Candide neboli Optimismus

Voltaire

Kniha s názvem Candide neboli Optimismus je neustále považována za jeden z vrcholných osvíceneckých románů. Svým obsahem a „poselstvím“ je tento filozofický román aktuální dodnes.

Voltaire svou tvorbou předznamenal období romantismu. Byl dost ovlivněn prostředím vyšší společenské třídy tehdejší intelektuální společnosti,v které se pohyboval a z jeho děl je cítit snaha o působení na širokou veřejnost a její mínění. Například v dalším významném díle s titulem; Pojednání o mravech a duchu národů prezentuje své pojetí dějin jako proměn nejen kultury, ale i proměn dalších faktorů, které najdeme i ve zmíněném Candidovi.

Román Candide je jedním z jeho nejznámějších děl a odhaluje každému čtenáři události 18.století ve Francii, proto se tomuto století jinak také říká „Voltairovo století“.

V této knize zobrazil situaci jeho soudobého století dost zřetelně prostřednictvím dobrodružství hlavního hrdiny. Román je odrazem autorových filozofických myšlenek, které nám předkládají rozdílnost lidských charakterů a celkovou různorodost přístupů k vnímání světa , lidského jednání a nejen to..

Co se týče názvu knihy a tím i tedy jména hlavního hrdiny, Candide znamená v překladu jakéhosi naivku a prosťáčka. Jeho duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje.

Prostřednictvím zkušeností Candida a vypravovaných příběhů dalších postav vycházejí na povrch problémy mezilidských vztahů a překážky existence pro jednotlivce toužícího po svobodě v období pozdního feudalismu.

Ve Voltairově pojetí románu můžeme najít spoustu zobrazených protikladů a základních témat týkajících se lidského bytí. Na literární dílo má vliv i autorovo zaměření na tzv.deismus, což je učení uznávající existenci Boha jakožto příčiny světa, svět je ale podle deismu ponechán na pospas působení svých vlastních zákonů. Voltaire se dokonce stal zastáncem tohoto učení. V románu lze také vyčíst důležitou myšlenku tématu utlačovaného člověka, k němuž je postaven jako opak osvícený a svobodný člověk. Tento dualismus je velice podstatný pro pochopení díla a rozdílu mezi Voltairovým stoletím a naší současností.

Základní myšlenkou celé knihy je otázka optimismu. Candide vyznává optimistickou filozofii svého vychovatele a zároveň učitele filozofie Panglose, která mu podle mne pomáhá k udržení si určitého nadhledu v drastických a tragických situacích. Díky optimistickému přístupu Candide nesklouzne po všech prožitých tragických událostech k dandysmu, ve smyslu pouhého povrchního světáctví bez citu či soucitu nad neštěstím druhých. Vlastnost, jakou je povrchnost a téma zla, je tu vyvážena prvotním zalíbením, které se po čase vyvine v hlubokou lásku. Candide se totiž zamiloval do Kunhuty a když byli přistiženi při líbání, tak vše začíná tím, že je Candide vyhnán ze zámku. Na onom zámku žil s Panglosem a Kunhuta byla dcerou barona, který tento zámek vlastnil.

Již zmíněná naivita, kterou ztělesňuje postava Candida, se v díle jeví jako začáteční podstatný prvek, který hrdinovy zprostředkoval laxní a trochu lehkomyslný přístup v náhledu na „drsnou“ a krutou realitu. Candide je nejdříve reprezentací slabého člověka, který se sebou nechává jednoduše manipulovat. V tomto případě je autoritou a manipulátorem vyjádřena postava filozofa Panglose a ten je důležitou ukázkou nejen jednoho z mnoha lidských charakterů. Candide v Panglosovi vidí autoritu a chová k němu úctu, ale není si tak úplně vědom vlivu, jehož Panglos svým způsobem využije ke lži. Panglos je podle mého názoru archetypem s vlastnostmi prospěchářství a oportunismu, ale i stělesněním církve a naznačením jejího pokusu o „nenápadný“ vliv na podvědomí společnosti v tehdejší době.. Candide je naopak obyčejnou a bezmocnou individualitou, která nemá žádnou moc, jen svou

přílišnou důvěřivost a bídu.

V Holandsku se Candide seznámí s anabaptistou Jakubem. Anabaptista je stoupenec sociálně revolučního náboženského směru, který je protestantského zaměření. Candide se po čase znovu potkal s Panglosem, kterého dobrotivý anabaptista Jakub zaměstná a oba i s Candidem vezme s sebou na obchodní cestu lodí do Lisabonu. U Panglose a Jakuba v rozhovoru na lodi dochází k výměně názorů. Podle Panglosovi filozofie je vše znamenitě uspořádáno a vše je dáno, ale Jakub má nezainteresovaný a pesimističtější názor. Tato situace, výměna názorů, poukazuje na odlišnost lidského myšlení a vnímání vnějšího světa, která záleží na náboženském vyznání a různých filozofických přístupech.. Jakub se při ztroskotání lodi utopí a ve chvíli, kdy mu ještě na poslední chvíli chce Candide pomoci, zadrží ho Panglos s poznámkou, že tak to mělo být. Voltaire v osobě Jakuba zobrazil dobrého člověka, který se nezdráhá pomoci druhému v nouzi. Tím je podle mne ještě více zdůrazněn fakt, že nezáleží nakonec ani tak na vyznání člověka, ale na povaze duše, ochotě a laskavosti.

Stěžejními jsou hlavně objevující se různé formy zla. Voltaire se zaměřil na kritiku církve i stinnou stránku války. Candide totiž po naverbování do armády v Bulharsku prožil tak hrůzné situace, že mu hrozila smrt. Na základě této zkušenosti si hlavní hrdina uvědomuje brutalitu, kterou válka přináší. Naskýtá se nám tím i vzdálený náhled na problém militarismu a otázku lidských práv. Symboličnost románu také přímo vybízí k uvědomění si zla přírodních katastrof, ovlivňujících všechny aspekty a podmínky života na Zemi. Následující, autorem vyobrazené zlo, plodí nejen

společnost, nýbrž i sám jedinec.

Občas nelze lehce odpovědět, zda-li je horší zlo pocházející ze strany společnosti či jedince.

Již zmíněnou oblastí je vliv církve a společnosti versus její nepřátelé, jimiž jsou nejen protestanté. Hlavní hrdina Candide je v první části románu neaktivní svým pasivním a důvěřivým přístupem, ale v druhé části došlo k určitému zvratu, Candide se stává jednající osobou a „pozorovatelem“ neštěstí druhých. Protože došlo k opětovnému a přitom velice překvapujícímu setkání Candida s Kunhutou. Podstatnou se stává touha a naděje na další setkání. Po shledání ale Candide svou lásku zase ztrácí. Sílu v průběhu jejího hledání mu dodává cit lásky a naděje, což je samozřejmě důležitou podmínkou pro celkový optimismus. Myslím si, že právě láska je naplněním lidských potřeb - tužeb a uspokojení a pocit naděje je podstatný pro motivaci a aktivitu každého jednotlivce a společnosti..

Tím, že hrdina utíká před zákonem a útlakem dochází k porušení morálních hodnot a hlavně k překročení společenské normy jeho soudobé buržoazní společnosti. Candide se tímhle způsobem proměňuje z naivního prosťáčka do role prchajícího protestanta. Zasluhuje si trest nebo obdiv za hrdinství ? Candide totiž zabil dva Kunhutiny „pány“ a málem i jejího bratra a prchá před spravedlností. Zároveň však před útlakem církve i povrchní společností. Zde se naskýtá pohled na problém autonomie, který nám ukázal nátlak tehdejšího vládnoucího systému. V této fázi jde o Voltairovu předzvěst tyranie následujících období, nejde jen o problém „absolutistického režimu“ 18.století.

Román obsahuje rysy dobrodružství a motiv cesty, cesty za určitým cílem a záměrem. Podle mne je to cesta za nesplnitelným a prožitkářským účelem. Autor proti sobě totiž v románu postavil zlo na zemi a vysněný ráj v takzvaném Eldorádu. Dochází tu ke snaze komparace dvou existenciálních hledisek. Voltairovi šlo o zobrazení různých forem zla, které způsobuje sama společnost i příroda a další jiné faktory. Proti tomu je postaven život v nesituovaném městečku Eldorádu, kde vládne pouze dokonalost, dobro a svoboda. Z porovnání vyplývá, že život na zemi je zlý a povrchní a to se může stát zhoubou lidstu. V ráji, kterým je zmíněné Eldorádo, neexistuje vůbec žádný útlak a zlo.

Prvek silné utopie se zde nedá ignorovat. Voltaire byl podle mne utopistou, který nejspíše věřil v uskutečnění takového ráje na zemi, ale jistě by to nebylo to pravé a ideální místo pro život člověka. Alespoň ne dnešního, jelikož si dnešní „moderní doba“ vyžaduje pevný postoj nohama na zemi, snová realita je podle mne pro moderního člověka v každodenním shonu nepřípustná. I přesto, že by jednou tak dokonalé místo vzniklo a vládla by tam rovnost a spravedlnost, každý občan takového místa by postupem času stejně zjistil, že je to horší, než se potýkat s realitou na zemi, která nám přináší spousta zla i strastí... Každý jedinec však potřebuje aktivitu a získávat zkušenosti nejen s pozitivním a negativním pro „růst a vývoj“ svého individuálního vědomí, posléze myšlení. Na tom lpí závislost lidské existence. Sám Voltaire nakonec ale k podobné myšlence dochází. Dokonalá rovnováha tedy podle něho též není tak prospěšná jak se zdála a spor je v závěru románu vyřešen myšlenkou určité aktivity a činnosti – prací. Protože právě takovou činností si člověk uvědomuje svou důležitost, nezávislost, povinnosti a dokonce i podstatu „svého bytí“. Z tohoto stěžejního uvědomění vychází faktor motivace, jelikož jakákoli motivace je podstatou všech lidských aktivit.

Otázka optimismu je tedy řešena vědomím naděje a následně motivace, která vede k činnosti. Voltaire popsal jistou chvíli, kdy Candide, tedy i každý člověk propadá černé melancholii, ale to patří k životním zkušenostem. Láska je například hluboce zakořeněný cit, ale spíše i jakýmsi slibem věrnosti a to obzvláště v případě Candida a Kunhuty. Než ji Candide po světě vyhledal, tak zošklivěla a ztrhaná prací zestárla. On byl svými city tolik věrný, že si ji i přesto vzal za manželku. To podle mého potvrzuje, že nic není tak stálé, jak vypadá. Člověk je samozřejmě pomíjivým tvorem jak svou existencí a city, tak i svými získanými hmotnými statky.. Ale ve svém podvědomí je každý neůstupný jedinými dvěma tzv.statky, jimiž je ctnost a optimismus.

Kniha Candide neboli Optimismus neshrnuje nejen Voltairovy filozofické názory ohledně stělesnění různých forem zla a snahu o kritiku tehdejší společnosti, ale je velkou částí i kritikou určitých směrů filozofie – například filozofie nekritického optimistického chování a pohodlného života.


Monika Cestrová