Lacuna začínají vymazávat Joelovy vzpomínky – dochází ke zrychlení filmu a k nelogickému seřazení jednotlivých scén, které ilustrují zmatenost tohoto procesu a zmatenost hlavní postavy, která netuší co se s ní děje. Něco podobného můžeme postřehnout i ve scénách, kdy se Joel snaží uchovat si vzpomínky na Clementine a snaží se jí odvést z místa mazané vzpomínky. Zde je využito střihu, který obě postavy přenese na jiné, s předchozím obrazem nesouvisející, místo.
Podstatnou roli v tomto snímku hraje také osvětlení. Není použito pouze klasického nasvícení celé výjevu, ale také reflektoru, který přesně vymezuje prostor. Toto můžeme opět vidět v obrazech, které ukazují útěk z myšlenek, kdy myšlenku vymezuje právě kužel reflektoru a kolem vlastně není nic a Joel s Clementine před touto „nicotou“ prchají. Nasvíceny jsou jen hlavní postavy, tudíž ani divák nevidí nic jiného než Joelovu vzpomínku. Stejného světelného efektu si můžeme všimnout i ve chvílích, kdy jsou zobrazeny intimní stránky vztahu Clementine a Joela. Příkladem může být scéna na zamrzlé řece, kde Joel leží po boku Clementine nebo když na té samé řece leží s Clementine Patrick. Ve filmu je použito i barevného osvětlení, konkrétně červeného, a to v již popisovaném počátku vymazávání Joelovy paměti. Tato barva světla by se dala chápat jako varování před pokračováním vymazávacího procesu.
Vůbec barva sama má v celém filmu podstatnou roli. Všechny postavy můžeme považovat za více či méně šedivé, průměrné. Jednak svým chováním, jednak i barvou oblečení, která tuto skutečnost předznamenává. Výjimku tvoří právě Clementine. Ať už svou oranžovou mikinou, o které hlavní hrdina prohlásí, že ho zároveň odpuzovala i přitahovala, nebo barvou svých vlasů, které přešli od červené přes oranžovou až k modré. Nejenže různobarevné vlasy vyjadřují svobodomyslnost a nezávislost Clementine, jejich časté střídání je také důkazem spontánnosti a touhy po časté změně a strachu ze stereotypu. Ve změně barvy můžeme najít také paralelu ke vztahu hlavních postav. Od počáteční červené vášně až ke konečnému studenému modrému chladu.
Svoji roli hraje také zdvojení některých situací. Rozhovor Joela s Clementine na zamrzlé řece a paralelně k tomu ten samý rozhovor s tím rozdílem, že místo Joela s Clementine hovoří Patrick, který s ní v tu dobu chodí. Díky tomuto zdvojení je vidět, jak Patrick používá Joelova slova i věci, které mu vzal při vymazávání paměti. Clementine tím pádem také vycítí, že něco není v pořádku. Další scéna, která je zopakována se objevuje na začátku a částečně i na konci. Ta tvoří rámec celému filmu. Díky ní se na začátku dovídáme základní informace o hlavních postavách a na konci nám její zopakování dovysvětlí některé nejasné okamžiky, jakými může být kupříkladu nabourané Joelovo auto.
Další rámec filmu tvoří hudba. Kdy se na začátku a na konci opakuje melancholická píseň, která jako jakákoliv hudba dotváří atmosféru daných okamžiků, zde ještě umocněných obrazem pláže a moře v únoru. Hudba je také důležitá při scénách, kdy si Joel uvědomuje vymazávání svých vzpomínek. V tu chvíli slyšíme hudbu jaksi nezřetelně, se šumem, jakoby z dálky nebo jako špatně nahranou kazetu. Hudba se také zvláštním způsobem zadrhává a tím dodává na autentičnosti vymazávání vzpomínek. Díky takto pozměněné hudbě můžeme rozpoznat onu nepatřičnost procesu vymazávání myšlenek. Hudba jakoby „drhne“, zasekává se a díky tomu je dobře identifikovatelná násilnost procesu vymazávání myšlenek.
Přestože se film odehrává na svatého Valentýna a jedná se ve své podstatě o milostný příběh a romantický film, nesklouzává k běžným stereotypům tohoto žánru. Film stereotypnost rozbíjí chaotickou změtí scén, které skáčou v čase a vytvářejí zmatenou koláž, kterou musí divák pečlivě sledovat, aby zachytil souvislosti mezi jednotlivými scénami. Ať už je to zpracováním nebo originalitou scénáře nabízí film netradiční zpracování této tématiky, která se odlišuje i použitím prvků sci-fi.

Michaela Dubová