Karel Ančerl- 100. výročí

V pátek 11. dubna uplyne 100 let od narození Karla Ančerla, jednoho z nejvýznamnějších českých dirigentů všech dob.

Zřejmě jako výraz hrdopyšství jsem pocítila povinnost upozornit na výročí umělce, jenž byl prvním českým dirigentem světové pověsti a jehož zásluhou byla Česká filharmonie přivedena k suverénní virtuozitě a světové proslulosti.

Karel Ančerl se narodil 11.dubna 1908 v obci Tučapy u Soběslavi. V domě č.p. 68, kde velmi kulturní rodina, která však neměla žádné hudební zázemí ani tradici, bydlela, měl jeho otec výrobnu lihovin. O několik desetiletí později, když už prach vzpomínek byl několikrát setřen, se z této budovy stala místní pošta. Právě tak si ji i já pamatuji. Dům na okraji obecního parku mi bohužel nikdy nedal znát, že se zde před cca. 80 lety zrodil talent, který se procházel po stejných ulicích, sedával na hrázích rybníků a házel kamínky do vody ve stejných místech jako já.

Karel se začal učit hrát na housle. Díky své houževnatosti a vrozené píli rychle postupoval a tak se již v jedenácti letech připojil k místnímu orchestru. Při studiu na gymnáziu v Praze přidal k houslím i klavír. Po absolvování pražské konzervatoře, kam později přešel proti vůli rodičů, se však umělec rozhodl pro dráhu dirigenta.

Z počáteční existenční nejistoty mu pomohl Jaroslav Ježek, když jej v roce 1931 angažoval jako dirigenta ve svém Osvobozeném divadle. Ančerl se mu odvděčil tím, že rychle pozvedl uměleckou úroveň souboru o celou třídu. Sklízel vynikající kritiky, ale když byl konečně angažován v Radiojournalu (dnešní rozhlas), byla mu svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden z nich mu však vynesl pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Ančerl stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života osudově zasáhla válka.

V roce 1942 se dostal do Terezína, kde založil a řídil komorní orchestr. Po dvou letech byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o celou rodinu. Sám vyvázl z hrůz koncentračních táborů jen zázrakem.


Na setkání s ním vzpomíná Zdenka Fantlová, autorka vyprávějící svůj vlastní příběh- Klid je síla, řek´tatínek (časopis Reflex 36/2003):

„Oba jsme pracovali v terezínské kuchyni, jednou jsme se při míchání polévky bavili o muzice, ale nijak dobře jsme se neznali. Se ženou a dítětem nastoupil 16. října 1944 do stejného dobytčího vagónu jako my. Když vlak zastavil v Osvětimi a lidé vypadali z vagónů, Karel Ančerl své dítě vzal do náruče. Vlítl tam esesák se psem a dítě mu vyrval. Vrazil je zpátky paní Ančerlové a jejího muže skopl do bláta. To se stalo přede mnou. Pak přišel rozkaz, že máme jít. Na konci rampy stáli tři esesáci, holínky vyglancované, ten uprostřed měl bílé rukavice, ten to třídil. Rozděloval hmotu lidí, jež se k němu pomalu šinula. Říkal jenom:"Links, links, rechts, links,"bílou rukavicí jak na rozcestí každému ukázal, jestli má jít doleva, nebo doprava. Přede mnou stáli Ančerlovi. Ženu s dítětem poslal doleva. Nevěděli jsme, co je čeká. To bylo naposledy, kdy jsem Karla Ančerla viděla. Uplynulo asi patnáct let. Žila jsem v Austrálii, stýskalo se mi po domově, takže když přijela do Melbourne Česká filharmonie, musela jsem být u toho. Seděla jsem ve třetí řadě, muzikanti ladili, pak všechno ztichlo a na pódium vešel šedivý pán. Karel Ančerl. Ozvaly se první takty z Dvořáka a já se rozplakala. Minulé se prolnulo s přítomným okamžikem. Nemohla jsem se utišit, lidi mě okřikovali, musela jsem okamžitě odejít. Vidíte, brečím zas. Druhý den jsem mu zavolala, sešli jsme se a to už jsme se smáli.“

Po válce se znovu oženil. S ženou, která rovněž přežila Terezín a Osvětim, měl dva syny- Jiřího a Ivana.

Vrcholné období umělecké činnosti Karla Ančerla začalo v roce 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie. Orchestr jej nejprve přijal s rozpaky, ale postupně si zvykal na jeho intenzivní zkouškovou práci a nejvyšší umělecké požadavky. Řídil ji plných 18 let a přivedl ji ke světovosti. V dramaturgii rozšířil Ančerl repertoár hlavně o díla klasiků 20. století, Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, Brittena a dalších, a věnoval se dílu Bohuslava Martinů i v době, která nebyla v cizině žijícímu českému skladateli příliš nakloněna. Uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959) později i do USA a Kanady, koncertoval s ní v řadě evropských zemí a sám byl stále častěji zván jako uznávaný dirigent k nejpřednějším světovým orchestrům. Vždy do programu zařazoval i skladby českých autorů, uvědoměle tak sloužil propagaci české hudby.

Po událostech v r. 1968 se Ančerl rozhodl pro emigraci. Stal se šéfdirigentem v Torontu. Ze života ve svobodné společnosti se ale bohužel dlouho netěšil, zemřel 3. července 1973. Po letech byly jeho ostatky převezeny do rodné vlasti a uloženy na Slavíně v Praze.

Na své rodáky bychom neměli zapomínat. O tom svědčí samozřejmě nejen můj článek, který měl seznámit nezasvěcené s osobou, na kterou mohou být pyšní ne jen moji tučapští spoluobčané, ale každý, pro kterého není státní příslušnost ČR pouhým záznamem v rodném listě.

Mě se jméno Karel Ančerl zapsalo do paměti v roce, kdy si hudební svět připomínal jeho nedožité 90. výročí. Tehdy mu byla v Tučapech na budově obecního úřadu odhalena pamětní deska. Uplynulo deset let a já už dobře vím, komu bude zasvěcen vzpomínkový akt (100. výročí od narození, 35. od smrti) , který se bude konat v neděli 13. dubna od 14 hodin před budovou Obecního úřadu v Tučapech, jehož součástí bude i slavnostní zahájení výstavy věnované tomuto géniovi dirigentského umění.

V případě příznivého počasí se uskuteční také koncert v místním obecním parku. Právě tak bychom mohli být svědky naplnění prohlášení, že slova jsou řečí rozumu jako je hudba řečí citu a vášně.

Výstava v budově Obecního úřadu v Tučapech (13.- 25.dubna), v pracovní dny od 8 do 16 hodin, v sobotu a neděli od 14 do 16 hodin.

Miloslava Jelonková