Jsme bezesporu jedinci společenskými. Rádi se sdružujeme v kolektivech, chodíme s přáteli do míst, kde můžeme poznávat nové lidi. Neumíme si už ani představit život bez našich blízkých i všech známých a neznámých tváří, které každodenně potkáváme na ulicích. Občas naopak vyhledáváme okamžiky, ve kterých si můžeme odpočinout od našeho okolí, ale ne navěky. Dokážeme být o samotě, nikoliv však osamoceni.
Opravdu každý alespoň jednou v životě zatoužil být sám, zvláště v situaci, kdy se pro neustálé rušení nemohl soustředit na nějakou konkrétní věc. Stalo se vám někdy, že jste se ocitli v galerii, kde bylo doslova přelidněno? Bohužel jste měli pouze tento den a tuto hodinu volnou, takže jste si nemohli dovolit otočit se už při vchodu a jít zase poslušně domů. Navíc by byl takový úkon fyzicky nemožný, protože ze zadu na vás již tlačily další stovky návštěvníků. U placení vstupného jste si užili ostrých loktů postarších dam. V případě, že jste ženského (občas i mužského) pohlaví, jste museli snést několikeré štípnutí do zadku, což je v přelidněných prostorách naprosto běžné, jelikož poškozený nemůže tušit „odkud to přišlo“. Konečně, když se dostanete před kýženou expozici, musíte vyslechnout komentáře typu: „no fůůůj, to bych dokázal/a namalovat taky!“ nebo naopak: „toto dílo je bezesporu vrcholem tvůrčího individua, s aspektem hédonismu a jisté nostalgie.“. Snažíte se pohnout, avšak jediný posun, který jste schopni uskutečnit je v takzvané vlně (kdy jste taženi davem, lépe řečeno tím pánem, který vám přerývavě dýchá na týl). Místo pozorování exponátů se proto nemůžete vyhnout myšlenkám, jak by bylo krásné, kdybyste tu mohli být sami. Otrlejší jedinci si sebe představují se samopalem v ruce a nedokáží se vyhnout blaženému úsměvu, po kterém si paní, se kterou momentálně sdílí půl metru čtverečního podlahy, poklepe na čelo a hodí opovržlivý pohled. V galerii se přeci nesmějeme! Ano, v takových chvílích jsme lidmi zcela nespolečenskými, nenávidíme každého kolem sebe a přejeme si pouze jedno, mít konečně klid.
Nyní si představme situaci číslo 2. Stojíme v galerii, nikde nikdo… Užíváme si ticha, nerušeně pozorujeme umělecké dílo, jeho každičký detail a prožíváme téměř intimní náladu mezi námi a objektem našeho zájmu. K dokonalosti chybí už jen opravdu málo, ale náhle se něco stane… Uvědomíme si, že jsme v galerii sami. A máme po vytržení z estetických dojmů! Opravdu, ať se podíváme kamkoliv, nikde ani živáček. Začínají nám v hlavě nabíhat zlověstné hororové scény, což nás zneklidní. Snažíme se na takové nesmysly zapomenout, vždyť jsme na výstavě, tady se nic podobného nemůže stát. Tiše se pousmějeme do prázdna, opravdu jen tiše, co kdyby nás nějaký ten násilník přeci jen zaslechl. Přejeme si, modlíme se, aby k našemu stanovišti zabloudila skupinka návštěvníků a náhle zaslechneme kroky nějaké osoby. Krev nám začíná tuhnout v žilách, chce se nám křičet, ale to nemůžeme z několika samozřejmých důvodů. Zaprvé bychom se mohli zcela společensky znemožnit, zadruhé máme takový strach, že nejsme schopni vydat ani hlásku, a samozřejmě zatřetí, co kdyby nás slyšel právě vrah??? Zalapáme po dechu a náhle se před námi vynoří statná postava strážníka. Zhluboka si vydechneme ale jen do chvilky, kdy si povšimneme jeho velmi podezřelého tetování na pravé paži. Hlavou nám probleskne: „to bude určitě kriminálník!“. Osoba na nás promluví hlubokým hlasem a už nás vyprovází z galerie, poněvadž jsme se v ní zdrželi déle, než bylo záhodno. Každou chvilkou čekáme, kdy na nás vytáhne zbraň, kterou má připevněnou na opasku. Co bychom dali za to, abychom podobná martyria nemuseli absolvovat. Zapřísaháváme se, že už nikdy, ale nikdy, nepůjdeme na výstavu sami!
A náhle se ocitneme v situaci číslo 3. Sedíme na premiéře v kině, reklamy slibují, že se jedná o filmový trhák století. Všude kolem nás jsou na sedadlech rozmístěni lidé nejrůznějších věkových a tělesných kategorií. Před námi se uvelebil extrémně urostlý pán, který zvesela vypráví historku, při níž potřebuje co největší rozpřah paží. Náš soused s námi bojuje o opěradlo a právě nám za krkem přistál popcorn. Jakýsi rošťák nám rytmicky zezadu buší do opěradla, a naše naladění tak dosahuje vrcholu ještě před samotným začátkem snímku. V jeho průběhu zaslechneme z okolních řad nejrůznější zvuky, z nichž nejčastější jsou hlasitá uleknutí, hysterický smích následovaný ještě hysteričtějším pláčem, srkání Coca-Coly, či šustění pytlíků od chipsů. V mysli začínáme skládat náš kapesní samopal.
Nyní si představme opačnou situaci. Jdeme do kina na něco zvláštního, v odborných kruzích nazývaného vrcholným uměním. Očekáváme, že řady značně prořídnou, a tak se velmi těšíme. Skutečně, před námi sedí pouze jeden člověk, v košilce a kostkované vestě. Takový malý filozof, pomyslíme si, nebo je snad masový vrah (hahaha)? Na poslední chvilku přichází skupinka lidí, moderně nazývaných „free“ (čti frý), viditelně posilněných jakousi omamnou látkou. Film začíná, téměř žádná hudba, hrdinové toho příliš nenamluví, trošku psycho, občas docela masakr (skupinka se zvesela směje- je to drogou, nebo jakousi společnou zálibou v pohledu na násilí?). Člověk neví, jestli ho mrazí z filmu nebo z těch čtyř, kteří sedí tak blízko. Komu by se v takovou chvilku neobjevila vzpomínka na Charlese Mansona a jemu podobné? Ještě, než naběhnou titulky, mizíme ze sálu a asi tisíckrát se po cestě domů ohlédneme, jestlipak nejsme náhodou pronásledováni, do rána toho už moc nenaspíme… Nastávají výčitky, proč jsme šli sami, nevzali si s sebou početnější sestavu známých?
Jistě, předchozí řádky jsou napsány s jistou nadsázkou. Čtenář může dokonce pojmout nedůvěru nad psychickou způsobilostí autora. Nelze však popřít fakt, že někdy nám zkrátka připadá, že je kolem nás lidí příliš mnoho, jindy zase příliš málo. Zbývá otázka, čím to je? Bezesporu hraje důležitou roli momentální naladění, dále určitě fakt, že jsme zahlceni všemi možnými médii, která dokáží nečekaně silně rozehrát naši fantazii a představivost, umí nadsadit naše požadavky a očekávání, neustále je posunovat, což se stává častým zdrojem nepochopení mezi lidmi. Občas nám stačí, že je s námi někdo blízký, a pak už na ostatních nezáleží. Člověk je zkrátka jedincem společenským, ovšem jak kdy a jak kde…
Napsala Karolína Havlíková
Žádné komentáře:
Okomentovat