Tak nám sestřelili designcentrum

Je smutným faktem, že pan ministr průmyslu a obchodu Martin Říman nevěděl, k čemu designcentrum ČR je, a tak ho k 31. 12. 2007 zrušil. Těžko pochopit, proč si to od ředitele Karla Kobosila nenechal vysvětlit, a jak mohl bez větších skrupulí skoncovat s jedinou státem podporovanou institucí pro rozvoj a podporu designu v České republice, a to po 17. letech jejího úspěšného fungování na poli domácím i evropském. Nu, stalo se.

Bohužel, designcentrum bylo snad až příliš šedou eminencí českého designu, a tak veškeré jím podmíněné výsledky byly snad až příliš jednoznačně připisovány pouze konkrétním podporovaným. Na druhou stranu státem dotovaná a na něm závislá instituce s tímto stavem věcí nemohla nikterak pohnout. Nikdy neměla dost prostředků na to, aby kromě humanitární pomoci českému designu stíhala koordinovat ještě vlastní propagaci, což se jí stalo osudným, protože potom samozřejmě ani ministerstvo průmyslu a obchodu nemůže vědět, k čemu taková instituce slouží. Pro dobrotu na žebrotu, ale ani vyžebrat se nic nepodařilo, protože návrh na vícezdrojové financování nebyl ministerstvem přijat, a tak skončila jedna nadějná etapa českého designu.

Otázkou je, co bude dál. Dokáže český trh s (nejen) průmyslovým designem fungovat nadále bez principu koordinované soutěže, kdy je šance, že zvítězí nejlepší a ne největší, protože to se u nás ještě stále zdaleka nekryje? Díky designcentru existoval jakýsi filtr, dozorovaná soutěž, jejíž průběh monitorovali a výsledky objektivně regulovali největší čeští odborníci, a největší české odborníky zase kontrolovali ti největší evropští, protože evropská designcentra jsou zesíťována a vyznačují se fungující kooperací. Tato soutěž tedy v praxi znamenala záruku celorepublikového vzestupu kvality designu, navíc konkurenceschopnost českých produktů na mezinárodním trhu, neustálou možnost kontaktu a spolupráce mezi designéry a firmami všech velikostí a typů produkce a systematicky mapovala celkový stav českého designu. Hlavní cílovou skupinou podpory designcentra, jako podřízené organizace ministerstva průmyslu a obchodu, byly především střední a malé firmy zabývající se produkcí v průmyslové sféře, které se rozhodly svou konkurenceschopnost zvýšit přidanou hodnotou designu. Význam designcentra samozřejmě nespočíval pouze v této podpoře, ale i v centralizaci veškerého kulturního dění stran designu, bezplatném poskytování střechy nad hlavou různým výstavám, prezentacím a besedám pro odbornou i širokou veřejnost, organizování dílčích soutěží a nezanedbatelnou měrou věnovalo čas a prostor studentům různých odvětví designu.

Od 1. 1. 2008 už ale nemáme taťku. Teď teprve všichni, kdo jsme se dali strnitou cestou designu, poznáme zač je toho loket! Jsme zanecháni na pospas množství soukromých, decentralizovaných a více – méně odborných institucí a poloodborníků z řad publicistiky. Jaké to bude mít následky? Naděje na to, že by u nás největší výrobce byl také tím nejlepším, je bez bdělého síta odborníků asi velmi nízká. Dominovat budou ti, kteří disponují největšími prostředky na pozlátko, jemuž naletí široká veřejnost. Sedmnáct let designcentrem pracně kultivovaný vkus průměrného konzumenta bude záhy tímto „cooldesignem“ posunut, a od krásného, ale mnohdy nefunkčního minimalismu, jako toho menšího zla, se budeme pomalu stávat buržoazií zakládající si na nefunkční neosecesi, Loos bude svým hlasem ze záhrobí opět mluvit do prázdna, a pak dojde na klasicismus a rokoko a baroko a renesanci a gotiku a román, a pak polezeme po stromech, a pak si možná někdo řekne, že by se mělo založit designcentrum, protože v okolních evropských státech průměrný občan nemá listí ve vlasech.


Eva Grochová