Pokusme se nejprve objasnit pojem katarze. Jeho kořeny nalézáme u antického filozofa Aristotela (384 – 322 př.n.l.) v jeho díle, které se nám dochovalo pouze v torzu a jenž dnes nazýváme Poetika. V tomto spise se zabývá slovesným uměním – jeho estetickou funkcí. Zde přichází v souvislosti s dramatem s pojmem katarze coby vnitřní duševní očistou, jaké může publikum dosáhnout např. prostřednictvím shlédnutí divadelní hry. Prožívání děje uměleckého díla, jmenovitě tragedie hlavně soucitem a bázní1, diváky umravňuje, očisťuje, redukuje zlé síly. Později se platnost katarze rozšířila i na komedii, jež také dokáže „očišťovat“ diváka od škodlivých vášní a způsobit, aby odcházel z divadla „povznesen“. Předpokladem účinné katarze je schopnost vyvolat u obecenstva účast, souznění, popř. ztotožnění s hrdinou, a tak jej přivést k pochopení skutečných životních hodnot.2 Citové podněcování obecenstva je tedy přínosné pro jeho duševní stav a tím pádem i pro celkový společenský život. V současném chápání by katarze měla význam asi jako „terapie“. Pojem katarze se rozšířil i na prožívání jiných uměleckých děl, nejen dramat.
Jde tedy o jeden z mnoha způsobů „použití“ uměleckých děl. Než přistoupíme k řešení etického pozadí problému používání umění, který nabývá zejména v dnešní víceméně konzumně orientované společnosti stále větší naléhavosti, uvědomme si, že tak jako tak k jeho (vy)užívání docházelo a dochází. Běžný člověk (tzn. člověk, který např. sám umělecky netvoří a ve světe umění se pohybuje max. jako pozorovatel) se s uměním nejčastěji setkává skrze jeho fyzické výtvory – umělecká díla. Proto pojem umění zde chápejme poněkud „zkresleně“ s přijavascript:void(0)hlédnutím na tento fakt. Pokusme se nyní tuto oblast pro přehlednost krátce přiblížit na několika málo příkladech. Pojem umění prošel během historie mnoha transformacemi, proměňoval se jeho obsah co do definice, konstituovaly se nové požadavky na jeho funkce a s vývojem společnosti se formovalo i jeho postavení v ní. Některých změn se dosahovalo během staletí, jiné se udály „revolučně“ ze dne na den.
Podívejme se například na postavení malby ve středověku: „ Figurativní umění se nyní ve stále větší míře ocitalo ve službách církve, aby jí pomáhalo v jejím poslání, v realizaci programu vykoupení a spásy. Dokonce sloužilo jako náhražka četby u těch, kdo neuměli číst a psát. V roce 600 píše papež Řehoř I. Veliký marseillskému biskupovi: ‚… čím je písmo pro ty, kdo umějí číst a psát, tím je malířské dílo pro ty, kdo číst a psát neumějí, a dívají se na ně, protože si je mohou číst, aniž by znali písmena, pročež malířství slouží hlavně k poučení.‘.“3 Z citace vyplývá zřejmá funkce tehdejší malby a tím pádem také způsob (vy)užití umění. Umění se však dá využívat i mnohem prostším způsobem: za účelem prezentace vlastního společenského postavení a moci. Na mysl nám mohou připadnout mnohé přepychové paláce: „ Versailleský zámek ležící na okraji Paříže patří mezi nejpůsobivější demonstrace královské moci a prestiže ve světě. Zde francouzský král Slunce, Ludvík XIV., každého oslňoval nejenom nádherou, ale i výstředností svého dvora. “ 4 , stranou samozřejmě nezůstávají ani některé chrámy (např. katedrála v Chartres ve Francii, katedrála Santa Maria del Fiore v Itálii, monumentální chrámový komplex Angor Vat v Kambodži apod. ) jenž kromě své náboženské funkce slouží zároveň i jako ukázka bohatství města, postavení a moci církve, vyspělosti kultury apod. Vůbec nejprozaičtějším příkladem využití umění je obchodování s ním. Tato mašinérie zaměstnává celou soustavu překupníků a spekulantů, odborníků, odhadců a aukčních síní. Umění však proniká do obchodu i v mnohem smutnějších formách: na krabici od máslových sušenek se setkáváme s obrazem od Pierra Augusta Renoira, cestu výtahem nám krátí znělka od Antonia Vivaldiho atd. Jev takového zneužívání uměleckých děl a jejich degradace je pro naši masovou kulturu vybavenou hromadnými sdělovacími prostředky typický. Výčet takovýchto „použití“ by mohl pokračovat ještě mnohem dále, pro naše potřeby však postačí těchto pár příkladů, které dostatečně demonstrují, že jev využívání umění prorůstá naši minulost až do současnosti.
Nyní zkusme nazřít etický rozměr našeho zacházení s uměním. Na otázku: Smí se umění “používat“? nebude jednoduché odpovědět. Je však zřejmé, že pro smysluplnou existenci umění jsou jeho nějaké užití nebo jeho nějaký účel nezbytné. Zdá se tedy, že pro správnou odpověď bude nutné stanout před nelehkým úkolem, totiž rozhodnout, jaká použití jsou přípustná a která již nikoliv. Vycházejme tedy z faktu, že umění se „musí“ používat, aby mělo nějaký význam a pokusme se najít takové způsoby, jenž ho nebudou snižovat, nebudou mu na škodu.
O této problematice “použití“ již uvažovala např. Hannah Arendtová ve svém pojednání o krizi kultury: „ Slouží-li velká umělecká díla účelům sebevzdělávání a sebezdokonalování, jsou stejně zneužívána, jako slouží-li jiným účelům; dívat se na obraz, prohloubil znalosti o určitém období, je snad právě tak užitečné a oprávněné, jako je užitečné a oprávněné zakrývat obrazem díru ve zdi. v obou případech se uměleckého díla užívá k cílům, které k němu bezprostředně nepatří.“ .5 Podle tohoto názoru je použití uměleckého díla (např. malby) k sebevzdělání (např. v dějepise) nepřípustné. Řešením se tu tedy nabízí dílo neužívat jinak než v rovině estetických prožitků, jenž nás ve svém složitém procesu nenávratně modifikují a dovádí (při jejich úplném prožití) k finální estetické zkušenosti a k finálnímu pocitu libosti či nelibosti z díla, jak o tom hovoří např. Roman Ingarden. Další vhodné řešení této problematiky podává Vlastimil Zuska. Poukazuje na fakt, že lidské soužití s uměním, s uměleckou tvorbou a recepcí, probíhající od samého úsvitu lidských dějin, se stává „materiálem“ estetiky, jejíž hlavní cíl spatřuje v (sebe)poznání člověka6. Tudíž se dá říci, že umění může posloužit k poznání člověka, jeho mentálního vývoje napříč historií. Mohli bychom namítnout, že tento názor nepatrně koliduje s jasně kritickým názorem Arendtové, jež se staví proti vzdělání skrze obrazy, avšak zde Zuska nehovoří o stejném vzdělávání: tady se stává předmětem samotný člověk, jeho sebepoznání a jeho duševní svět, nikoliv historicko-materiální situace, jaká ho obklopuje a jakou můžeme explicitně „vyčíst“ z obrazů.
Vraťme se k případu Aristotelovy katarze. Jde o přípustné nebo nepřípustné „použití“ uměleckého díla (v tomto případě divadelní hry) ? Pokud má jít občan do divadla, pak proto, aby zažil katarzi? Nebyla by to ale pak jen forma využití umění? Pokud ano, známe však mnohem horší využití divadelní hry, popř. opery, baletu : to když se pro část obecenstva stane módou tato představení navštěvovat; tato představení se pak pro ni stanou čistě znakem její náležitosti ke „smetánce“ popř. příležitostí, jak se „ukázat“ na veřejnosti. Takovým představení se pak mnohdy ani nesnaží porozumět. V tomto ohledu by návštěva divadla za účelem dosáhnout pouze katarze byla spíše „menším hříchem“. Domníváme se, že v ideálním případě by měl člověk představení navštěvovat pro estetický zážitek z něj, pro vstřebání nových estetických kvalit a při té příležitosti u sebe nechat působit efekt katarze. V opačném případě (pokud by si „jen šel pro katarzi“) může zůstat sedět doma a nechat na sebe působit nějakou nenáročnou telenovelu, odpočinku a „očistění“ od běžných starostí může dosáhnout i tak. Zde se však nabízí dvojí výklad katarze: první ve smyslu očisty a poznání toho, co je v životě opravdu důležité (prostřednictvím divadelní hry – tj. díla vyžadujícího naše aktivní soustředění a pochopení) a druhý ve smyslu pouhého odpočinutí si a oddálení standardních denních starostí (prostřednictvím např. bezduchých nekonečných seriálů, romantických telenovel, nepříliš hodnotných akčních filmů apod.).
Katarze se týká nejen diváka, vnímatele, ale i tvůrce samotného – tvořícího umělce. Zatímco běžného diváka katarze očistí od „běžných“ starostí, pro některé umělce se stal efekt katarze možností, jak se duševně očistit z otřesných zážitků. Pro některé se pak stávalo umění doslova nutnou terapií . Jedním z takových umělců byl Vincent van Gogh. Během van Goghova života bylo jeho umělecké dílo naprosto přehlíženo. Dnes jeho práce vynášejí závratné sumy na mezinárodních aukcích a jsou považovány za nepostradatelné pro porozumění expresionistickému hnutí 20. století. Van Gogh byl hluboce citlivá a umělecky založená osobnost. Tento malíř trpěl duševní nemocí již od dětství, sužovaly ho hluboké deprese a šílenství. Po sérii psychických otřesů se sám přihlásil do ústavu pro choromyslné, pokračoval však v tvorbě. Neustávat v pracovním nasazení mu poradil jeho lékař a přítel, který ho ošetřoval až do konce života, doktor Gachet.7 Přišel na to, že tvorba může vedle medikamentů příznivě působit na van Goghův duševní stav. Pomáhala mu očistit se od trápení. Přesto se však van Gogh rozhodl dobrovolně odejít z tohoto světa. V neustávajícím uměleckém tvoření by se zde dala spatřovat katarze, její příznivý účinek. Dalším příkladem může být celá řada umělců poznamenaných první světovou válkou, ať již malířů či literátů.
Umělec se oprostí o praktickou stránku otřesného zážitku, který ho traumatizoval a soustředí se pouze na jeho estetické kvality, které pak vyobrazí ve svém díle. Tím se „očistí“, dosáhne efektu katarze. Tento zjednodušený model by se dal přirovnat k úlevě, jež nastane, vypovídáme-li se z něčeho.
Vztah umění a lidské existence je těsně provázaný: lidé podmiňují vznik uměleckých děl, umělecká díla pak ovlivňují vývoj lidské kultury. Schopnost estetické recepce zvětšuje odstup od pouhé vegetativní úrovně života a humanizuje člověka. 8 Tvořit a vnímat umění by se dalo nazvat darem člověku. Je na nás, zda použijeme umění správným způsobem a obohatíme tak svůj duševní svět, náhled na sebe sama a i na druhé, zda budeme vůbec schopni estetického prožitku. Touto cestou se skutečně obohatíme. Pokud ovšem budeme na umění nahlížet pouze jako na obchodovatelný artikl, pouze jako na výpověď o našem postavení a jiným způsobem ho zneužívat, obohatíme se možná finančně, ale náš horizont poznání se o nic nerozšíří a je dost možné, že rezignací na estetickou recepci zakrníme v prosté konzumenty, jejichž svět budou vyplňovat kýče. Umění je nutno používat, ale nesmíme ho zneužívat.
1 KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. SPN: Praha 1981, s.338.
2 KARPATSKÝ, D.: Malý labyrint literatury. Albatros: Praha 2001
3 LE GOFF, J.: Středověký člověk a jeho svět. Vyšehrad 2003, s. 185
4 HOWELLS, T.: Nejkrásnější stavby světa. Svojtka&Co. 2006
5 ARENDTOVÁ, H.: Krize kultury. Praha 1994
6 ZUSKA, V.: Estetika, Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Triton: Praha 2001. s. 14
7 VIGUÉ, J.: Mistři světového malířství. Rebo 2004
8 ZUSKA, V.: Estetika, Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Triton: Praha 2001
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat